ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.906.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 906/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému „A. M.\", spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 553/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. září 1999 č.j. 30 Co 560/95-52, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou měnícího výroku, kterým byla žaloba na placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 5,- Kč od 1.1.1995 zamítnuta), rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. června 1995 č.j. 8 C 553/95-20 (s výjimkou výroku, kterým bylo vyhověno žalobě na placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 5,- Kč od 1.1.1995) a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 31. července 1995 č.j. 8 C 553/95-22 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 15.12.1979 nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká v době od 1.1.1995, a požadoval, aby mu žalovaný od tohoto data platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 8.957,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že „podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1.3.1983 č.j. 9 C 986/81-25 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11\" mu žalovaný poskytoval řádně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, avšak počínaje dnem 1.1.1995 při určení její výše nevychází ze skutečně dosahovaného výdělku, nýbrž z pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce mohl dosáhnout v zaměstnání u žalovaného. Postup žalovaného nepovažuje žalobce za správný, neboť u žalovaného již déle než 15 let nepracuje, bydlí v L., dojíždění do místa výkonu nabízené práce (B., okres Č. L.) „by bylo pro něj značně svízelné, tím spíše, že je osobou se změněnou pracovní schopností\", a proto podle jeho názoru nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §195 odst. 3 zák. práce.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 28.6.1995 č.j. 8 C 553/95-20 ve znění opravného usnesení ze dne 31.7.1995 č.j. 8 C 553/95-22 uložil žalovanému povinnost „platit žalobci rentu ve výši 8.957,- Kč měsíčně s účinností od 1.1.1995 vždy do 15-tého dne v měsíci\" a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 10.580,- Kč a „do pokladny\" Okresního soudu v České Lípě soudní poplatek ve výši 12.900,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, který převzal závazek platit žalobci ve smyslu ustanovení §195 odst. 1 zák. práce náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu, k níž se soudem schváleným smírem ze dne 14.9.1984 zavázal Okresní podnik místního průmyslu M., nabídl žalobci v závěru roku 1994 zaměstnání v provozovně v B., kde by žalobce mohl dosáhnout „podstatně vyššího výdělku\" než v současném zaměstnání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce odmítl nabízenou práci z vážných důvodů, neboť vzdálenost z místa jeho bydliště (tj. z L.) do místa výkonu nabízené práce je značně velká, „řádově desítky kilometrů s časově náročným dojížděním\", a že mu proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody valorizovaným podle příslušných právních předpisů a průměrným výdělkem v současném zaměstnání dosahujícím 1.878,- Kč „čistého\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23.9.1999 č.j. 30 Co 560/95-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil „potud, že se žaloba zamítá ohledně částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995\", „jinak\" tento rozsudek „ve výroku žalobě vyhovujícím\" a ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit\" žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.510,- Kč „u JUDr. P. R.\" a že návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud zdůraznil, že již v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 986/81 byl přijat závěr, že „zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo (právní předchůdce žalovaného)\", nebyl schopen žalobci zajistit vhodné pracovní místo. Jestliže žalobce „za této situace po přibližně dvou letech\" i s rodinou změnil své bydliště a „nyní po více než 15ti letech od úrazu mu žalovaný nabídl pracovní místo ve vzdálenosti přibližně 50 km od jeho stávajícího bydliště\", je podle názoru odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce měl k odmítnutí nabízeného místa „se zřetelem na náročnost dojíždění, když žalobce je navíc osobou se změněnou pracovní schopností\", vážný důvod. Výrok o zamítnutí přípustnosti dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že otázka, „zda vycházet při výpočtu renty ve prospěch žalobce z průměrného výdělku, kterého dosahoval u U. d. H. n. J. či z později vypláceného hmotného zabezpečení Úřadem práce v L.\", nemá pro rozhodnutí v dané věci zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval kromě jiného v tom, že soudy obou stupňů „rozhodly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 26.8.1999 č.j. 2 Cdon 853/97-238\", neboť při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku neprovedly také valorizaci žalobcova průměrného výdělku po pracovním úraze; za tento výdělek je přitom podle názoru žalovaného nutno považovat „stop výdělek\" ve výši 1.910,- Kč, jehož žalobce dosahoval u U. d. H. n. J. a „který byl použit pro stanovení renty v usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.9.1984 čj. 8 C 952/83\", a nikoliv průměrný výdělek 1.873,- Kč dosahovaný žalobcem v následném zaměstnání u Bytového podniku M. L., protože nebylo prokázáno, že ke skončení pracovního poměru žalobce u U. d. došlo „z důvodu změny, resp. zhoršení zdravotního stavu žalobce v souvislosti s pracovním úrazem\". Žalovaný rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že „nebyly dány důvody pro započtení výdělku žalobce dle ust. §195 odst. 3 zák. práce\". Dovozoval, že za situace, kdy „byla prokázána možnost dopravy veřejnými dopravními prostředky a nabídnuta i možnost úpravy pracovní doby\", nelze v neochotě žalobce dojíždět do zaměstnání spatřovat vážný důvod ve smyslu ustanovení §195 odst. 3 zák. práce, ale důvod osobní, který nesouvisí s následky pracovního úrazu. Dovolatel konečně vytkl soudům obou stupňů, že v dané věci nesprávně právně posoudily otázku pasivní legitimace žalovaného. Podle jeho názoru totiž vydražením části „Okresního podniku místního průmyslu M., státní podnik v likvidaci\" přešla na žalovaného toliko „přesně vyjmenovaná práva a povinnosti\", mezi jinými také „konkrétní závazek, tj. platit žalobci měsíční rentu 2.774,- Kč\"; k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k žalobci ve smyslu ustanovení §480 obch. zák. tím však nedošlo. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou roz-sudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ještě nejde, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má v projednávané věci pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního právního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání - spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku (mimo jiné) v tom, jak řeší otázku, zda „vážnými důvody\" k odmítnutí nabízeného zaměstnání ve smyslu ustanovení §195 odst. 3 zák. práce lze rozumět pouze vážné důvody související s následky pracovního úrazu anebo zda je možné podřadit pod tento pojem rovněž okolnosti jiné, s následky pracovního úrazu nesouvisející. Výklad této právní otázky se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné jen zčásti.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce, který byl zaměstnán u Okresního podniku místního průmyslu M. jako zinkař, utrpěl dne 15.12.1979 na pracovišti v B. pracovní úraz. Protože pro následky pracovního úrazu nemohl vykonávat dosavadní práci, skončil pracovní poměr dohodou ke dni 3.1.1981 a od 4.1.1981 pracoval u k.p. U. d. H. jako „výdejčí materiálu\". Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11 schválil smír, podle kterého se Okresní podnik místního průmyslu M. zavázal (kromě jiného) platit žalobci od 4.6.1984 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 1.921,- Kčs. V roce 1985 se žalobce i s rodinou přestěhoval z M. do L., a poté, co ke dni 31.3.1989 rozvázal pracovní poměr u k.p. U. d. H., v L. také pracoval. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §195 zák. práce platil žalobci po „vydražení provozovny Z. B. dne 23.6.1993 ve veřejné dražbě\" žalovaný; náhradu za ztrátu na výdělku po úpravě od 1.12.1994 poskytoval ve výši rozdílu mezi „valorizovaným\" průměrným výdělkem 10.830,- Kč a výdělkem 1.878,- Kč dosahovaným žalobcem u zaměstnavatele F. Č. Od 1.1.1995 žalovaný začal platit tuto náhradu jen ve výši 4.559,-Kč měsíčně s odůvodněním, že žalobce bez vážných důvodů odmítl výhodnější zaměstnání „vedoucí expedice\" na původním pracovišti v Z. B., kde by mohl dosahovat „hrubého výdělku\" 9.800,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce ve výši poskytované do 31.12.1994 i v době od 1.1.1995, popřípadě v jaké výši mu tato náhrada náleží, kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký má pro další (tj. od 1.1.1995) poskytování náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce význam skutečnost, že žalobce odmítl nastoupit zajištěnou práci. Protože účinky této skutečnosti na poskytovanou náhradu za ztrátu na výdělku nastaly ke dni 1.1.1995, je třeba i v současné době vycházet při právním posouzení věci ze znění zákoníku práce v té době účinného, tj. ze zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., a č. 74/1994 Sb. (dále jen „zák. práce\").
Podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je jedním z nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení §195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.Výdělek zaměstnance po poškození (po pracovním úrazu) však může být ovlivněn okolnostmi, které nemají původ ve zdravotním postižení způsobeném následky pracovního úrazu (nemoci z povolání).
Podle ustanovení §195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci úrazem nebo nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Pro posouzení závažnosti důvodů pro odmítnutí práce, která byla zaměstnanci zajištěna, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy použitý pojem blíže nevysvětlují a nepodávají ani příkladný výčet okolností, ve kterých by bylo možné spatřovat „vážné důvody\", které zaměstnanci umožňují odmítnout zajištěnou práci bez nepříznivých důsledků na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku. Tato relativně neurčitá povaha hypotézy právní normy tedy neumožňuje její bezprostřední aplikaci (subsumpci skutkových poznatků soudu pod stanovenou skutkovou podstatu právní normy) a má za následek, že vymezení hypotézy právní normy v uvedeném směru tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
S názorem dovolatele, který považuje z hlediska účinků ustanovení §195 odst. 3 zák. práce za významné rozlišení vážných důvodů vedoucích zaměstnance k odmítnutí práce, která mu byla zajištěna, podle toho, zda se jedná o důvody související s následky pracovního úrazu, nebo o důvody jiné, dovolací soud nesouhlasí.
Zaměstnance, který se po skončení dočasné pracovní neschopnosti, vrátí do práce, je zaměstnavatel povinen zařadit na jeho původní práci a pracoviště. Není-li to možné proto, že tato práce odpadla nebo pracoviště bylo zrušeno, musí jej zaměstnavatel zařadit na jinou práci odpovídající pracovní smlouvě (srov. §147 zák. práce). Jestliže zaměstnanec vzhledem k následkům pracovního úrazu (nemoci z povolání) pozbyl způsobilosti konat práci na původním pracovišti resp. podle pracovní smlouvy, je zaměstnavatel povinen za podmínek stanovených v ustanovení §37 odst. 1 písm. a zák. práce převést jej na jinou práci. Přitom je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (§37 odst. 5 zák. práce).
Nemůže-li zaměstnavatel sám nabídnout zaměstnanci, který nastoupil do práce po skončení pracovní neschopnosti následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání), pro něho vhodnou práci, vyplývá z povahy věci, že ani práce, kterou zaměstnanec nastoupí v novém pracovním poměru, nemůže být prací pro zaměstnance nevhodnou. Z uvedeného vyplývá, že úvahu ve smyslu ustanovení §195 odst. 3 zák. práce o důvodnosti odmítnutí práce, která byla poškozenému zaměstnanci zajištěna, lze založit nejen - jak to činí dovolatel - na úsudku o tom, zda se tak stalo z důvodů souvisejících s následky pracovního úrazu (nemoci z povolání), nýbrž i na okolnostech, zda je zajištěná práce pro zaměstnance vhodná také vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, který s následky pracovního úrazu nesouvisí, do jaké míry tato práce odpovídá schopnostem zaměstnance (psychickým i fyzickým) a také zda je - pokud možno - přiměřená jeho kvalifikaci. Protože z hlediska oprávněných zájmů zaměstnance není bez významu ani místo, ve kterém má zaměstnanec nabízenou práci vykonávat (právní úprava pracovního poměru vychází ze zásady, že přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, lze pouze s jeho souhlasem - srov. §38 odst. 3 zák. práce), je možné přihlížet i při posuzování důvodnosti odmítnutí nabízeného zaměstnání podle ustanovení §195 odst. 3 zák. práce k tomu, zda ve srovnání s dosavadním stavem lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby vzhledem ke svým osobním a rodinným poměrům přistoupil na nabídku nového zaměstnání v jiném místě, než bylo místo výkonu dosavadní práce.
V projednávané věci při zkoumání, zda žalobce odmítl práci vedoucího expedice na pracovišti v zinkovně v B. ze závažných důvodů, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení věci náležitě přihlédl. Východiskem úvah odvolacího soudu - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - byla okolnost, že po návratu žalobce do práce po skončení dočasné pracovní neschopnosti po úraze mu zaměstnavatel „v té době\" nebyl schopen zajistit vhodné pracovní místo. Odvolací soud důvodně akcentoval, že k nabídce práce v zinkovně v B. došlo „po více než 15ti letech od úrazu\" za situace, kdy žalobce již po mnoho let pracuje a bydlí v L., kam se i s rodinou po úraze z M. přestěhoval. Odvolací soud neopomněl přihlédnout ke vzdálenosti nabízeného pracovního místa „přibližně 50 km od jeho stávajícího bydliště\" a zdůraznit náročnost dojíždění umocněnou skutečností, že žalobce je „navíc\" osobou se změněnou pracovní schopností. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že důvody, pro něž žalobce odmítl nastoupit práci, kterou mu žalovaný zajistil, je třeba považovat za vážné důvody ve smyslu ustanovení §195 odst. 3 zák. práce.
Nelze rovněž sdílet postup dovolatele, který dovolacímu soudu nabízí důkazy, jimiž by měl být skutkový stav doplněn dovolacím soudem k otázce „pasivní legitimace žalovaného\". Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, a které odvolací soud ani nemohl uvažovat. Proto také právní úprava (§243a odst. 2, věta první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.
Odvolacímu soudu je však třeba přesto vytknout, že ve věci rozhodl, aniž se otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného zabýval a vycházel v tomto směru jen z tvrzení účastníků, aniž si k tomu opatřil odpovídající skutkový podklad. I když žalovaný (na rozdíl od dovolání) v předchozím řízení nikoli ojediněle tvrdil, že převzal závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a že „je právním nástupcem OPMP M.\" (důvodem mělo být vydražení provozovny ve veřejné dražbě), nejde o tvrzení, z něhož by soud mohl vycházet a které by mohl vzít za své (srov. §120 odst. 4 o.s.ř.), neboť otázka přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (např. smluvního ujednání o delimitaci v oblasti pracovněprávních vztahů), neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance. Uvedený názor byl zastáván i v minulosti a rozhodovací praxe soudů z něho vycházela i v dřívější době (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp.zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995, pod č. 38). Protože se odvolací soud nezabýval věcí z hlediska pasivní věcné legitimace žalovaného, t.j. z toho hlediska, jaké důsledky pro nabyvatele spojují právní předpisy s vydražením provozní jednotky, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].
Namítá-li dovolatel také, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku výše náhrady za ztrátu na výdělku, zejména proto, že nesprávně posoudil otázku, který výdělek po pracovním úraze (vedle průměrného výdělku před vznikem škody) je v posuzované věci rozhodný pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku, a že nesprávně nevycházel z „valorizovaného\" výdělku ve výši 1.910,- Kč použitého pro stanovení této náhrady v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 952/83 Okresního soudu v České Lípě, napadá tím právní posouzení věci odvolacím soudem [§241 odst. 3 písm. d) zák. práce].
Právní závěr o výši náhrady za ztrátu na výdělku je založen na konstatování, že průměrný výdělek před vznikem škody činí 5.197,- Kč, po valorizaci 10.830,- Kč; z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však nelze dovodit, která hlediska považoval pro stanovení tohoto průměrného výdělku za rozhodující (lze jen usuzovat, že na rozdíl od průměrného výdělku před vznikem škody za rok 1978, který byl zjištěn v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 986/81 ve výši 3.849,-Kč, převzal výdělek „zjištěný z dávkového spisu navrhovatele u ÚDZ\" z usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rovněž neplyne, jaké úvahy byly určující z hlediska závěru o tom, který výdělek po pracovním úraze je v posuzované věci výdělkem rozhodným, resp. z jakých důvodů přejímá závěr soudu prvního stupně, že je to „výdělek 1.878,-Kč čistého\", z něhož „pro účely stanovení výše renty vycházel odpůrce\". Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru naprosto nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení §211 a §157 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu z hlediska správnosti stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (včetně eventuelního posouzení z hlediska právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 55) proto nemohl být v dovolacím řízení pro nedostatek důvodů přezkoumán.
V postupu odvolacího soudu však lze spatřovat i další vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.]. Z obsahu spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11 byl schválen smír, jímž se Okresní podnik místního průmyslu M. zavázal platit žalobci z titulu pracovního úrazu ze dne 15.12.1979 kromě jiného od 4.6.1984 „měsíční rentu ve výši 1.921 Kč\"; podle obsahu spisu tato platební povinnost dosud nebyla zrušena. Z ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že soud nesmí v novém řízení projednávat stejnou věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, ledaže to zákon výslovně připouští. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob i v případě (jak z toho odvolací soud vycházel v projednávané věci), dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt, neboť nový subjekt vstupuje současně i do procesních práv a povinností. Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalovaný přestal žalobci platit náhradu za ztrátu na výdělku jen zčásti, neboť - jak tvrdí - od 1.1.1995 platí žalobci „měsíční rentu 4.559,- Kč\". Protože obsahem činnosti soudů v občanském soudním řízení, které lze zahájit pouze na návrh (v tzv. řízení sporném), je projednávání a rozhodování sporů (srov. §2 o.s.ř.), nemůže být úspěšná žaloba tam, kde žalovaný svou povinnost, která je předmětem řízení, dobrovolně splnil.
Z uvedených důvodů měl odvolací soud k oběma uvedeným skutečnostem (pokud dospěl k závěru, že žalovaný nese odpovědnost do jím stanovené výše) přihlédnout při formulaci ukládané platební povinnosti v rozsudečném výroku. Jestliže vedle splatné náhrady považoval za splněné také podmínky pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku ve formě pravidelné měsíční úhrady do budoucna (srov. Stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str.111), měl správně vyslovit, že se žalovanému ukládá, „mimo již usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11 přiznané náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 1.921 Kč měsíčně\", povinnost platit žalobci další pravidelný měsíční peněžitý důchod ve zbývající výši, t.j. po odpočtu již pravomocně přisouzené náhrady. K této vadě řízení dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud toto rozhodnutí i na něj navazující akcesorické usnesení ze dne 31.7.1995 č.j. 8 C 553/95-22 a věc vrátil Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. dubna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová