ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.78.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 78/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. P. F., zastoupeného JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 29, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, nám. T. G. M. č. 142, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za účasti D. D., zastoupeného JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 29, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 70/2007, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 28 Co 634/2009-260, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (jeho právní předchůdce, nyní vystupující jako vedlejší účastník na straně žalobce) se domáhal určení, že zástavní právo „váznoucí na domu čp. (bydlení) na pozemku st. parc. č., dále na pozemku st. parc. č. (zastavěná plocha a nádvoří) a na pozemku parc. č. (ostatní plocha), vše v kat. území H., v části obci H., obci B., které jsou zapsány na LV č. pro obec B. a kat. území H., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., kterým byla zajištěna pohledávka D. M., zaniklo“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedené nemovitosti nabyl jako dědictví po svém otci P. D., který zemřel a že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění „smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 2005“, na základě které žalovaná poskytla otci žalobce půjčku 2.500.000,- Kč. Dne 13. 6. 2006 P. D. dal Komerční bance, a. s., pokyn, aby na účet číslo 513698260667/0100, znějící na jméno žalované a vedený u Komerční banky, a. s., převedla částku 2.500.000,- Kč; k převodu peněz došlo 18. 6. 2006. Touto bankovní operací zanikl dluh P. D. vůči žalované. Naléhavý právní zájem na určení, že zástavní právo zaniklo, spatřoval v potřebě změn zápisu (výmazu zástavního práva) v katastru nemovitostí a potřebou prodeje nemovitosti.
Okresní soud v Kolíně – poté, co usnesením ze dne 20. 9. 2007, č. j. 10 C 70/2007-63, připustil, aby na místo dosavadního žalobce D. D. vstoupil do řízení Ing. P. F., na kterého dosavadní žalobce nemovitosti převedl, a poté, co podáním ze dne 10. 12. 2007 vstoupil D. D. do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce - rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 C 70/2007-183, určil, že „zástavní právo na domě čp. na pozemku st. č. , pozemku st. č. a na pozemku parc. č. , vše v k. ú. H., obci B., které jsou zapsány na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., kterým byla zajištěna pohledávka D. M., nevázne“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně 64.987,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. K. Dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že jistinu a příslušenství dlužník žalované řádně uhradil, a že naopak žalovaná, třebaže poučena soudem podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., „svá tvrzení o údajné půjčce či půjčkách poskytnutých P. D. ve výši Kč 2.500.000,- v letech 2002 až 2005 neprokázala“. Dalšími námitkami žalobce a vedlejšího účastníka „ohledně neplatnosti smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 2005, smlouvy zástavní z téhož dne, námitkou promlčení ohledně nároku z půjčky a zástavního práva“ se s ohledem na závěr o zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky nezabýval.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2010, č. j. 28 Co 634/2009-260, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník jsou povinni nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně 42.360,- Kč a náklady odvolacího řízení 28.800,- Kč k rukám „jejího zástupce“. Poté, co doplnil dokazování „protokoly o jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 9. 2009 a 25. 4. 2008 ve věci sp. zn. 38 C 174/2007, výpisem ze sporožirového účtu žalované u České spořitelny, a. s. za březen 2005 a z účtu žalované u Komerční banky, a. s., za červen 2006“ a zopakoval dokazování „výpověďmi svědků JUDr. Ř., N. a P.“, dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že „jí dne 13. 6. 2006 poukázaných a dne 18. 6. 2006 jí na účet připsaných 2.500.000,- Kč“ nebylo P. D. určeno na vrácení půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 2005. Zástavní právo k projednávaným nemovitostem tak podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku nezaniklo; jiný důvod zániku zástavního práva nebyl tvrzen ani prokázán. Přestože odvolací soud „má za to”, že zástavní právo i jím zajištěná pohledávka jsou v projednávané věci promlčeny, „podrobněji se touto otázkou nezabýval, neboť promlčením pohledávka ani zástavní právo nezanikají, tedy promlčením zástavního práva se na jeho trvání nic nemění a jen v důsledku promlčení zástavního práva nemůže být žaloba v projednávané věci úspěšná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a vedlejší účastník dovolání. Namítají, že odvolací soud nesprávně po právní stránce věc posoudil, vyšel pouze z domněnek a vlastních spekulací a ničím nepodložených úvah a na nich přijal ve věci nesprávný právní závěr. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že „žalovaná prokázala, že jí dne 18. června 2006 připsaných Kč 2.500.000,- nebylo určeno na vrácení půjčky, a to i proto, že nedošlo po 18. červnu 2006 k výmazu zástavního práva“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, protože odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přesvědčivé, logické a soud se v něm vypořádal se všemi námitkami žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání vedlejšího účastníka není přípustné a dovolání žalobce je důvodné.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka uplatnit odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci odvolací soud žalobu na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, zamítl, ač uvedl, že „má za to“, že zástavní právo i jím zajištěná pohledávka jsou v projednávané věci promlčeny.
Podle ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §170 odst. 2 občanského zákoníku promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.
Institut promlčení slouží k tomu, aby věřitel nebo jiná osoba, které svědčí subjektivní právo (nárok), přistupovali k výkonu svého práva včas (co nejdříve), neboť po uplynutí času stanoveného pro výkon (uplatnění) nároku se poskytuje dlužníku (nebo jiné povinné osobě) právo vznést námitku promlčení. Důvodným uplatněním této námitky - jak se obecně uznává v české právní teorii a v soudní praxi - sice právo nezaniká, avšak ztrácí způsobilost být soudně nebo jinak mocensky vykonatelné; po uplatnění námitky promlčení právo přetrvává jen ve formě tzv. naturální obligace, která není vynutitelná, avšak uspokojení (dobrovolné splnění) promlčeného práva nezakládá bezdůvodné obohacení (srov. §455 odst. 1 občanského zákoníku). Institut promlčení je v tomto smyslu právním prostředkem obrany dlužníka (jiné povinné osoby) proti tomu, aby nebyl vystaven po časově neomezenou dobu - i s přihlédnutím k tomu, že s uplynutím delší doby jsou zpravidla spojeny nejistota a pochybnosti o právním postavení účastníků právního vztahu - nebezpečí vymáhání svých dluhů a jiných právních povinností.
Zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Bylo-li zřízeno zástavní právo, má zástavní věřitel právo (nárok) na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy v případě, že pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla splněna včas; totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky (§165 odst. 1 občanského zákoníku).
Jestliže zástavní věřitel neuplatnil právo (nárok) na uspokojení zajištěné pohledávky (části pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy včas a jestliže se zástavní dlužník dovolal promlčení zástavního práva, má to mimo jiné za následek, že zástavní věřitel se nemůže úspěšně domoci ani zpeněžení zástavy, ani uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy.
I když promlčené právo přetrvává - obecně vzato - jako tzv. naturální obligace, nelze takový závěr bez dalšího vztáhnout také na zástavní právo. Ke zpeněžení zástavy může dojít na návrh zástavního věřitele, nestanoví-li zvláštní právní předpisy jiné způsoby zpeněžení, ve veřejné dražbě, prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku). Namítnul-li zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva, nelze tu úspěšně dovozovat tzv. naturální obligaci spočívající v možnosti uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, neboť zpeněžení zástavy na návrh zástavního věřitele tu již nemůže být provedeno a dobrovolné splnění práva (nároku) na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy zástavním dlužníkem není pojmově možné; k přijetí „promlčeného dluhu“ tedy v tomto případě, na rozdíl od závazkových právních vztahů, už z povahy věci nemůže dojít.
Zástavní dlužník se může bránit proti právu zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy nejen (zákonem předepsanou) obranou proti návrhu zástavního věřitele na zpeněžení zástavy, ale také prostřednictvím žaloby o určení, že tu zástavní právo není (např. určením, že věc není zatížena zástavním právem), je-li na takovém určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Došlo-li k promlčení zástavního práva, může se zástavní dlužník nepochybně dovolat promlčení při každé (zákonem poskytnuté) obraně proti výkonu práva (nároku) zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, tedy rovněž v řízení, zahájeném podáním žaloby o určení, že tu zástavní právo není.
Prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil (může uplatnit) právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (teprve) po uplynutí stanovené doby, a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze zamítnout jeho žalobu o určení, že tu (promlčené) zástavní právo není, jen s poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva a že promlčené zástavní právo „ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká“ a je toliko „oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo“. Jestliže se zástavní dlužník dovolal (důvodně) promlčení zástavního práva, je totiž nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky. Opačný názor ve svých důsledcích popírá význam promlčení zástavního práva a přiznává soudní ochranu, projevující se zamítnutím žaloby, která směřovala proti výkonu promlčeného práva, ačkoliv - jak vyplývá z ustanovení §100 odst. 1 věty třetí občanského zákoníku - promlčené právo nelze přiznat.
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů proto dospěl již dříve k závěru, na němž nemá důvod cokoli měnit, že jsou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. splněny předpoklady pro určení, že zástavní právo tu není, dovolal-li se zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2011, pod číslem 108).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu