ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.786.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 786/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. B. proti žalované Střední průmyslové škole, Střednímu odbornému učilišti stavebnímu a Učilišti v K., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 129/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2001 č.j. 18 Co 81/2001-38, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které jí dala žalovaná dopisem ze dne 15.6.1999 č.j. 436/99, je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že vytčený schodek na svěřených hodnotách ve výši 90.470,72 Kč vzniklý za období od 1.12.1998 do 11.6.1999 nezavinila a že „pouhé konstatování, že objektivně za toto zodpovídá, nemůže vést k závěru o tom, že zvlášť hrubým způsobem porušila pracovní kázeň“.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 10.10.2000 č.j. 7 C 129/99-20 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.050,- Kč k rukám JUDr. V. D. Ve věci samé dospěl k závěru, že „zjištění schodku samo o sobě není důkazem o tom, že žalobkyně jako hmotně odpovědný zaměstnanec vznik schodku zavinila (ať již úmyslně nebo z nedbalosti), i když za něj dle §176 odst. 1 zák. práce odpovídá“. Protože žalovaná neprokázala, že žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že toto porušení bylo příčinou zjištěného schodku (v dopise ze dne 15.6.1999 ani neuvedla, v čem porušení pracovní kázně spatřuje), soud prvního stupně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.3.2001 č.j. 18 Co 81/2001-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 575,- Kč na účet JUDr. V. D. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru řádně nevymezila, v čem konkrétně spatřuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, a že pouhé zjištění, že na pracovišti žalobkyně vznikl schodek na hodnotách svěřených žalobkyni k vyúčtování, „nemůže být bez dalšího důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru dle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně posoudil okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 15.6.1999 jako neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, neboť „vychází z nesprávného hodnocení důkazů“, zejména z nesprávné interpretace okamžitého zrušení pracovního poměru provedené soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatelky okamžité zrušení pracovního poměru obsahuje řádné vymezení důvodů, proč bylo žalobkyni dáno (pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které bylo příčinou zjištěného schodku), a tak „v plném rozsahu“ splňuje kriteria uvedená v ustanovení §55 zák. práce. Kromě toho vytkla soudům, že se nesprávně vyrovnaly s obsahem výpovědí svědkyň E. J. a L. T., které dokazují lehkovážný přístup žalobkyně ke svěřeným hodnotám, a že odvolací soud neprovedl žalovanou navrhované důkazy a ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč tak neučinil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu