ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.830.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 830/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. L., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 569/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2001 č.j. 28 Co 382/2001-56, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil právo společného nájmu účastníků k \"bytu č. 8 v druhém podlaží domu čp. 387 v K., R. ulici, sestávajícího se z kuchyně, jednoho pokoje, předsíně, jedné skříně, koupelny, WC a sklepu v přízemí\", aby určil, že byt bude nadále užívat jako \"výlučná nájemkyně\" žalobkyně, a aby žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Žalobu odůvodnila tím, že manželství účastníků, které bylo uzavřeno dne 22.6.1991, bylo pravomocně rozvedeno dnem 30.1.2001 a že nezletilé děti účastníků P., narozená dne 25.11.1991, a J., narozený dne 1.2.1994, byly svěřeny pro dobu po rozvodu manželství do výchovy žalobkyni. Předmětný byt žalovaný získal krátce po uzavření manželství od svého zaměstnavatele jako tzv. podnikový byt. Žalobkyně je přesvědčena, že účastníkům vzniklo k tomuto bytu právo společného nájmu, neboť \"byt je nyní ve vlastnictví Města K.\" a žalovaný dne 14.2.1995 uzavřel s Městem K. nájemní smlouvu na tento byt. Protože po rozvodu manželství nedošlo mezi účastníky \"k dohodě ve smyslu ustanovení §705 občanského zákoníku\" a protože žalobkyně je \"nemajetná\", nezaměstnaná, má ve své výchově dvě nezletilé děti účastníků a nemá jinou možnost bydlení, žalobkyně požaduje, aby po zrušení práva společného nájmu bytu byla určena jeho \"výlučnou nájemkyní\".
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 28.6.2001 č.j. 7 C 569/2001-35 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 22.6.1991, bylo dnem 30.1.2001 rozvedeno, že nezletilé děti účastníků P. a J. byly svěřeny pro dobu po rozvodu manželství do výchovy žalobkyně a žalovaný se zavázal platit na ně výživné a že dne 20.6.2001 účastníci uzavřeli dohodu (dosud neschválenou soudem), podle které se nezletilá P. svěřuje do výchovy žalobkyně a nezletilý J. do výchovy žalovaného. Žalovaný získal za trvání manželství na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 18.12.1991 od státního podniku S. K. do užívání tzv. podnikový byt č. 8, v druhém podlaží domu čp. 387 v K., R. ulici, sestávající se z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství, a \"v průběhu doby\" přešel byt do vlastnictví Města K., které uzavřelo se žalovaným na byt dne 14.2.1995 nájemní smlouvu. Soud prvního stupně dovodil, že byt má charakter \"bytu městského, nikoli služebního, neboť přešel do vlastnictví Města K., tudíž ztratil charakter bytu služebního, neboť neodpovídá požadavkům ust. §7/1b zák. č. 102/92 Sb.\", a že \"charakter bytu městského získal byt nejméně od doby uzavření nájemní smlouvy mezi žalovaným a Městem K. (v r. 1995) a tedy od této doby vzniklo žalobkyni právo společného nájmu k bytu\". Protože se účastníci nedohodli o dalším nájmu bytu ve smyslu ustanovení §705 odst. 1 občanského zákoníku, soud prvního stupně právo společného nájmu zrušil. Při rozhodování o tom, který z účastníků bude určen \"výlučným nájemcem\" bytu, vycházel především ze skutečnosti, že v době podání žaloby byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy žalobkyně, která nemá možnost jiného bydlení. S ohledem na to, že podle dohody účastníků byl nezletilý J. v průběhu řízení svěřen do výchovy žalovaného, rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit byt po zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2001 č.j. 28 Co 382/2001-56 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.100,-Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,-Kč, vše k rukám \"jeho právní zástupkyně\". Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že předmětný byt byl přidělen žalovanému podle ustanovení §25 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., že podle ustanovení §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 (ve znění před \"novelou\" provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) k tomuto bytu jako tzv. podnikovému bytu nemohlo vzniknout \"právo společného nájmu bytu manžely\" a že předmětný byt splňoval kriteria bytu služebního ve smyslu ustanovení §7 odst.1 písm.b) zákona \"č. 102/1991 Sb.\" (správně č. 102/1992 Sb.). I když se posléze stalo \"vlastníkem bytu\" Město K., neztratil \"charakter bytu podnikového a později služebního\". Jestliže účastníkům nevzniklo \"právo společného nájmu bytu manžely\" v době přidělení tohoto bytu žalovanému, nemohlo podle názoru odvolacího soudu vzniknout ani dodatečně \"po účinnosti zákona č. 102/1991 Sb. (správně č. 102/1992 Sb.) pouze na základě změny vlastníka sporného bytu\". Žalobkyně proto nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o zrušení práva společného nájmu bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že v průběhu manželství účastníků došlo ke změně \"charakteru\" předmětného bytu, neboť přestal mít povahu služebního bytu ve smyslu ustanovení §7 odst.1 písm.b) zákona č. 102/1992 Sb. v důsledku toho, že dům, v němž je byt umístěn, přešel do vlastnictví Města K. a že Město K. uzavřelo se žalovaným dne 14.2.1995 novou nájemní smlouvu. Žalobkyni proto \"nejméně v tomto okamžiku\" vzniklo k bytu právo společného nájmu, neboť se žalovaným v té době žila ve společné domácnosti. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že účastníci uzavřeli manželství dne 22.6.1991 a že předmětný byt byl přidělen rozhodnutím S. K., s.p. ze dne 18.12.1991 č.j. 10/91/OOP podle ustanovení §25 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, žalovanému. Dům, v němž se nachází předmětný byt, posléze přešel do vlastnictví Města K., které dne 14.2.1995 uzavřelo se žalovaným nájemní smlouvu. Manželství účastníků bylo rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30.1.2001 č.j. 5 C 1796/2000-12 pravomocně rozvedeno dnem 30.1.2001.
Za tohoto skutkového stavu věci je nepochybné, že předmětný byt měl v době, kdy byl přidělen žalovanému do užívání, povahu bytu \"trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace\" (srov. §7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku), a že jeho uživatelem byl ve smyslu ustanovení §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 výlučně žalovaný, i když mu právo osobního užívání bytu vzniklo za trvání manželství se žalobkyní a i když se žalobkyní v té době trvale žil.
Institut práva osobního užívání bytu dnem 31.12.1991 zanikl a s účinností od 1.1.1992 byl nahrazen nájmem bytu. Dnem 1.1.1992 se právo osobního užívání bytu, vzniklé do 31.12.1991, změnilo na nájem a do 31.12.1991 vzniklé společné užívání bytu a společné užívání bytu manželi se ode dne 1.1.1992 změnilo na společný nájem (srov. §871 odst.1 občanského zákoníku).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.1998 sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999) se v případě, že manželům nevzniklo v době do 31.12.1992 právo společného užívání bytu manželi (například proto, že šlo - jako tomu bylo v projednávané věci - o byt \"trvale určený pro ubytování pracovníků organizace\"), nestali se ode dne 1.1.1992 (tj. dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník) ani dnem účinnosti zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, společnými nájemci bytu, i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu, a na tomto závěru nemá dovolací soud důvod nic měnit. Je proto správný názor odvolacího soudu, že předmětný byt byl od 1.1.1992 v nájmu žalovaného a že účastníci nemohli být společnými nájemci tohoto bytu.
Na uvedeném právním stavu se nic nezměnilo ani v důsledku toho, že dům, v němž se nachází předmětný byt, posléze přešel do vlastnictví Města K. a že Město K. dne 14.2.1995 uzavřelo se žalovaným ohledně tohoto bytu nájemní smlouvu.
Podle ustanovení §703 odst.1 a 3 občanského zákoníku jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely; to neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
To, že dům, v němž se nachází předmětný byt, přešel do vlastnictví Města K., nepředstavuje právní skutečnost, na základě které vzniká nájem bytu. Změna v osobě pronajímatele nemá sama o sobě vliv na trvání právního vztahu z nájmu bytu; náleželo-li právo nájmu předmětného bytu výlučně žalovanému, platil tento právní stav i po té, co dům, v němž se nachází předmětný byt, přešel do vlastnictví Města K.
Žalovaný uzavřel dne 14.2.1995 s Městem K. ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl již v době uzavření této nájemní smlouvy nájemcem předmětného bytu a že k uzavření nájemní smlouvy došlo (jak je zřejmé z obsahu spisu) jen s ohledem na změnu v osobě pronajímatele, nestal se žalovaný na základě této smlouvy nájemcem bytu; na základě této právní skutečnosti proto účastníkům nemohl ve smyslu ustanovení §703 občanského zákoníku vzniknout společný nájem bytu manžely.
Protože se účastníci nestali společnými nájemci bytu, neboť nájemcem bytu je i po rozvodu jejich manželství výlučně žalovaný, správně odvolací soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro rozhodování soudu podle ustanovení §705 odst.1 občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu