ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.810.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 810/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. Š., proti žalovanému M., spol. s r.o., o uložení povinnosti dalšího zaměstnávání podle pracovní smlouvy a o 812.910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 41/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2000 č.j. 22 Co 29/2000-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovanému uložena povinnost „zařadit žalobkyni na původní práci programátorky ve vývojovém oddělení na původním pracovišti v P., dle pracovní smlouvy ze dne 22.4.1996“ a aby jí žalovaný zaplatil 638.715,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že, ačkoli ve smyslu ustanovení §56 odst. 2 zák. práce došlo ke změně jejího pracovního poměru (původně sjednaného na dobu určitou do 31.1.1997) na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, žalovaný jí od 6.2.1997 brání ve výkonu práce podle platné pracovní smlouvy a odmítá jí zaplatit mzdu za období od 1.2. do 5.2.1997 ve výši 3.226,- Kč a náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za dobu od 6.2.1997 do 31.10.1999 ve výši 635.489,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24.11.1999 č.j. 23 C 41/98-109 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil ke dni 31.1.1997, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně po uplynutí pracovního poměru sjednaného na dobu určitou (do 31.1.1997) pokračovala s vědomím žalovaného ve výkonu práce. Protože žalobkyně již „nebyla po 31.1.1997 zaměstnankyní žalované společnosti“, nepřísluší jí podle názoru soudu prvního stupně ani požadovaný doplatek mzdy ani náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.8.2000 č.j. 22 Co 29/2000-153 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění připuštěné změny žaloby na částku 812.910,- Kč s příslušenstvím“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení“ a že návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku se zamítá. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala předpoklady změny pracovního poměru sjednaného na dobu určitou v pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou uvedené v ustanovení §56 odst. 2 zák. práce, tedy že by po uplynutí sjednané doby pokračovala s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“, neboť výklad ustanovení §56 odst. 2 zák. práce „byl dostatečně judikován a ani v soudní praxi nevzbuzuje žádné pochybnosti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Namítala, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytkla odvolacímu soudu, že v daném případě nevycházel z prokázané nevědomosti žalovaného o pokračování žalobkyně v zadané práci, ale pouze z nevědomosti předpokládané, „v celém průběhu řízení nijak nedoložené a vzhledem k zásadním rozporům ve výpovědích svědků žalované strany navíc i zcela nepravděpodobné“. Veden svým právním názorem se odvolací soud - jak dovolatelka zdůraznila - ani nezabýval „odstraněním zjevných rozporů v provedených důkazech“, s nimiž se v průběhu řízení ani v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal, stejně jako se nezabýval ani důkazy navrhovanými pro doplnění řízení a způsobilými spolu s ostatními předloženými listinnými důkazy „objektivně prokázat právně relevantní, rozhodná tvrzení žaloby“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobkyně JUDr. J. K. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 13.11.2000 a do vlastních rukou zástupci žalovaného JUDr. J. Č. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 9.11.2000 a že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 11.12.2000 bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (poště P.) dne 14.12.2000 (§57 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 13.11.2000 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 13.12.2000. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu