ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.687.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 687/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. T. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému G. P., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o 5.000.000,- Kč a o vzájemné žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 160/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2006 č.j. 30 Co 252/2006-172, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 13.10.2004 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 5.000.000,- Kč s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje \"budovy č.p. 465 na pozemku p.č. 37/1 a 37/2, vše zapsané na LV vedeném Katastrálním úřadem pro Ú. k., katastrální pracoviště D., pro k.ú. V.,\" a z výtěžku prodeje \"budovy č.p. 2055 na pozemku p.č. 5014, vše zapsané na LV vedeném Katastrálním úřadem pro L. k., katastrální pracoviště Č. L., pro k.ú. Č. L.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle zástavních smluv, uzavřených mezi A. P., a.s. a společností W., spol. s r.o. (nyní Č. K., spol. s r.o., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs), (dále jen \"W.\"), dne 9.12.1993, bylo k uvedeným nemovitostem zřízeno zástavní právo ve prospěch \"všech budoucích pohledávek včetně příslušenství, které vzniknou zástavnímu věřiteli A. P., a.s. vůči dlužníku W. ze smluv o úvěru, jejichž předmětem budou krátkodobé úvěry na zásoby, a to do celkové výše 22.000.000,- Kč\", že podle smlouvy o \"kontokorentním úvěru\" ze dne 19.1.1995 reg. č. 1051 poskytla A. P., a.s. společnosti W. úvěr ve výši 25.000.000,- Kč s \"konečnou splatností\" ke dni 15.1.1996 a že v návaznosti na tuto smlouvu o úvěru bylo dodatky k zástavním smlouvám ze dne 19.1.1995 \"sjednáno zástavní právo na dobu do 31.12.2010\". Zajištěná pohledávka, která byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 17.12.2003, dosud nebyla uhrazena; žalobce proto požaduje její uspokojení ze zástav, které jsou nyní ve vlastnictví žalovaného a které byly oceněny částkou 5.000.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že zástavní právo bylo zřízeno ve prospěch úvěru ve výši 22.000.000,- Kč poskytnutého podle smlouvy ze dne 9.12.1993 reg. č. 720, který byl dlužníkem ke dni 20.1.1995 splacen, a že tím zástavní právo zaniklo. Zástavní právo je navíc promlčeno; začala-li běžet promlčecí doba \"pro soudní vymáhání pohledávky i pro uplatnění nároku ze zástavního práva\" dne 16.1.1996, uplynula ještě před podáním žaloby dnem 15.1.2000. Kromě tohoto zastavené nemovitosti nebyly v době uzavření zástavních smluv (ke dni 9.12.1993) ve vlastnictví zástavce (společnosti W.), neboť do jeho majetku byly Ing. J. W. a Ing. M. W. vloženy \"s právními účinky vkladu\" ke dni 24.1.1994 a 8.4.1994, o čemž zástavní věřitel \"musel vědět\". Žalovaný se současně vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo určeno, že zástavní právo \"zapsané ve prospěch žalobce na nemovitostech žalovaného budovy č.p. 465 na pozemku p.č. 37/1 a 37/2, vše zapsáno na LV vedeném Katastrálním úřadem pro Ú. k., katastrální pracoviště D., pro k.ú. V.\", a \"budovy č.p. 2055 na pozemku p.č. 5014, vše zapsané na LV vedeném Katastrálním úřadem pro L. k., katastrální pracoviště Č. L., pro k.ú. Č. L. tu není\".
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18.1.2006 č.j. 4 C 160/2004-134 žalobě vyhověl, vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 160.708,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že podle zástavních smluv, uzavřených mezi A. P., a.s. a společností W. dne 19.12.1993 (správně dne 9.12.1993) bylo k uvedeným nemovitostem, které byly do společnosti W. vloženy až prohlášením jejich \"vlastníků\" Ing. J. W. a Ing. M. W. ze dne 18.3.1994 a ze dne 24.1.1994, zřízeno zástavní právo \"k zajištění všech budoucích pohledávek včetně příslušenství, které vzniknou zástavnímu věřiteli (žalobci) vůči dlužníku (žalovanému)\", že A. P., a.s. poskytla společnosti W. opakovaně kontokorentní úvěr, a to podle smlouvy ze dne 9.12.2003 (správně ze dne 9.12.1993) reg. č. 720 ve výši 22.000.000,- Kč a podle smlouvy ze dne 19.1.1995 reg. č. 1051 ve výši 25.000.000,- Kč, že \"v den uzavření druhé smlouvy o úvěru (reg. č. 1051) - 19.1.1995\" byly uzavřeny k zástavní smlouvám dodatky, podle nichž bylo zástavní právo k předmětným nemovitostem \"sjednáno na dobu do 31.12.2010\", že pohledávka \"z druhého úvěru\" byla smlouvou ze dne 17.12.2003 \"převedena na žalobce\" a že zastavené nemovitosti jsou nyní ve vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouvy \"byly uzavřeny v souladu s ustanovením §151a a násl. tehdy platného občanského zákoníku\", neboť v nich byly \"přesně určeny nemovitosti a pohledávka, které se zajištění týkalo\" - \"všechny budoucí pohledávky včetně příslušenství, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku W.\" (podle ustanovení §151b odst.5 občanského zákoníku bylo možné zřídit zástavní právo i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu), že zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 19.1.1995 je sice promlčena, avšak \"nedošlo k promlčení zástavního práva, neboť promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká (§151f obč. zák.)\", a že není ani rozhodné, zda společnost W. byla ke dni vzniku zástavního práva vlastníkem zastavovaných nemovitostí, neboť \"nemovitosti byly odevzdány zástavnímu věřiteli\" a v pochybnostech platí, že \"je přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit\". Protože pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 19.1.1995 reg. č. 1051 dosud nebyla splněna, je žalobce oprávněn domáhat se podle ustanovení §151f občanského zákoníku jejího uspokojení ze zástavy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.6.2006 č.j. 30 Co 252/2006-172 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a ve výrocích o vzájemné žalobě a o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že promlčení zástavního práva (nároku na uspokojení žalobcovy zajištěné pohledávky ze zástavy) se řídí občanským zákoníkem a že ve smyslu ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 19.11.1995 (správně 19.1.1995) č. 1051 se stala splatnou dnem 15.1.1996 a že čtyřletá promlčecí doba (§397 obchodního zákoníku) uplynula dnem 15.1.2000, neboť v jejím průběhu nedošlo k jejímu stavení ve smyslu ustanovení §402 obchodního zákoníku. Protože obecná promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§101 občanského zákoníku), je zřejmé, že zástavní právo (žalobcův nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) se promlčelo dnem 15.1.2000, kdy uplynula promlčecí doba zajištěné pohledávky; žaloba v této věci byla podána u soudu až dne 13.10.2004. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení důvodně, nemá žalobce právo, aby zajištěná pohledávka byla uspokojena ze zastavených nemovitostí. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o vzájemné žalobě odvolací soud zrušil proto, že není pro nedostatek důvodů přezkoumatelný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby podal žalobce dovolání. Namítá, že \"dlužník\" v dodatcích k zástavním smlouvám ze dne 19.1.1995 \"písemně uznal zástavní práva k předmětným nemovitostem\", neboť \"z projevu vůle smluvních stran je zřejmé, že zástavní práva byla uznána s tím, že je možné se uspokojit prodejem zástav až do 31.12.2010\". Podle názoru žalobce je tedy vyloučeno, aby zástavní právo bylo promlčeno, neboť \"mohlo být vykonáno kdykoliv do 31.12.2010\" a ve smyslu ustanovení §110 odst.1 občanského zákoníku promlčení může nastat nejdříve za 10 let ode dne, kdy k uznání došlo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (v napadeném výroku) a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že \"o údajném uznání zástavního práva\" se žalobce zmiňuje poprvé až v dovolání a že dodatky k zástavním smlouvám nelze \"v žádném případě posuzovat jako uznání práva\". Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o výrok rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o \"kontokorentním úvěru\" ze dne 19.1.1995 reg. č. 1051, která byla podle zjištění soudů zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se stala splatnou - jak bylo soudy zjištěno - dnem 15.1.1996. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998, soudy v souladu se zákonem dovodily, že se řídí i v současné době ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Podle ustanovení §100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Protože se podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst.1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§397 obchodního zákoníku) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§391 odst.1 obchodního zákoníku).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že písemně může být uznán co do důvodu a výše nejen dluh ze smlouvy nebo jinak vzniklý (ze strany dlužníka), ale i zástavní právo (ze strany zástavního dlužníka). Jeho názoru, že v projednávané věci došlo k uznání zástavního práva v dodatcích k zástavním smlouvám ze dne 9.12.1993, které byly sjednány dne 19.1.1995, však nelze přisvědčit.
Uznání práva co do důvodu a výše představuje jednostranný právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný věřiteli (oprávněnému účastníku), v němž dlužník (povinný účastník) výslovně a bezvýhradně uvedl právo, které je povinen splnit (uspokojit), a jeho důvod. Požadavek na uvedení důvodu práva je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, na jakých skutečnostech se právo zakládá.
Z obsahu dodatků ze dne 19.1.1995, sjednaných k zástavním smlouvám ze dne 9.12.1993 nelze dovodit, že by v nich zástavní dlužník (společnost W.) uznala zástavní právo, vzniklé na základě zástavních smluv ze dne 9.12.1993 k zajištění pohledávky ze smlouvy o \"kontokorentním úvěru\" ze dne 19.1.1995 reg. č. 1051, tj. že by zástavní dlužník uznal právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze smlouvy o \"kontokorentním úvěru\" ze dne 19.1.1995 reg. č. 1051 z výtěžku prodeje předmětných (zastavených) nemovitostí co do důvodu a výše. Byla-li v dodatcích ze dne 19.1.1995 dohodnuta změna zástavních smluv ze dne 9.12.1993 tak, že \"Čl. VII odst.2 zní: zástavní právo k nemovitostem uvedeným v čl. II zástavní smlouvy se sjednává na dobu do 31.12.2010\", nedošlo tím k uznání zástavního práva co do důvodu a výše, ale ke změně v době trvání zástavního práva; podle změněného Čl. VII odst.2 zástavní smlouvy nemělo zástavní právo nadále trvat až do \"dne splacení poslední z pohledávek uvedených v Čl. I\", ale jen \"do 31.12.2010\". Obsahem dodatků ze dne 19.1.1995 tedy byla dohoda o tom, že zástavní právo bude trvat jen po určitou dobu (a že tedy jejím uplynutím zástavní právo zanikne, i kdyby zajištěná pohledávka nebyla do té doby řádně a včas uspokojena), jakou výslovně předpokládalo ustanovení §299 odst.1 obchodního zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a jakou účastníkům zástavní smlouvy umožňuje rovněž nyní platná právní úprava zástavního práva. K žalobcem tvrzenému prodloužení promlčecí doby zástavního práva podle ustanovení §110 odst.1 věty druhé občanského zákoníku tedy nemohlo dojít.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu