ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.926.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 926/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. p. m. L., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 682/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. prosince 2001 č.j. 35 Co 267/2001-71, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou doplněnou o stanovené náležitosti dne 23.4.2001), aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 4, o velikosti 4+1, I. kategorie, ve druhém podlaží v domě č. 380/5 v M. ulici v L. s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne plynout prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, aby uložil žalované „a všem, kdo s ní v bytě bydlí“, povinnost byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší a aby uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dlužné nájemné ve výši 14.378,50 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně, nejméně však 25,- Kč měsíčně, od 1.8.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná dluží na nájemném včetně úhrad za služby od prosince 1997 do března 1999 celkem 14.378,50 Kč, že „toto neplacení dále pokračuje“, a že proto žalobce dává žalované výpověď z nájmu bytu z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák..
Okresní soud v Děčíně (poté, co usnesením ze dne 27.7.2001 č.j. 13 C 682/99-56, ve znění opravného usnesení ze dne 4.9.2001 č.j. 13 C 682/99-59, řízení o zaplacení 14.378,50 Kč s příslušenstvím zastavil, neboť žalovaná v období od 31.5. do 16.7.2001 dlužné nájemné žalobci uhradila a žalobce vzal v této části žalobu zpět) rozsudkem ze dne 27.7.2001 č.j. 13 C 682/99-57, ve znění opravného usnesení ze dne 25.10.2001 č.j. 13 C 682/99-65, zamítl „žalobu, kterou se žalobce domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 4, o velikosti 4+1 s přísl., I. kategorie, ve 2. podlaží domu čp. 380/5 v M. ulici, v L.“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, ačkoli použitý výpovědní důvod (neplacení nájemného a služeb po dobu delší než tři měsíce) ke dni dání výpovědi (tj. ke dni 30.4.2001, kdy byl žalované doručen opis řádné doplněné žaloby obsahující předmětnou výpověď) trval, přivolení k výpovědi by bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle jeho názoru je třeba přihlédnout k nepříznivé finanční situaci žalované v posuzovaném období (byla samoživitelkou pečující o dvě nezletilé děti narozené v letech 1982 a 1987, přičemž nájemné a zálohy na služby „tvořilo v období od března 1998 do 30.6.1998 cca třetinu a v období od 1.7.1998 do prosince 1998 cca polovinu“ čistého měsíčního příjmu žalované) a rovněž k okolnosti, že žalovaná již dlužné nájemné uhradila a že od dubna 1999 nájemné včetně záloh na služby řádně platí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18.12.2001 č.j. 35 Co 267/2001-71 rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s opravným usnesením“ změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta začíná běžet prvním dnem měsíce následujícím po právní moci rozsudku, a žalované uložil, aby byt vyklidila a předala žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.475,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 1.975,- Kč „u JUDr. A. Š.“. Odvolací soud dovodil, že neplacením nájemného ze strany žalované po dobu 10 měsíců v rozmezí od prosince 1997 do března 1999 „byl naplněn výpovědní důvod hrubého porušování povinností nájemce žalovanou“ podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., přičemž - jak zdůraznil - okolnost, že žalovaná v průběhu řízení svůj dluh na nájemném žalobci doplatila „nezpůsobuje zánik již vzniklého výpovědního důvodu“. Jelikož za tohoto stavu by právo na přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo možno žalobci odepřít jedině tehdy, zneužíval-li by svá práva pronajímatele na úkor žalované (§3 odst. 1 obč. zák.), avšak „nic takového nebylo v řízení zjištěno a žalovaná toto ani netvrdila“, shledal předmětnou výpověď, „která není v rozporu s dobrými mravy“, za důvodnou. Podle názoru odvolacího soudu „nelze sice přehlédnout“, že žalovaná byla jako samoživitelka se dvěma nezaopatřenými dětmi nepochybně v tíživé sociální situaci, ale „tu nelze klást za vinu žalobci a nelze mu z tohoto důvodu odepírat právo na výpověď z nájmu pro neplacení nájemného“, je-li „naopak zřejmé, že žalobce postupoval vůči žalované s vyšší mírou tolerance, když uplatnil výpovědní důvod až po vyšší četnosti neplacení nájemného žalovanou, byť tak mohl učinit již při čtvrtém nezaplacení nájemného a záloh na služby“. Výrok, jímž vázal povinnost vyklidit byt na poskytnutí náhradního ubytování odůvodnil tím, že žalovaná „jako samoživitelka zajišťuje výživu dvou synů, kdy jeden je dospělý a druhý je v období dospívání, tj. náklady na uspokojení jejich základních potřeb a zájmových činností jsou značné a zatěžují výrazně žalovanou po finanční stránce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že „soudní praxe nevylučuje možnost použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., pokud na straně nájemce je objektivně zjištěna tíživá sociální situace a nájemné bylo řádně doplaceno“. I když tyto podmínky (jak bylo v průběhu řízení zjištěno) byly v případě žalované splněny, odvolací soud oproti soudu prvního stupně zaujal v tomto směru opačný, podle jejího názoru nesprávný, právní názor. Dovolatelka zároveň zdůraznila, že nájemné je v současně době vyrovnáno a že žalobci z tohoto titulu nic nedluží, že výživné na zletilého syna T. ve výši 450,- Kč pobírá pouze občas, že její bývalý druh, který s ní dosud žije v bytě, „ji ničím nepodporuje“ a že je nyní jako nezaměstnaná evidována na Úřadu práce v L. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod poř. č. 144 v časopisu Soudní judikatura, sešitě č. 12, ročník 2001); za neplacení nájemného se přitom považuje jak stav, kdy nájemce neplatí nájemné vůbec, tak i situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (tj. je-li placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené). Skutková okolnost zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu, jenž je zřetelně sankční povahy, je proto rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; tento protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu. K výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže.
Pro tento výklad ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. svědčí nejen znění citovaného ustanovení (srov. dikci „nezaplatil“), ale i jeho účel, kterým je - prostřednictvím sankce v něm upravené - chránit oprávněné zájmy pronajímatele. Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, neboť nájemce by mohl (opakovaně) - za situace, kdy zaplatí dlužné nájemné před dáním (doručením) výpovědi - porušovat svoji základní povinnost vyplývající z nájemního vztahu, aniž by se tomu pronajímatel mohl účinně bránit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce. Se skutečností, že nájemce v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi splní povinnost, jejíž porušení zakládá důvod k výpovědi (zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby), zákon nespojuje - a v tom je třeba odvolacímu soudu přisvědčit - „zánik již vzniklého výpovědního důvodu“, ani jiný právní následek. Jelikož však při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda vyhovění žalobě nebrání v dané konkrétní věci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., může skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, mít význam při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.11.1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Vzhledem k výše zmíněnému charakteru ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou, je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. či nikoliv, učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na straně obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po pronajímateli (žalobci) spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.11.2002 sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, str. 839).
Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla a které jsou i v současné době jako správné přijímány, však odvolací soud důsledně nevycházel. Závěr o tom, že výpověď z nájmu bytu daná žalobcem žalované podle ustanovení §711 odst 1 písm. d) obč. zák. není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud učinil, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že žalovaná neplatila nájemné po dobu 10 měsíců v rozmezí od prosince 1997 do března 1999 a že „žalobce postupoval vůči žalované s vyšší mírou tolerance, když uplatnil výpovědní důvod až po vyšší četnosti neplacení nájemného žalovanou, byť tak mohl učinit již při čtvrtém nezaplacení nájemného a záloh na služby“; podle jeho názoru „nelze sice přehlédnout“ okolnost, že žalovaná jako samoživitelka se dvěma nezaopatřenými dětmi nepochybně byla v tíživé sociální situaci, ale tu - jak zdůraznil - „nelze klást za vinu žalobci a nelze mu z tohoto důvodu odepírat právo na výpověď z nájmu pro neplacení nájemného“.
S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze souhlasit, neboť odvolací soud se v rámci své úvahy omezil zejména na poměry žalobce a náležitě nepřihlížel k poměrům žalované. Pominul především okolnost, že žalovaná v průběhu řízení (v období od 31.5.2001 do 16.7.2001) dlužné nájemné uhradila a že ke dni jeho rozhodování (tj. k 18.12.2001) dlužila toliko část nájemného za prosinec 2001, a současně nelze sdílet ani důvody, pro které nepovažoval za významné, že žalovaná v době vytčené ve výpovědi neplatila nájemné výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace. Nelze totiž předem vyloučit, že v případě, kdy nájemce, který nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce [§711 odst.1 písm. d) obč.zák.] výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace, a jemuž byla z tohoto právního důvodu dána výpověď z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 obč.zák., v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále řádně platí běžné nájemné, že za těchto okolností lze jednání pronajimatele, který i v takovém případě na výpovědi trvá, posuzovat jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ( §3 odst. 1 obč.zák.); takovému výkonu práva soud může odepřít ochranu. Objektivní existence tíživé sociální situace nájemce a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být v řízení postaveny najisto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.1998 sp. zn. 26 Cdo 471/98).
Odvolacím soudem uvažované skutečnosti proto nejsou vzhledem k okolnostem případu správné ani úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, zda výkon subjektivního práva žalobce dát žalované výpověď z nájmu bytu skutečně není v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že se žalobce domáhal uložení povinnosti k vyklizení bytu - vedle žalované - též vůči „všem, kdo s ní v bytě bydlí“ (§152 odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
1
předseda senátu