ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.880.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 880/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, a b) Apston Capital Limited se sídlem v Dublinu 2, Windmill Lane, Hannover Building, 4th Floor, Irsko, identifikační číslo 408579, obou zastoupených Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalované M. L. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně č. 168, o určení neúčinnosti převodu obchodního podílu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 48/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 č.j. 29 Co 390/2011-272, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. dubna 2011 č.j. 12 C 48/2009-242 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 5.2.2009 u Okresního soudu v Příbrami domáhali, aby bylo určeno, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 9.1.2006, uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem V. L., "s účinky vůči třetím osobám ke dni 6.2.2006, na základě které žalovaná nabyla obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX, s.r.o. se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 164, IČO 25706713, ve výši 50%", je vůči žalobcům právně neúčinná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že žalobce a) má za dlužníkem V. L. podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.7.1998 č.j. 36 Cm 122/96-25 pohledávku ve výši 1.468.307,20 Kč s příslušenstvím, která vyplývá z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 5.8.1993 za závazek z úvěrové smlouvy uzavřené mezi Českou spořitelnou a.s. a Č. M. a kterou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.7.2003, a že žalobce b) má za dlužníkem V. L. pohledávky podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.8.2000 č.j. 7 Cm 34/96-56 ve výši 1.183.344,20 Kč s příslušenstvím vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 7.5.1993, podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14.9.1998 č.j. 7 Cm 32/96-24 výši 1.015.000,- Kč s příslušenstvím, vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 27.11.1992, a podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.8.2000 č.j. 7 Cm 33/96-40 ve výši 2.102.000,- Kč s příslušenstvím vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 15.4.1993 za závazky z úvěrových smluv uzavřených mezi Českou spořitelnou a.s. a společností LERO s.r.o., které nabyl na základě smlouvy o postoupení ze dne 17.4.2007 od Konsolidační banky Praha, s.p.ú., na niž byly postoupeny Českou spořitelnou a.s. Protože dlužník V. L. povinnosti podle uvedených rozsudků nesplnil, staly se pohledávky předmětem exekučních řízení u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5889/2006 a sp. zn. 21 Nc 5764/2006 a v průběhu exekučních řízení bylo zjištěno, že V. L. dne 9.1.2006 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu převedl na žalovanou svůj obchodní podíl ve výši 50% ve společnosti ZBRANEX, s.r.o., přičemž účinky této smlouvy nastaly vůči třetím osobám zápisem do obchodního rejstříku dnem 6.2.2006. Žalovaná obchodní podíl, který nabyla od V. L., dále převedla smlouvou ze dne 5.9.2006 na svoji dceru K. K.; protože k tomu došlo v době, kdy proti ní bylo vedeno exekuční řízení, žalobci považují tento úkon za neplatný. Žalobci mají za to, že převodem obchodního podílu z V. L. na žalovanou došlo "za účelem znemožnění uspokojení pohledávek žalobců" ke snížení majetku dlužníka.
Žalovaná namítala, že při uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu tu "nebyl žádný úmysl zkrátit věřitele", neboť dlužník (její manžel) byl vážně nemocný a nemohl se "věnovat firmě". Pro žalovanou a jejího manžela bylo v té době "nejlepším řešením" převést obchodní podíl na žalovanou, neboť jejich dcera "byla v té době těhotná a nechtěli jí zatěžovat"; na dceru proto žalovaná převedla obchodní podíl až později.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 29.4.2011 č.j. 12 C 48/2009-242 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 21.540,- Kč. Dovodil, že žalobci jsou k podání odpůrčí žaloby aktivně legitimováni, neboť mají vůči dlužníkovi V. L. vymahatelnou pohledávku, že "pasivně legitimována v tomto sporu je žalovaná, v jejíž prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn", že k uspokojení pohledávek věřitelů nebylo možno použít jiný majetek dlužníka a že žaloba byla podána v tříleté lhůtě ode dne, kdy byl učiněn odporovatelný právní úkon (smlouva o převodu obchodního podílu byla sice uzavřena dne 9.1.2006, v obchodním rejstříku byla ale evidována dnem 6.2.2006, účinky tedy nastaly 6.2.2006, a odpůrčí žaloba byla podána dne 5.2.2009). Protože převodem obchodního podílu ve společnosti z V. L. na žalovanou došlo ke snížení majetku povinného "za účelem znemožnění uspokojení pohledávky žalobců jako jeho věřitelů (v úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele)", protože dlužník V. L. právní úkon učinil vůči osobě blízké (žalované, která je jeho manželkou), a protože žalovaná neunesla důkazní břemeno, neboť v té době musela vědět o manželových dluzích a o tom, že převodem obchodního podílu může dojít ke zkrácení věřitelů jejího manžela, a "přesto dále převedla celý svůj obchodní podíl ve výši 100% v předmětné obchodní společnosti na svou dceru K. K. s úmyslem zkrátit věřitele - žalobce", je žaloba důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.10.2011 č.j. 29 Co 390/2011-272 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.860,- Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou k podání žaloby aktivně legitimováni, že dlužník V. L. převedl na žalovanou 50% obchodního podílu ve společnosti za účelem znemožnění uspokojení pohledávky žalobců v době, kdy bylo proti němu vedeno exekuční řízení, že žalovaná jako osoba blízká o úmyslu dlužníka zkrátit tímto úkonem své věřitele věděla a musela vědět, a že v řízení neprokázala, že úmysl dlužníka nemohla poznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Námitku žalované o promlčení pohledávek žalobců odvolací soud odmítl s tím, že žalovaná je osobou odlišnou od dlužníka a není proto oprávněna vznést v tomto řízení námitku promlčení věřitelovy pohledávky. K námitce, že v době podání odpůrčí žaloby žalovaná převedený majetek již nevlastnila a že proto nemělo být žalobě vyhověno, odvolací soud uvedl, že "v době rozhodování soudu prvního stupně byl převod obchodního podílu ze žalované na dceru K. K. prohlášen pravomocným rozsudkem vůči jejímu věřiteli, tedy žalobci b), za neúčinný", a uzavřel, že "byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti" podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že "převodce neměl žádný úmysl zkrátit věřitele a současně ani nedošlo k žádnému zkrácení věřitele", když k předmětnému převodu části obchodního podílu došlo před podáním návrhů na nařízení exekuce, proto o těchto exekucích nemohl vědět ani převodce ani žalovaná, pohledávky věřitelů jsou již promlčeny (promlčecí doba uplynula v roce 2004, tj. dva roky před převodem obchodního podílu) a "jediným důvodem převodu části obchodního podílu byl zdravotní stav manžela". Žalovaná se domnívá, že žalobě nemělo být vyhověno také proto, že v době podání této žaloby již nevlastnila převedenou věc, a že nemůže obstát právní názor odvolacího soudu odmítající tuto námitku, neboť neúčinnost neznamená obnovení vlastnického práva převodce z odpůrčí žaloby a vyslovení neúčinnosti vůči jednomu žalobci nečiní tuto neúčinnost i vůči druhému žalobci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Uvedli, že rozsudek odvolacího soudu je správný a že žalovaná ve svém dovolání nenastoluje žádnou otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil (mimo jiné) právní otázku, zda bylo možné vyhovět žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §42a občanského zákoníku, jestliže ten, vůči němuž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon a vůči němuž věřitel podal u soudu odpůrčí žalobu, v době podání odpůrčí žaloby majetek nabytý odporovaným právním úkonem již nevlastnil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst. 1 občanského zákoníku).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 občanského zákoníku).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst. 3 občanského zákoníku).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. §42a odst. 4 občanského zákoníku).
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku - při svém rozhodování z uvedených závěrů nevycházel, když náležitě nepřihlédl k tomu, že věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §42a odst.3 a 4 občanského zákoníku určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále (v době podání odpůrčí žaloby u soudu) náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaná není vlastníkem obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX, s.r.o., který nabyla od dlužníka na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 9.1.2006, neboť celý obchodní podíl (ve výši 100%) převedla smlouvou o převodu obchodního podílu sepsanou ve formě notářského zápisu NZ 283/2006 ze dne 5.9.2006 na svoji dceru K. K., tedy více než dva roky před podáním odpůrčí žaloby; k otázce platnosti právního úkonu, kterým byl převeden majetek nabytý odporovatelným právním úkonem po podání odpůrčí žaloby u soudu, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006. Podmínky pro určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve výši 50% ze dne 9.1.2006 vůči žalobcům tak nebyly splněny. Místo určení právní neúčinnosti této smlouvy vůči věřitelům přicházela v úvahu - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku - pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, takové právo však žalobci v tomto řízení neuplatnili.
Na uvedený závěr nemá vliv ani skutečnost, že v průběhu řízení byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.2.2010 č.j. 12 C 252/2009-92 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.11.2010 č.j. 30 Co 325/2010-138 prohlášen vůči žalobci b) [jako věřiteli dlužníka V. L.] za neúčinný převod obchodního podílu ze žalované na K. K., neboť odporovatelný právní úkon zůstává i po vyslovení jeho neúčinnosti platným právním úkonem a neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 5.9.2006 nebyla v řízení zjištěna (a ani žádným ze žalobců namítána).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu