ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.754.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 754/2018-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci pozůstalosti po Č. K. , za účasti 1) I. N. , zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka č. 293, 2) A. L. , a 3) J. K. , zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického č. 802/46, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 25 D 433/2014, o dovolání I. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2017, č. j. 17 Co 88/2017-440, takto:
Dovolání I. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2017, č. j. 17 Co 88/2017-440, ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o tom, že bude nadále jednat s pozůstalým synem J. K., jako s dědicem ze zákona v 1. dědické třídě, se zamítá ; v dalším se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po Č. K., zemřelém dne 8.6.2014 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 6. 2014, č. j. 25 D 433/2014-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla původně pověřena JUDr. Milada Berndtová, notářka v Turnově (§101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), která ukončila notářskou činnost ke 30.6.2015. Její náhradnice JUDr. Sylvie Skákalová, notářka se sídlem v Semilech, byla poté z úkonů soudního komisaře vyloučena (§105 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), a proto Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 27.7.2015, č.j. 25 D 433/2014-212, pověřil provedením úkonů soudního komisaře Mgr. Martinu Pokornou, notářku se sídlem v Turnově.
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 10.2.2017, č.j. 25 D 433/2014-368, rozhodl, že bude nadále jednat s pozůstalým synem J. K. „jako s dědicem ze zákona v první dědické třídě“ (výrok I.) a že se pozůstalá manželka I. N. odkazuje, aby ve lhůtě 3 měsíců podala u Okresního soudu v Semilech žalobu na určení, že pozůstalá dcera A. L. není dědičkou zůstavitele „ze zákona v 1. dědické třídě“ (výrok II.). Uvedl, že co se týče „údajné dědické nezpůsobilosti pozůstalého syna J. K., vycházel z tvrzení pozůstalé manželky, pozůstalého syna a svědků“ a že „zatímco pozůstalá manželka tvrdí, že pozůstalý syn J. K. je dědicky nezpůsobilý kvůli spáchání činů povahy trestných činů, pozůstalý syn tato tvrzení odmítá s tím, že prokázané skutečnosti nejsou činy povahy trestného činu a že není dědicky nezpůsobilý“. Konstatoval, že „k tvrzení pozůstalého syna, které pozůstalá manželka považuje za pomluvu, došlo po úmrtí zůstavitele v trestním řízení, které mělo objasnit smrt zůstavitele“, že „tedy není splněna podmínka dědické nezpůsobilosti už jen proto, že i kdyby tvrzení pozůstalého syna údajně poškozující pozůstalou manželku bývalo bylo pomluvou, nebyl by tento čin spáchán za života zůstavitele“, že „u údajného podvodu, kterého se pozůstalý syn J. K. měl dopustit vůči zůstaviteli tím, že se k němu jen naoko měl chovat přívětivě, aby zůstavitel neučinil závěť ve prospěch jiné osoby nebo aby pozůstalého syna nevydědil, nedošlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, když se pozůstalý neobohatil tím, že by uvedl někoho v omyl, využil by něčího omylu nebo by zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou“, že „údajná absence pomoci zůstaviteli pozůstalým synem v době nemoci zůstavitele není činem povahy trestného činu, když nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu“, že „trestný čin neposkytnutí pomoci dle §150 t.z. se vztahuje na případy náhlé poruchy zdraví například při úrazu nebo dopravní nehodě, kdy je člověk bezprostředně ohrožen na životě, nevztahuje se na případy, kdy nemocný člověk je v péči zdravotnického zařízení nebo nějaké osoby a je mu poskytována odborná zdravotní péče“, a že „v tomto případě byl zůstavitel nemocen, léčen zdravotnickým zařízením a následně v domácí péči pozůstalé manželky, není tedy možné takové chování pozůstalého syna vůči zůstaviteli, kdy pozůstalý syn zůstaviteli údajně neposkytl v nemoci potřebnou péči, hodnotit jako spáchání trestného činu podle §150 t.z.“. Vycházel proto ze závěru, že „u pozůstalého syna u tvrzených skutků nejde o činy povahy trestného činu, a tudíž je dědicky způsobilý“. Rovněž měl za to, že skutky povahy trestných činů „zanedbání povinné výživy“, kterého se měla A. L. dopustit tím, že „se nestarala o svého syna D. K., jenž od dětství pobýval u prarodičů, tedy zůstavitele a jeho manželky, a nepřispívala na něj žádnými finančními prostředky“, „krádeže“, které se měla dopustit tím, že „zrušila účty stavebního spoření svých dvou synů a peníze z těchto spoření použila pro svou potřebu“, „pomluvy“, které se měla dopustit vůči zůstaviteli a poz. manželce a jejímu synovi tím, že „po úmrtí zůstavitele zasílala elektronickou poštou e-maily na adresu syna poz. manželky A. A., který byl firemní a měli k němu přístup zaměstnanci, v těchto e-mailech měla sdělovat skutečnosti způsobilé ohrozit značnou měrou vážnost syna poz. manželky a A. A. u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“, „křivého obvinění“, kterého se měla dopustit tím, že „dala podnět k zahájení trestního řízení proti zůstaviteli z důvodu, který se dle tvrzení poz. manželky nezakládal na pravdě“, a dále „neposkytnutí pomoci, nebezpečného pronásledování, výtržnictví, podněcování k nenávisti“, jsou mezi účastnicemi „nesporné“. Oproti tomu zhodnotil skutečnosti, které měly naplnit podstatu skutků povahy trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“ a „poškozování cizí věci“, jako skutečnosti „sporné mezi účastníky řízení“ a odkázal pozůstalou manželku, která „nechť na základě vyřešení sporných skutečností prokáže, že se pozůstalá dcera dopustila skutků povahy trestného činu ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci“, spočívajících v tom, že „v srpnu 2010 zanechala své nezletilé děti samotné v bytě a odjela do zahraničí, přičemž děti byly bez dozoru, dále děti měly být seznámeny s erotickými pomůckami pozůstalé dcery, která měla před svými dětmi provozovat prostituci“, a že „v srpnu 2010 při užívání bytu v domě v T., P. ulice, který patřil zůstaviteli a pozůstalé manželce, zničila vybavení tohoto bytu“, a tudíž je „dědicky nezpůsobilá a není dědičkou“. K podání žaloby odkázal pozůstalou manželku, neboť její postavení „se jeví jako slabší“, a to vzhledem k obsahu „policejních protokolů“, podle nichž „se přečin ohrožování výchovy dítěte nestal a věc byla odložena“ a v případě poškozování cizí věci „Policie ČR nestanovila výši škody“.
K odvolání I. N. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5.10.2017, č.j. 17 Co 88/2017-440, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je zrušil. Uvedl, že „v záležitosti dědické (ne)způsobilosti J. K., sporné jen po stránce právní, soud prvního stupně správně věcně rozhodl“, že „považuje za správné, že okresní soud svůj kladný závěr o dědické způsobilosti účastníka řízení vyjádřil výrokem vydaného rozhodnutí (ačkoli se takový závěr obvykle vydáním soudního rozhodnutí nedeklaruje a projeví se zkrátka tím, že pozůstalostní soud s dotyčnou osobou jako s účastníkem dále nejedná)“ a že „důvodem k vydání takového rozhodnutí v projednávané věci je, že účastníci vedou o dědickou (ne)způsobilost otevřený spor a jeho jednoznačné vyřešení soudním výrokem je potřebné pro další průběh řízení“. Dále uvedl, že „tímto způsobem ale nemohl rozhodnout o druhém výroku napadeného usnesení“, že „soud prvního stupně jej vydal mj. i na základě úvahy, že je-li tu o dědické (ne)způsobilosti A. L. spor jak skutkový, tak i právní, je zapotřebí přednostně rozhodnout o sporu skutkovém“ a že však „tato úvaha v poměrech daného řízení správná není“. Vycházel ze závěru, že „některé skutečnosti, které jsou pro závěr o dědické (ne)způsobilosti A. L. určující, jsou mezi ní a I. N. nesporné, takže je stačí podrobit právnímu hodnocení, které lze provést přímo v rámci pozůstalostního řízení, a jiné skutečnosti jsou sporné“, že „za takové situace, logicky vzato, je v souladu se zásadou procesní ekonomie namístě nejprve rozhodnout o dědické (ne)způsobilosti A. L. z pohledu okolností nesporných a jedině v případě, že z tohoto hlediska důvody k závěru o dědické nezpůsobilosti nebudou, odkázat v záležitosti relevantních sporných okolností vybraného účastníka řízení na podání žaloby ve sporném řízení“, že „výrok o odkazu odvolatelky na sporné řízení je tedy přinejmenším předčasný a vydáván být neměl“, že soud prvního stupně „se tedy nyní bude především věnovat posouzení otázky, jestli je A. L. dědicky (ne)způsobilá vzhledem ke skutečnostem, které jsou mezi ní a I. N. nesporné“, že „dojde-li k závěru, že dědicky nezpůsobilá je, rozhodne, že s ní jako s dědičkou již jednat nebude (a v takové situaci nebude již zapotřebí řešit také skutkový spor účastnic)“, že „v opačném případě rozhodne, že s A. L. jako s dědičkou 1. dědické třídy dále jednat bude“ a že „odkáže vybraného účastníka, aby podal ve sporném řízení určovací žalobu, jejímž prostřednictvím uplatní skutečnosti sporné“. Dodal, že soud prvního stupně „bude muset také z podnětu A. L. nově zaměřit svou pozornost i na otázku dědické (ne)způsobilosti odvolatelky“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala I. N. dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci především proto, že odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) vycházel z nesprávného závěru, že se pozůstalý syn J. K. ani pozůstalá dcera A. L. nedopustili trestného činu proti zůstaviteli, popřípadě „minimálně jednání, které povahu trestného činu vykazuje“, a že (tudíž) nejsou dědicky nezpůsobilí ve smyslu ustanovení §1481 zákona č. 89/2012 Sb. Je přesvědčena, že „soudy přímo v dědickém řízení měly rozhodnout, že s nimi dále jako s dědici jednat nebudou“. Mimo jiné poukazuje na procesní pochybení odvolacího soudu, které má spočívat v tom, že přestože dospěl k závěru, že „výrok II. soudem prvního stupně neměl být vydán a toto řešil výrokem o zrušení tohoto výroku“, dle jeho názoru prezentovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí „měnící“, které by podle dovolatelky mělo mít „věcný obsah“ a mělo by být „vykonatelné“. O takové rozhodnutí se však v posuzované věci nejedná. V neposlední řadě poukazuje na to, že „pozůstalá dcera zpochybňuje její dědickou způsobilost až ve vyjádření k odvolání“, že „k tomuto podnětu nemá v dané fázi řízení již procesní prostor“, neboť „zkoumání její dědické způsobilosti nad rámec ověření, že je dědičkou ex lege, soudu nadále nemělo být instančně nadřízeným soudem ukládáno“. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „v řízení o projednání pozůstalosti, vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 25 D 433/2014, nadále jako s dědicem nebude jednáno s pozůstalým synem J. K., a nadále jako s dědicem nebude jednáno ani s pozůstalou dcerou A. L“.
Ve vyjádření k dovolání pozůstalý syn J. K. navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, příp. zamítnuto, neboť „dědická nezpůsobilost ve smyslu §1481 občanského zákoníku nemohla u něj nastat“ a „soudy obou instancí jej správně označily za dědice v první dědické třídě“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s..ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů o neukončení účasti J. K. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli pro jeho dědickou způsobilost ve smyslu ust. §169 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních bylo (mimo jiné) významné posouzení, zda chování pozůstalého syna vůči zůstaviteli lze hodnotit podle ustanovení §1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 8.6.2014, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti, podle zákonné posloupnosti přicházely v úvahu jako dědicové v první třídě dědiců (§1635 odst. 1 o.z.) manželka zůstavitele I. N. a jeho děti J. K. a A. L., kteří dědictví neodmítli. V průběhu řízení o pozůstalosti I. N. mimo jiné tvrdila, že J. K. a A. L. jsou dědicky nezpůsobilí, a to na základě řady skutečností, o nichž pozůstalý syn (ve vztahu ke své osobě) prohlásil, že se staly, a pozůstalá dcera je (ve vztahu ke své osobě) popřela pouze zčásti. Spor o dědické právo J. K. (zcela) a A. L. (zčásti) závisel pouze na právním posouzení skutečností, které jsou mezi dědici nesporné. Soudy v pozůstalostním řízení dospěly k závěru, že u J. K. nejde o činy „povahy“ trestného činu a že je dědicky způsobilý, a proto rozhodly, že s ním bude dále jednáno „jako s dědicem ze zákona v 1. dědické třídě“. V případě A. L. soud prvního stupně ponechal (prozatím) stranou skutečnosti nesporné (vyžadující „jen“ právní posouzení), zabýval se dále pouze spornými skutečnostmi (ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci) a odkázal I. N. k podání žaloby na určení, že A. L. není dědičkou zůstavitele „ze zákona v 1. dědické třídě“. Odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s odůvodněním, že výrok o odkazu na sporné řízení je předčasný a vydáván být neměl; postup soudu prvního stupně označil za „jinak jistě příhodný, pokud se skutkový i právní spor účastníků týká týchž, nikoli tedy odlišných, skutečností“, a konstatoval, že „by v daném případě mohl vést k tomu, že účastníci zbytečně absolvují sporné řízení, ačkoli by otázka dědické (ne)způsobilosti A. L. mohla být s konečnou platností vyřešena bezodkladným právním posouzením nesporných skutečností v pozůstalostním řízení“.
Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul (§1481 o.z.).
Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil (§469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2013, dále jen „obč. zák.“).
Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým účastníkům se účast v řízení ukončuje (§169 odst. 1 z.ř.s.).
Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (§169 odst. 2 z.ř.s.)
Ustanovení §469 obč. zák. i ustanovení §1481 o.z. upravují institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Právní úprava podle uvedených předpisů není stejná. Občanský zákoník účinný od 1.1.2014 v ustanoveních §1481 a §1482 jednak konkretizoval a rozšířil důvody dědické nezpůsobilosti dříve upravené v obč. zák., jednak dřívější důvod „kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“, nově formuloval: „ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“; tato formulace by měla odstranit především pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku nebo nepříčetnost v době, kdy k činu došlo) jsou z dědění vyloučeny. Odlišně jsou upraveny také okruh osob, proti kterým směřuje konkrétní čin, a prominutí (odpuštění) závadného chování, které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava v tomto směru počítala kromě zůstavitele a jeho manžela pouze s rodiči zůstavitele nebo jeho dětmi a umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní úprava rozšířila tento okruh osob (kromě zůstavitele a jeho manžela) také na zůstavitelovy předky a jeho potomky a zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil.
Dosavadní judikaturní praxe přitom vychází ze závěru, že zákonodárce neupravil v o.z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, což vždy pro konkrétní věc a soudem posuzované chování vůči zůstaviteli znamená, že je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017). Dále je dovozováno, že jestliže k chování potencionálního dědice došlo ještě za účinnosti obč. zák., posuzování jeho činů nyní podle ustanovení §1481 o.z. by znamenalo pravou zpětnou účinnost nového právního předpisu - dědická nezpůsobilost podle nového právního předpisu by byla dovozována z činu, který v době, kdy k němu došlo, dědickou nezpůsobilost nezaložil. Uvedené v projednávané věci znamená, že se soudy při posuzování činů J. K., ke kterým došlo před 1.1.2014, neměly zabývat otázkou, zda se jednalo o činy povahy úmyslného trestného činu, neboť bylo třeba posoudit, zda těmito činy došlo ke spáchání úmyslného trestného činu (bez ohledu na to, zda byl za čin odsouzen či nikoliv).
Nicméně vzhledem k tomu, že (jak vyplývá z výše uvedeného) k naplnění zákonného důvodu dědické nezpůsobilosti podle stávající právní úpravy již není nutné spáchání úmyslného trestného činu proti některé z uvedených osob, nýbrž „postačí“, dopustí-li se potenciální dědic činu naplňujícího povahu úmyslného trestného činu, a vzhledem k tomu, že soud odvolací (i soud prvního stupně) správně shledal, že v posuzované věci činy pozůstalého syna J. K. (vyjma činu „pomluvy“, ke kterému mělo dojít po smrti zůstavitele, a tudíž již pojmově je v tomto případě vyloučeno chování zakládající dědickou nezpůsobilost) nedosahovaly povahy úmyslného trestného činu, dovolací soud přihlédl k tomu, že není (logicky) možné dovodit ani spáchání úmyslného trestného činu J. K. vůči zůstaviteli. Jinými slovy, byl-li pozůstalý syn J. K. shledán dědicky způsobilým podle o.z., tím spíše by byl shledán dědicky způsobilým i dle obč. zák.
Na základě zhodnocení všech okolností případu proto dospěl dovolací soud k tomu, že ačkoliv odvolací soud učinil závěr o dědické způsobilosti J. K. výlučně ve smyslu ustanovení §1481 o.z., je usnesení o tom, že se s ním v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bude nadále jednat (jako s dědicem ze zákona), v konečném důsledku správné, a to včetně „výslovného vyjádření“ tohoto závěru ve výroku rozhodnutí soudu.
K tomu je třeba poznamenat, že jakkoliv odvolací soud s takovým postupem polemizuje (byť jej nakonec v projednávané věci schvaluje), není jeho polemika opodstatněná. Dřívější procesní úprava (§175k odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění do 31.12.2013) nedávala jednoznačné vodítko, jak má znít výrok rozhodnutí, a dokonce z ní ani nevyplývalo, zda má být nějaké rozhodnutí vůbec vydáno. Soudní praxe se však od počátku ustálila na tom, že je nutno o sporném právu rozhodnout, a judikatura vyřešila i otázku, o čem má soud v tomto případě rozhodovat, tj. se kterým z dosavadních účastníků bude nadále jednáno, popřípadě se kterým z dosavadních účastníků nadále jednáno nebude (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999). Ustanovení §169 z.ř.s. již dává přímý návod k tomu, jak má znít výrok takového usnesení. Soud proto usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (k tomu srov. např. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 315 a 316).
Jak již bylo uvedeno výše, je usnesení odvolacího soudu správné a jelikož nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání I. N. směřující proti výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
V části, v níž I. N. napadá usnesení krajského soudu ve výroku II., kterým bylo usnesení okresního soudu „zrušeno“, a – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – okresní soud byl nejen zavázán k dalšímu (jinému než dosavadnímu) procesnímu postupu v řízení, ale rovněž mu byla uložena povinnost věnovat se v dalším řízení i nové otázce dědické (ne)způsobilosti dovolatelky, Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl jako nepřípustné podle ust. §243c odst. 1 o.s.ř., neboť (zjevně) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení [srov. ust. §238 odst. 1 písm. k) o.s.ř., ve znění účinném od 30.9.2017].
Na přípustnost dovolání v této části nelze důvodně usuzovat ani z chybného poučení o dovolání v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu (ve kterém je uvedeno, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, které je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu prvního stupně k Nejvyššímu soudu za podmínek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř.). Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. - význam jen tehdy, spočívalo-li v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozhodnutí (v prvním z uvedených případů), nebo do tří měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, není-li založena podle hledisek uvedených v ustanoveních §237 až 238a o.s.ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že výše uvedené závěry o znění právní úpravy rozhodném pro posouzení dědické (ne)způsobilosti potenciálního dědice platí i v případě A. L., jíž je „přičítáno k tíži“ chování v roce 2010, a tudíž (v jejím případě na rozdíl od J. K.) má odlišnost právních úprav §469 obč. zák. a §1481 o.z. dopad i na vymezení okruhu osob, proti kterým má čin směřovat, a že dovolací námitka, podle níž je A. L. zpochybňována dědická způsobilost dovolatelky, aniž by k tomu ještě byl „procesní prostor“, je neopodstatněná, a to již proto, že pozůstalá dcera A. L. vznesla námitku dědické nezpůsobilosti dovolatelky ve vyjádření k odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. před rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo, mimo jiné, usnesení soudu prvního stupně zrušeno); tím se (jak uvedl i odvolací soud) bude zabývat soud prvního stupně v dalším řízení ve věci.
Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po Č. K. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b, §151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu