ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.857.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 857/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. Č., 2) J. Č. a 3) M. Z., všem zastoupeným advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 1932/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2003 č.j. 26 Co 521/2002-292, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\", se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. července 2002 č.j. 5 C 1932/92-231 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28.10.1992 sdělil J. Č., narozený dne 21.4.1912, zastoupený žalovanou 3) M. Z., žalobkyni, že s ní \"okamžitě rozvazuje\" pracovní poměr \"pro hrubé porušování pracovní kázně\". Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně \"neplní základní povinnosti\", že se \"nevhodně chová k zaměstnavateli\" a že \"výslovně přede svědky odmítla vykonávat jiné práce po dobu nezbytně nutnou a bez udání důvodů opustila pracoviště\".
Žalobkyně se žalobou podanou dne 21.12.1992 u Okresního soudu v Trutnově proti J. Č., narozenému dne 21.4.1912, domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 5.11.1992, je neplatné a aby jí žalovaný zaplatil na mzdě a na náhradě škody za dobu od 1.9. do 30.11.1992 celkem 9.265,30 Kčs. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 1.7.1990 uzavřela se \"st.p. K. h. V. \" pracovní smlouvu, podle které pracovala jako ekonomka v Horském hotelu v J. Dnem 1.9.1992 byl tento hotel \"privatizován\"; nabyvatelem se stal J. Č., na něhož přešla též práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům Horského hotelu J. Ode dne 25.9.1992 J. Č. přestal žalobkyni přidělovat práci a dopisem ze dne 28.10.1992 s ní okamžitě zrušil pracovní poměr. Žalobkyně považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, neboť se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila, okamžité zrušení pracovního poměru je neurčité (nelze z něho zjistit, kdy měla pracovní kázeň porušit), a bylo jí doručeno po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 zákoníku práce.
Podáním ze dne 3.5.1993 žalobkyně sdělila, že dne 28.12.1992 oznámila J. Č., že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, a \"rozšířila\" žalobu o náhradu mzdy za dobu od 28.12.1992 do 30.4.1993 ve výši 13.757,30 Kč.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11.1.1994 č.j. 5 C 1932/92-37 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit J. Č. na náhradě nákladů řízení 1.710,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit \"České republice na účet Okresního soudu v Trutnově\" na soudním poplatku 552,- Kč. Při rozhodování ve věci samé dospěl k závěru, že práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně nepřešla ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. na J. Č., neboť žalobkyně byla pracovnicí K. h., s.p. V. a nikoliv \"provozovny, která byla privatizována\". Protože pracovní poměr mezi účastníky vůbec nevznikl, \"úkon označovaný žalobkyní za okamžité zrušení pracovního poměru není vůbec tímto právním úkonem, takový úkon vlastně neexistuje a nelze se důvodně domáhat jeho neplatnosti\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.9.1994 č.j. 13 Co 408/94-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že podle pracovní smlouvy ze dne 1.7.1990 byla žalobkyně přijata do funkce samostatného ekonoma na \"provozní jednotce Horský hotel J.\", což svědčí pro názor žalobkyně, že \"jde o organizační složku ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb.\", a uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování \"vyžádáním organizačního řádu nebo podobného dokladu s.p. K. h.\" a \"podle potřeby i výslechem vedoucích pracovníků st. pod. a Horského hotelu J.\"; bude-li prokázáno, že došlo \"k přechodu práv a závazků podle §17 zákona č. 92/1991 Sb.\", bude potřebné ze znovu zabývat \"žalobním návrhem o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru\".
V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně J. Č., narozený dne 21.4.1912, dne 12.3.1995 zemřel a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.7.1995 č.j. 34 D 852/95-7 bylo dědické řízení zastaveno s tím, že zůstavitelem zanechaný nepatrný majetek se vydává vypraviteli pohřbu L. K. Žalobkyně podáním ze dne 1.4.1996 mimo jiné sdělila, že dědici po zemřelém J. Č. jsou žalovaní 1), 2) a 3), že žalobu o zaplacení 23.022,60 Kč bere zpět, neboť \"dědicové ničeho z dědictví nenabyli\", a že požaduje po žalovaných 1), 2) a 3), aby jí společně a nerozdílně platili částku 3.283,- Kč měsíčně počínaje dnem 13.3.1995 do \"dne, kdy jí umožní pokračovat v práci, příp. skončí pracovní poměr platně\".
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 4.11.1997 č.j. 5 C 1932/92-104 žalobu \"na rozhodnutí, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28. října 1992 je neplatné, a ohledně určení povinnosti žalovaných platit žalobkyni náhradu mzdy v částce 3.283,- Kč měsíčně od 13. března 1995 do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\" zamítl a rozhodl, že řízení \"v části ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni částku 23.022,60 Kč\" se zastavuje a že žalovaným se \"právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává\". Soud prvního stupně zjistil, že J. Č. ještě za svého života uzavřel dne 3.12.1993 kupní smlouvu, podle které prodal obchodní společnosti T., spol. s r.o. \"Horský hotel čp. 145 a s ním další soubor nemovitých objektů v katastru Č. – J., a to se vším příslušenstvím a součástmi a se všemi právy a povinnostmi\" s tím, že \"věci movité, nacházející se v předmětných nemovitostech, budou sepsány zvláště, přičemž však kupní cena zahrnuje v sobě již rovněž cenu věcí movitých\". Podle názoru soudu prvního stupně kupní smlouva ze dne 3.12.1993 \"je smlouvou o prodeji podniku ve smyslu §476 a násl. obch. zák.\", neboť se jedná \"o prodej uceleného, funkčního komplexu věcí nejen nemovitých, ale též movitých, které sloužily a mohou dále sloužit k provozování podniku\". Protože následkem této smlouvy přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů podle ustanovení §480 obchodního zákoníku na nabyvatele, nejsou žalovaní ve věci pasivně legitimováni. Žaloba proto nemůže být důvodná. Výrok o zastavení řízení odůvodnil tím, že žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4.5.1999 č.j. 24 Co 225/98-121 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že kupní smlouvu ze dne 3.12.1993 nelze považovat za smlouvu o prodeji podniku, neboť výkladem tohoto právního úkonu nelze \"dojít k jinému závěru, než že se jedná o kupní smlouvu v režimu §588 a násl. obč. zák., jejímž obsahem byl závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k nemovitostem ve smlouvě výslovně specifikovaným a závazek kupujícího zaplatit za ně dohodnutou kupní cenu\". I když \"nelze vyloučit\", že J. Č. uzavřel s obchodní společností T., spol. s r.o. vedle této smlouvy také smlouvu o prodeji podniku, dosud taková skutečnost nebyla prokázána a důkazní břemeno o tom tíží žalované; v případě, že neunesou důkazní břemeno o tom, že v důsledku prodeje podniku nejsou ve věci pasivně legitimováni, bude s nimi v řízení pokračováno na místě zemřelého J. Č., neboť pracovní poměr nezanikl podle ustanovení §42 odst. 5 zákoníku práce a ani nepřešel na jiného podle ustanovení §249 odst.4 zákoníku práce. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení náležitě objasnil, komu ve věci \"svědčí pasivní legitimace\", a aby s ním \"uplatněný nárok věcně projednal\".
Okresní soud v Trutnově po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 19.9.2000 č.j. 5 C 1932/92-166 určil, že \"okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992 doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zast. M. Z. \", je neplatné, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13. března 1995 do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru, a uvedl, že \"o nákladech řízení rozhodne soud samostatným usnesením\". Z provedených důkazů dovodil, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně přešla při \"privatizaci Horského hotelu J.\" na J. Č. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992 je neplatným právním úkonem, neboť v něm nejsou uvedeny \"téměř žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o hrubém porušení pracovní kázně, a především není uvedeno, ani kdy k takovému hrubému porušení pracovní kázně mělo dojít\", a bylo ze strany zaměstnavatele učiněno \"po zákonem stanovené lhůtě\". Na požadovanou náhradu mzdy žalobkyně nemá podle názoru soudu prvního stupně nárok, neboť neprokázala, kdy \"sdělila právnímu předchůdci žalovaných, že trvá na dalším zaměstnávání, a poprvé tak mohlo být učiněno žalobou, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 8.3.1993, což bylo \"opožděně\". Námitku žalovaných, že nejsou \"ve věci pasivně legitimováni, když došlo platně k prodeji podniku a tím i cessi na nového nabyvatele i pokud jde o veškeré pracovněprávní vztahy a nároky\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"z předložených dokumentů taková skutečnost v žádném případě nevyplynula\", neboť \"došlo pouze k prodeji nemovitostí a movitých věcí v režimu občanského zákoníku a s takovýmto aktem nebylo a není možné spojit důsledky plynoucí ze smlouvy o prodeji podniku\". Usnesením ze dne 6.12.2001 č.j. 5 C 1932/92-182 Okresní soud v Trutnově rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4.2.2002 č.j. 26 Co 29/2002-188 rozsudek soudu prvního stupně \"ve znění doplňujícího usnesení\" zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při svém rozhodování byl nesprávně obsazen, neboť rozsudek dne 19.9.2000 vyhlásil v jiném složení senátu, než v jakém dne 7.9.2000 jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku, že jeho rozhodnutí \"bylo nepředvídatelné\", neboť \"po dlouhou dobu vedl dokazování pouze k objasnění otázky, kdo je právním nástupcem zemřelého zaměstnavatele J. Č., a ke zkoumání právního úkonu, jehož určení neplatnosti bylo žádáno, dokazování nevedl\", a že se \"nevěnoval podstatným námitkám\" žalovaných. Vzhledem k tomu, že žalovaní namítají, že dědické řízení po J. Č. bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán vypraviteli pohřbu, bylo potřebné provést důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 34 D 852/95, neboť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na dědice zamřelého zaměstnavatele nemůže dojít, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty; bude-li zjištěno, že tu není nikdo, na koho by mohla ze zemřelého zaměstnavatele přejít práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu, je třeba postupovat podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. a řízení zastavit. Věcně by bylo možné za této situace projednat jen žalobu o náhradu mzdy, neboť tento nárok \"byl uplatněn až po smrti původního žalovaného přímo proti žalovaným tak, jak jsou uvedeni v záhlaví tohoto rozhodnutí\".
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 11.7.2002 č.j. 5 C 1932/92-231 zastavil řízení \"v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z., je neplatné\", zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 54.390,- Kč k rukám advokátky. Z výsledků dokazování dovodil, že k přechodu práv a povinností podle ustanovení §251a zákoníku práce ze zaměstnavatele J. Č. na jinou osobu nedošlo. Dědické řízení po J. Č. totiž bylo zastaveno a nepatrný majetek zůstavitele byl vydán vypraviteli pohřbu, a proto v řízení o nároku, který byl uplatněn vůči němu, nemá v tomto řízení právního nástupce. Tvrzení žalobkyně, že zaměstnavatel J. Č. obdržel podle kupní smlouvy ze dne 3.12.1993 značnou finanční částku, kterou si nemohl \"pro sebe užít\", soud prvního stupně odmítl s tím, že nebylo prokázáno, že \"by původně žalovaný J. Č. k nějakému datu po uzavření kupní smlouvy z 3.12.1993 obdržel nějakou vyšší finanční částku\". Kupní cena byla zaplacena na účty, jejichž majitelkou byla (či pravděpodobně byla) žalovaná 3); proč k tomu došlo se sice nepodařilo zjistit, ale \"je možné že z toho důvodu vznikla pohledávka původně žalovaného za žalovanou 3), avšak je také možné, že původně žalovaný tímto způsobem plnil svou pohledávku vůči žalované 3) vzniklou z nějakého důvodu předtím\". J. Č. daroval žalovaným každému po 11.800.000,- Kč a nebylo prokázáno, že by tak učinil \"s úmyslem vyloučit jejich odpovědnost za případné závazky původního žalovaného\". Žaloba o náhradu mzdy je podle názoru soudu prvního stupně nedůvodná proto, že na žalované nepřešla práva a povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §251a zákoníku práce a že proto nejsou ve věci pasivně legitimováni.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.10.2003 č.j. 26 Co 521/2002-292 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o zamítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že řízení ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru muselo být podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. zastaveno a že žaloba o náhradu mzdy musela být zamítnuta. Zdůraznil, že otázku právního nástupnictví spojeného s nabytím dědictví nemohl soud v tomto řízení řešit jako otázku předběžnou, neboť o tom, kdo je dědicem, musí být rozhodnuto v dědickém řízení. Tvrzení žalobkyně, že se po projednání dědictví po J. Č. objevil nový majetek [částka asi 900.000,- Kč, která se v době smrti J. Č. nacházela na účtu žalované 3)], nemá právní význam, neboť \"nelze obcházet zákon přijetím závěru, že částka 900.000,- Kč byla zděděna, aniž by se stala předmětem dědického řízení\". Nárok na zaplacení náhrady mzdy žalobkyně uplatnila proti žalovaným (nikdy nebyl uplatněn proti původnímu žalovanému J. Č., a proto nelze u něj uvažovat o procesním nástupnictví); i když se tak nestalo samostatnou žalobou, \"současní žalovaní se nemohli stát v této části řízení procesními nástupci původního žalovaného\" a žaloba vůči nim musela být zamítnuta, neboť \"nenabyli po původním žalovaném žádného dědictví a nestali se tak jeho právními nástupci\" ve smyslu ustanovení §251a zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že zaměstnavatel J. Č. prodal Horský hotel v J., který nabyl \"privatizací\", jako podnik, který byl a stále je \"funkční\". Soudy měly náležitě objasnit, zda \"podnik byl ve smyslu obch. zák. skutečně prodán\", a \"pokračovat event. v řízení s právním nástupcem žalovaného z titulu přechodu pracovněprávních vztahů na nového vlastníka\". Původní žalovaný J. Č. zemřel dne 12.3.1995 a soud pokračoval v řízení se žalovanými 1), 2) a 3) jako jeho dědici. Žalobkyně uplatnila podáním ze dne 1.4.1996 vůči nim nárok na náhradu mzdy, a to \"jako procesněprávním nástupcům původního žalovaného\". Není proto správný názor odvolacího soudu, že by šlo o samostatný nárok směřující vůči žalovaným 1), 2) a 3). Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by žalovaní 1), 2) a 3) nebyli \"hmotně i procesněprávními nástupci zemřelého žalovaného z titulu dědění\". I když řízení o dědictví po J. Č. bylo zastaveno, mělo být vzato v úvahu, že žalovaní 1), 2) a 3) \"ještě za jeho života z titulu generální plné moci rozprodali jeho podnik, a to za situace, když již probíhal tento spor, o němž zcela jistě věděla alespoň žalovaná 3)\", a že prodejem podniku získali celkem 60.000.000,- Kč, z nichž každý prokazatelně obdržel dar ve výši 11.800.000,- Kč, aniž by vysvětlili, jak naložili se zbývajícími 24.600.000,- Kč. I když nedědili, žalovaní 1), 2) a 3) \"za života zůstavitele obdrželi dar, který by měl být započten na jejich dědický podíl\". Žalobkyně navíc prokázala, že z kupní ceny zůstalo na účtu žalované 3) nejméně 900.000,- Kč, o nichž \"není v dědickém řízení po původně žalovaném žádná zmínka\". Žalovaní 1), 2) a 3) si podle názoru žalobkyně počínali \"nemravně\", neboť obdrželi dary a získali by i dědické podíly, kdyby tyto dary byly na dědické podíly započteny, a byl by tu \"důvod k tomu, aby se se zaměstnanci podniku řádně vypořádali\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedli, že soudu předložili \"kupní smlouvu a dva doplňující dokumenty, z nichž vyplynulo, že J. Č. převedl ta práva a povinnosti, které nabyl při restituci majetku od F. n. m.\". Žalobkyně však \"vyvinula velké úsilí\", aby dosáhla rozhodnutí soudu, že nešlo o prodej podniku a o přechod práv a povinností na kupující společnost. Soudy poté skutečně nesprávně dovodily, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení §480 obchodního zákoníku nedošlo. Námitky dovolatelky proti závěru soudů o zastavení řízení považují žalovaní za nedůvodné. Zdůrazňují, že žalobkyně \"mohla odporovat usnesení o zastavení dědického řízení\" a že \"nemravně si počíná\" navrhovatelka, neboť \"se na útraty státu a k újmě žalovaných soudí o náhradu mzdy, ačkoliv pro zemřelého a jeho děti neučinila ani jeden pracovní úkon\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [§238 odst.1 písm.a) a §238 odst.2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř. [§238 odst.1 písm.b) a §238 odst.2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§238a odst.1 písm.a) a §238a odst.2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§238a odst.1 písm.b) a §238a odst.2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.c) a §238a odst.2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.d) a §238a odst.2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.e) a §238a odst.2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.f) a §238a odst.2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. [§238a odst.1 písm.g) a §238a odst.2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení \"v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z., je neplatné\", jednak ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\".
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby není podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobkyně placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\" ve svém rozsudku ze dne 11.7.2002 č.j. 5 C 1932/92-231 stejně jako v předchozích rozsudcích ze dne 4.11.1997 č.j. 5 C 1932/92-104 a ze dne 19.9.2000 č.j. 5 C 1932/92-166, které byly odvolacím soudem zrušeny. Dovolání žalobkyně proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně - jak je zřejmé z obsahu spisu - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis měl být ve věci aplikován, popřípadě jak měl být právní předpis vyložen) ohledně nároku na náhradu mzdy nezpochybňuje. Žalobkyně odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně) v tomto směru vytýká, že chybně považoval její požadavek na přiznání tohoto nároku vůči žalovaným 1), 2) a 3) za uplatněný přímo proti žalovaným 1), 2) a 3), ačkoliv ho měl posoudit jako \"jeden kontinuální nárok uplatněný v jednom řízení proti témuž žalovanému, bez ohledu na to, zda jednal se žalovaným nebo jeho procesními nástupci\", a řízení o něm měl - jestliže dospěl k závěru, že ve věci \"nebylo procesních nástupců\" - rovněž zastavit, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\", podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O zastavení řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Soud prvního stupně řízení \"v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z., je neplatné\", zastavil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. (tedy proto, že dosavadní žalovaný J. Č. ztratil způsobilost být účastníkem řízení a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat) a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako správné (podle ustanovení §219 o.s.ř.) potvrdil. Dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je - jak vyplývá z výše uvedeného - přípustné podle ustanovení §239 odst.2 písm.b) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V průběhu řízení před soudy bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně uzavřela dne 1.7.1990 s \"K. h. V. \" pracovní smlouvu, podle které pracovala jako samostatná ekonomka na provozovně Horský hotel J. Dne 1.9.1992 uzavřel J. Č., narozený dne 21.4.1912, s F. n. m. České republiky Dohodu o vydání a převodu majetku, podle které nabyl dnem 1.9.1992 na základě privatizačního projektu č. 9091, schváleného ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR dne 26.3.1992, na uspokojení svých restitučních nároků (§2 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. a §47 zákona č. 92/1991 Sb.) Horský hotel J. čp. 145 a čp. 190 spolu s dalšími ve smlouvě blíže označenými stavbami a pozemky.
Za tohoto skutkového stavu věci soudy správně dovodily, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů pracovníků K. h., s.p. se sídle ve V., kteří pracovali v jeho organizační složce Horský hotel J. (včetně žalobkyně), přešla ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném do 12.8.1993), na nabyvatele J. Č. K uvedenému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů došlo ze zákona ke dni 1.9.1992; okolnost, zda žalobkyně po 1.9.1992 konala práci podle pracovní smlouvy, popřípadě proč ji nevykonávala, na tom, že počínaje dnem 1.9.1992 se stal zaměstnavatelem žalobkyně J. Č., narozený dne 21.4.1912, nic nemůže změnit.
Z dosavadních výsledků řízení dále vyplývá, že dopisem ze dne 28.10.1992 J. Č. se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, že se žalobkyně žalobou, podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 21.12.1992, domáhala určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru a že J. Č. smlouvou ze dne 3.12.1993 převedl na obchodní společnost T., spol. s r.o. majetek, který nabyl podle Dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1.9.1992.
Za této situace se soudy správně zabývaly tím, zda práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně přešla v důsledku smlouvy ze dne 3.12.1993 z J. Č. na kupujícího (obchodní společnost T., spol. s r.o.). Tuto otázku je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 (dále jen \"zák. práce\"), podle nařízení vlády č. 121/1990 Sb., o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů, ve znění nařízení vlády č. 14/1991 Sb. a zákona č. 231/1992 Sb. (dále jen \"nařízení vlády\") a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb. a č. 286/1993 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 28.7.1994 (dále jen \"obch. zák.\").
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen v případech stanovených zákonem, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem na jiného zaměstnavatele. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je upraven nejen v ustanoveních §249 a §250 zák. práce, ale i v dalších zákonech, například v ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, v §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nebo v ustanoveních §480 a §487 obch. zák.
V projednávané věci nemohlo v souvislosti se smlouvou ze dne 3.12.1993 dojít k přechodu práv a povinností z pracovního poměru žalobkyně podle ustanovení §249 a §250 zák. práce, neboť jejich užití ve vztahu mezi žalobkyní a J. Č. bylo vyloučeno (srov. §4 nařízení vlády). Přechod uvedených práv a povinností na obchodní společnost T., spol. s r.o. mohl tedy nastat jen tehdy, představovala-li smlouva ze dne 3.12.1993 smlouvu o prodeji podniku (§480 obch. zák.) nebo smlouvu o prodeji části podniku tvořící samostatnou organizační složku (§487 obch. zák.).
Soudy v dosavadním řízení dovodily, že smlouva ze dne 3.12.1993 byla - s přihlédnutím k jejímu obsahu a podle výkladu provedeného podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - kupní smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §588 a násl. občanského zákoníku. S tímto závěrem zatím nelze souhlasit.
Podle ustanovení §588 občanského zákoníku z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle ustanovení §476 odst.1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že kupní smlouva se odlišuje od smlouvy o prodeji podniku především předmětem smlouvy; zatímco předmětem kupní smlouvy jsou jednotlivé věci (určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně), popřípadě spoluvlastnický podíl na nich, a práva a jiné majetkové hodnoty, připouští-li to jejich povaha, předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik, tj. soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (§5 obch. zák.), přičemž součástí tohoto souboru mohou být i nemovitosti. Pro smlouvu o prodeji podniku je dále charakteristické, že se kupující - na rozdíl od kupní smlouvy - zavazuje převzít také závazky prodávajícího související s podnikem. Společné mají kupní smlouva a smlouva o prodeji podniku to, že se kupující zavazuje zaplatit prodávajícímu sjednanou kupní cenu.
Smlouva o prodeji podniku vyžaduje písemnou formu (§476 odst.2 obch. zák.). Projevy účastníků však nemusí být - s výjimkou ujednání, které se týká převodu nemovitostí (§srov. §46 odst.2 občanského zákoníku) - na téže listině. Požadavek písemné formy smlouvy o prodeji podniku je proto splněn i tehdy, jestliže její podstatné náležitosti, které se netýkají převodu nemovitostí, byly sjednány na více listinách.
Při úvaze, zda určitá smlouva představuje kupní smlouvu nebo smlouvu o prodeji podniku, nelze vycházet jen z toho, jak byla jejími účastníky označena. Rozhodující je obsah smlouvy (to, jaká ujednání byla ve smlouva obsažena a jak byly dohodnuty zejména podstatné náležitosti smlouvy), přičemž případné nejasnosti smlouvy je třeba se pokusit odstranit pomocí výkladu projevu vůle, provedeného podle ustanovení §35 odst.2 a 3 občanského zákoníku a §266 obch. zák.
Odvolací soud (v usnesení ze dne 4.5.1999 č.j. 24 Co 225/98-121) a posléze soud prvního stupně (v rozsudku ze dne 19.9.2000 č.j. 5 C 1932/92-166) dospěly k závěru, že smlouva ze dne 3.12.1993 je \"kupní smlouvou v režimu §588 a násl. občanského zákoníku\", resp. že jí došlo \"pouze k prodeji nemovitostí a movitých věcí v režimu občanského zákoníku\". Při posuzování této otázky však nevzaly v úvahu vše, co o ní bylo dokazováním za řízení zjištěno nebo co jinak vyšlo za řízení najevo.
Vzhledem k tomu, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst.2 občanského zákoníku), že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst.1 obch. zák.), a že při výkladu projevu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§266 odst.3 obch. zák.), měly soudy při řešení uvedené otázky také přihlédnout zejména k tomu, že
- na smlouvu uzavřenou dne 3.12.1993 navazovala \"kupní smlouva o věcech movitých\" ze dne 8.1.1994, přičemž podle smlouvy ze dne 3.12.1993 \"kupní cena za věci movité je součástí kupní ceny za majetek nemovitý\",
- po uzavření smlouvy ze dne 3.12.1993 a v návaznosti na ní došlo dne 8.1.1994 k \"fyzickému předání a převzetí objektu Horského hotelu\", jehož předmětem bylo - jak se výslovně uvádí v protokolu sepsaném o tomto předání a převzetí - \"fyzické předání a převzetí veškerého movitého a nemovitého majetku, věcí, práv a závazků prodávaného majetku\",
- podle tvrzení žalovaných prodal J. Č. obchodní společnosti T., spol. s r.o. svůj podnik (v tom rozsahu a stavu, jak jej nabyl od F. n. m. ČR), přičemž v době prodeje v něm nepracovali žádní zaměstnanci,
- svědek JUDr. J. R. vypověděl, že úmyslem účastníků smlouvy bylo převést na nabyvatele (obchodní společnost T., spol. s r.o.) podnik smlouvou o prodeji podniku, avšak \"bankovní ústav, který měl zajistit financování, se této novoty obával\", a proto byla \"celá věc rozdělena a zvláště byly převedeny nemovitosti\", a že při převodu Horského hotelu J. převedl J. Č. na obchodní společnost T., spol. s r.o. \"bezezbytku vše, co v rámci privatizace získal\".
Soudy obou stupňů k uvedeným okolnostem nepřihlížely, a proto zatím nemůže obstát jejich závěr, že smlouva ze dne 3.12.1993 byla kupní smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §588 a násl. občanského zákoníku, neboť při hodnocení důkazů a všeho, co za řízení vyšlo najevo (§132 o.s.ř.), pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo jinak vyšly za řízení najevo (§241a odst.3 o.s.ř.).
V případě, že smlouva ze dne 3.12.1993 (a popřípadě na její obsah navazující další písemná ujednání) představovala smlouvu o prodeji podniku, přešla na nabyvatele (obchodní společnost T., spol. s r.o.) též práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů ohledně zaměstnanců podniku (§480 obch. zák.), včetně těch, s nimiž byl rozvázán pracovní poměr a s nimiž v době prodeje probíhal u soudu spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Protože práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů i v tomto případě přechází přímo ze zákona, není rozhodující, zda kupující v době uzavření smlouvy o konkrétním pracovněprávním vztahu prodávajícího a jeho zaměstnance věděl. Podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2000) se pak kupující, který nabyl podnik na základě smlouvy o prodeji podniku, stal z titulu procesního nástupnictví účastníkem řízení ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru zahájeném proti prodávajícímu na místě původního žalovaného, a to za předpokladu, že procesní nástupnictví bylo některým z dosavadních účastníků nebo kupujícím u soudu uplatněno (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V průběhu řízení zaměstnavatel J. Č. dne 12.3.1995 zemřel a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.7.1995 č.j. 34 D 852/95-7 bylo řízení o dědictví po J. Č. zastaveno s tím, že jeho majetek nepatrné hodnoty se vydává vypraviteli pohřbu L. K.
Otázku, na koho přešla práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně smrtí J. Č. (samozřejmě jen za předpokladu, že tato práva a povinnosti za života J. Č. nepřešla v důsledku smlouvy ze dne 3.12.1993 na obchodní společnost T., spol. s r.o. a že tedy J. Č. byl i v době své smrti zaměstnavatelem žalobkyně) je třeba řešit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995 (dále jen \"ZP\").
Podle ustanovení §251a ZP smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 486/2000, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) se za dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení §251a ZP považuje ten, komu bylo soudem jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zaměstnavateli, ten, kdo jako dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, ti, kterým soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů, ten, kdo podle soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nebo při zpeněžení zůstavitelova majetku, provedeného v rámci likvidace dědictví, nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo stát, kterému připadlo dědictví podle ustanovení §462 obč. zák. V době od smrti zaměstnavatele do právní moci usnesení o dědictví nebo do zpeněžení podniku, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, provedeného v rámci likvidace dědictví, se dědici zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení §251a ZP rozumí ti, jimž svědčí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po zůstaviteli, nebo stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice ze závěti ani ze zákona nebo jestliže tito dědici dědictví odmítli, popřípadě z jiných důvodů nemohou dědit. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení §251a ZP nemůže dojít tehdy, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty.
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, nemá zůstavitel právního nástupce, který by vstoupil do jeho práv a povinností; soud proto řízení o dědictví zastaví (§175h o.s.ř.) a případný majetek nepatrné hodnoty vydá vypraviteli zůstavitelova pohřbu, který tento majetek nabude nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§132 občanského zákoníku).
Zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle ustanovení §175h o.s.ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli (zpravidla zůstavitelův věřitel), totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h o.s.ř. není pro něj závazné (srov. §159 odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002 a nyní platné ustanovení §159a odst.1 a 4 o.s.ř.); může proto v řízení o své žalobě tvrdit a prokazovat, že rozsah, popřípadě cena zůstavitelem zanechaného majetku byla vyšší, než bylo zjištěno v řízení o dědictví. Prokáže-li, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, dochází též ve smyslu ustanovení §251a ZP k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na osoby, které se považují za dědice zaměstnavatele - fyzické osoby.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého otázku právního nástupnictví spojeného s nabytím dědictví nemůže soud v tomto řízení řešit jako otázku předběžnou, neboť o tom, kdo je dědicem, musí být rozhodnuto v dědickém řízení, nelze souhlasit. Soud samozřejmě nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký majetek zůstavitele z titulu dědění nabyl. V případě, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h o.s.ř.), není pro účastníka jiného řízení (zejména zůstavitelova věřitele) závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým. Jde-li v řízení o vyřešení otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení §251a ZP, je třeba zdůraznit, že k němu nedochází - jak vyplývá i z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 486/2000 - tehdy, bylo-li řízení o dědictví po zemřelém zaměstnavateli zastaveno podle ustanovení §175h o.s.ř., ale jen v případě, že zůstavitel skutečně nezanechal majetek nebo že skutečně zanechal majetek jen nepatrné hodnoty.
Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, která se domáhá, aby byly započteny dary, které žalovaní 1), 2) a 3) obdrželi od J. Č., na jejich dědické podíly. Žalobkyně totiž přehlíží, že započtení toho, co dědic ze zákona obdržel od zůstavitele za jeho života, pokud nejde o obvyklá darování, na jeho dědický podíl, je možné jen tehdy, jestliže soud v řízení o dědictví usnesením potvrzuje nabytí dědictví podle dědický podílů (srov. §484 občanského zákoníku). V případě, že soud v řízení o dědictví nepřikročil k potvrzení nabytí dědictví dědicům, neboť řízení o dědictví bylo zastaveno podle §175h o.s.ř. (proto, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty), se nezjišťuje dědické právo, nestanovují se dědické podíly a započtení na dědické podíly je za této situace pojmově vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle ustanovení §175h o.s.ř. soud v jiném řízení vychází, jen jestliže nebude zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce.
V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že zůstavitel J. Č. z částky 60.000.000,- Kč, kterou obdržel jako kupní cenu od kupující obchodní společnosti T., spol. s r.o., zanechal nejméně částku 900.000,- Kč, jež se v době jeho smrti nacházela na účtu žalované 3). Odvolací soud veden svým chybným právním názorem se náležitě nezabýval tím, zda žalobkyně uvedené tvrzení prokázala; kdyby uvedené tvrzení bylo prokázáno, nemůže obstát závěr soudů obou stupňů o tom, že řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992 muselo být zastaveno, protože na žalované 1), 2) a 3) - za předpokladu, že jim svědčil některý z titulu pro dědění a že dědictví neodmítli nebo je nemohou platně odmítnout - nemohla přejít ve smyslu ustanovení §251a ZP práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení \"v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z., je neplatné\", správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i akcesorickém výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\", a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení (§242 odst.2 písm.b) o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu