ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.825.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 825/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. A., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) F. S. CZ, s. s r.o., zastoupenému advokátem, 2) Ing. J. T., 3) P. T., o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2006 č.j. 3 Co 36/2005-312, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 15/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2007 č.j. 11 Cmo 172/2007-47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.10.2004 č.j. 36 C 35/2004-236 zamítl žalobu o určení, že \"smlouva o vytvoření díla - grafického návrhu nového loga, uzavřená dne 15.2.2000 mezi společnostmi K. CZ, s.r.o., a ing. J. T. je neplatná\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání podané žalobcem proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24.3.2005 č.j. 3 Co 7/2005-281 jako opožděné odmítl.
Na návrh žalobce poté Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.5.2005 č.j. 36 C 35/2004-289 opravil svůj rozsudek ze dne 25.10.2004 č.j. 36 C 35/2004-236 tak, že ve výroku o věci samé zní tak, že se zamítá žaloba o určení, že \"smlouva o vytvoření díla - grafického návrhu nového loga, uzavřená dne 15.2.2000 mezi K. CZ, s.r.o., a ing. J. T. a P. T., je neplatná\". Dospěl k závěru, že bylo potřebné ve smyslu ustanovení §164 o.s.ř. opravit výrok rozsudku, neboť se \"přesné označení žalovaných 2) a 3) nekrylo se žalobou, ani se záhlavím rozsudku\", když \"v obou případech se jedná o fyzické osoby, kde první z nich jedná pod obchodní firmou Ing. J. T., navíc s odlišným sídlem než bylo uvedeno, druhá pak pod vlastním jménem\" a \"rovněž výraz společnostmi byl nepřesný a zavádějící, protože mezi žalovanými je společnost jediná, a navíc je nadbytečný\".
Proti rozsudku Krajského soudu ze dne 25.10.2004 č.j. 36 C 35/2004-236 \"ve znění opravného usnesení\" ze dne 18.5.2005 č.j. 36 C 35/2004-289 žalobce poté znovu podal odvolání. Vrchní soud v Praze o něm usnesením ze dne 31.3.2006 č.j. 3 Co 36/2005-312 rozhodl tak, že se odvolací řízení zastavuje a že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu sice byl opraven usnesením vydaným podle ustanovení §164 o.s.ř., že však proti opravenému rozsudku neběžela odvolací lhůta ve smyslu ustanovení §204 odst.1 věty druhé o.s.ř. znovu, neboť provedená oprava \"neměnila obsah opravovaného výroku\"; krajský soud navíc opravil svůj rozsudek přesto, že jeho výrok byl v písemném vyhotovení uveden přesně tak, jak byl vyhlášen při jednání dne 25.10.2004. Vzhledem k tomu, že o \"identickém odvolání\" již bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24.3.2005 č.j. 3 Co 7/2005-281, muselo být odvolací řízení pro překážku věci rozhodnuté zastaveno.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce žalobu pro zmatečnost. Uvedl, že ustanovení §204 odst.1 věty druhé o.s.ř. \"nedává soudu žádnou možnost posoudit, za jakých podmínek znovu poběží lhůta k podání odvolání proti opravenému rozsudku\", neboť \"nerozlišuje, zda oprava (změna) původního rozsudku je významná nebo zda mění nebo nemění význam tohoto rozsudku\". Žalobce dovozuje, že od právní moci \"opravného usnesení\" běžela nová lhůta k podání odvolání proti rozsudku krajského soudu a že vrchní soud měl odvolání \"přijmout jako včasné a věcí se zabývat\".
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.1.2007 č.j. 37 C 15/2006-27 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 6.800,- Kč k rukám \"jeho právního zástupce\" a že \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení\". Dospěl k závěru, že opravením výroku rozhodnutí se odvolací lhůta \"nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýrazné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práva a povinností, jež po opravě vymezuje\". Protože vydáním \"opravného usnesení\" ze dne 18.5.2005 č.j. 36 C 35/2004-289 k \"takové obsahové změně výroku rozsudku nedošlo\", bylo odvolací řízení napadeným usnesením vrchního soudu zastaveno v souladu se zákonem.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.10.2007 č.j. 11 Cmo 172/2007-47 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. R. a že ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na \"rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, poř. č. 46\" a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že lhůta k odvolání se proti opravovanému výroku rozhodnutí \"otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýrazné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práva a povinností, jež po opravě vymezuje\". K takové změně v projednávané věci nedošlo, a proto žaloba pro zmatečnost nemůže být důvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Znovu namítá, že ustanovení §204 odst.1 věta druhá o.s.ř. \"nedává soudu žádnou možnost posoudit, za jakých podmínek znovu poběží lhůta k podání odvolání proti opravenému rozsudku\", neboť \"nerozlišuje, zda oprava (změna) původního rozsudku je významná nebo zda mění nebo nemění význam tohoto rozsudku\", dovozuje, že \"není v pravomoci odvolacího soudu posuzovat, zda oprava (učiněná soudem prvního stupně) měla být provedena, či nikoliv\" a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedl, že odvolací soud věc vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že žalobce se návrhem na opravu rozsudku krajského soudu snaží jen \"zhojit skutečnost, že nechal marně uplynout svou lhůtu k podání opravného prostředku proti prvoinstančnímu rozsudku\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů běží podle §204 odst.1 věty druhé o.s.ř. znovu od právní moci opravného usnesení odvolací lhůta proti rozhodnutí, bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí. Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů ustálil. Byl přijat a nadále je jako správný přijímám názor, že \"lhůta k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí a proti výrokům na něm závislým se účastníku řízení nově otvírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje\" (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2004 sp. zn. 29 Odo 310/2002, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), a dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu z uvedeného právního názoru vychází nemůže mít dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. §10 odst. 2 a 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, neboť advokát JUDr. M. R., který žalovaného 1) zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. nepředložila soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 1) tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Dalším žalovaným za dovolacího řízení náklady nevznikly. Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř. bylo proto rozhodnuto, že ve vztahu k žalobci žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu