ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.808.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 808/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Dr. T. F. CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalované Vysoké škole chemicko-technologické v Praze se sídlem v Praze 6, Technická č. 1905/5, IČO 604 61 373, zastoupené JUDr. Filipem Marcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 289/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012 č. j. 23 Co 355/2012-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Marco, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 15.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012 č. j. 23 Co 355/2012-53, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soud pro Prahu 6 ze dne 3.5.2012 č.j. 19 C 289/2011-32 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, jaký význam má stanovení písemné pracovní náplně zaměstnavatelem ve vztahu k druhu práce sjednaného pracovní smlouvou.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že při určení druhu práce v pracovní smlouvě se projevuje smluvní volnost účastníků; druh práce může být sjednán (ve vztahu k možnému okruhu pracovních činností) v užší nebo širší podobě, kdyby byl však dohodnut tak široce, že by to zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě; pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Není tedy možné zaměňovat sjednaný druh práce, který může být změněn jen dohodou účastníků pracovního poměru, a pracovní náplň, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat.
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházely. Soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) proto v souladu se zákonem dovodil, že žalobce byl povinen respektovat závazný pokyn nadřízeného (včetně určení kanceláře, v niž má pracovat) a plnit úkoly dané novou pracovní náplní. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.12.2007 sp.zn. 21 Cdo 2858/2007, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2008 pod č. 64, na který poukazují soudy obou stupňů v projednávané věci).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčených důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce je platné. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy v této části dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Filip Marco, Ph.D. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu