ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.929.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 929/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v Hořicích v Podkrkonoší, Náměstí Jiřího z Poděbrad č. 226, proti žalované České republice - Vězeňské službě České republiky se sídlem v Praze 4, Nuslích, Soudní č. 1672/1a, IČO 00212423, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672, o 508.800,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 37/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2010 č.j. 21 Co 430/2008-100, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ludvíka Bergmanna, advokáta se sídlem v Hořicích v Podkrkonoší, Náměstí Jiřího z Poděbrad č. 226.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 508.800,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnance žalované utrpěl dne 18.3.2004 pracovní úraz pádem ze žebříku na zem, při kterém utrpěl zlomeninu dvou obratlů, rozdrcení levé paty a poranění levé části obličeje, na jehož odškodnění mu žalovaná (vedle náhrady za ztrátu na výdělku a bolestného) vyplatila i základní náhradu za ztížení společenského uplatnění odpovídající bodovému ohodnocení ve výši 1060 bodů, tedy celkem 127.200,- Kč. Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro „zvýšení bodového ohodnocení“ ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na pětinásobek, neboť v důsledku pracovního úrazu s trvalými následky je velice podstatně omezen ve všech činnostech a zájmech běžných pro člověka jeho věku. Zdůraznil přitom, že pracovní úraz utrpěl ve věku 36 let, je omezen jak v zaměstnání, tak v péči o dům, ve výkonu zahrádkářských prací, nemůže se aktivně účastnit společenských a kulturních akcí v obci (plesů, divadel apod.), nemůže vykonávat sportovní činnost, když před úrazem se věnoval vysokohorské turistice, horolezectví, cykloturistice, lyžování apod. Protože stále přetrvávají zdravotní obtíže a bolesti, užívá léky pro utišení bolesti. Zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění o 508.800,- Kč by tak „mohly být negativní důsledky určitým způsobem kompenzovány“.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15.4.2008 č.j. 10 C 37/2007-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.481,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Moníka. Soud prvního stupně i „při vědomí toho, že jde o vysoce citlivou záležitost“, dospěl k závěru, že nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť „zapojení žalobce před úrazem bylo, a to jak kulturní, sportovní i společenské, zcela běžné, bez výrazných mimořádností“ a jeho „aktivity lze označit jako aktivní trávení volného času a provozování svých koníčků“, jestliže např. „nikdy nebyl členem žádného sportovního oddílu, nikdy nepodával nějaké nadprůměrné sportovní výkony“. Dovodil zároveň, že ani „z pohledu lékařského nebyly zjevně shledány žádné zvlášť závažné důvody a zvláštní způsob léčby“, neboť lékaři vůbec nevyužili možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění až o 50%.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.11.2008 č.j. 21 Co 430/2008-66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba do částky 254.400,- Kč“, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 254.400,- Kč, „ve zbývající části výroku I.“, jej potvrdil, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“. Odvolací soud převzal jako správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dospěl však k závěru, že jsou zde dány důvody pro zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek, „tedy na celkovou částku 381.600,- Kč“, neboť sice „zde mimořádné okolnosti případu absentují a jde více o naplnění zásady proporcionality“, a proto „nemůže jít o zvýšení výrazné“. Poukázal zejména na skutečnost, že žalobce byl muž v produktivním věku, otec nezletilých dětí, zcela zdráv a sportovec, byť pouze rekreační; v současné době je mu přiznán částečný invalidní důchod s „výrazným omezením ve výběru zaměstnání“, zejména v oblasti trávení volného času a péče o rodinu se mu život zcela zásadně proměnil a není pochyb o tom, že jako „muž v produktivním věku a sportovec toto omezení vnímá velice intenzivně“. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že, i když „lékaři dospěli k závěru, že nejsou dány důvody pro zvýšení ztížení společenského uplatnění ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, není zde žádná vazba mezi tímto ustanovením a možností aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť soud „může přihlížet i ke skutečnostem, které nemají povahu ryze medicínskou a přímo s následky poškození zdraví ve smyslu lékařské vědy nesouvisí a týkají se spíše osoby poškozeného a jeho všech dalších poměrů“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.6.2010 č.j. 21 Cdo 2581/2009-87 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu v tom, že přiměřené zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění soudem ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není podmíněno tím, zda poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) cit. vyhlášky. Odvolacímu soudu však vytknul, že náležitě nerozlišil předpoklady pro vznik nároku na možné zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku na straně jedné a hledisky, které přísluší uplatňovat při úvaze o rozsahu (míře) zvýšení této náhrady na straně druhé. Jestliže totiž nejde ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 cit. vyhlášky o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění „z důvodu aplikace principu proporcionality“. Teprve v opačném případě, kdyby soud dospěl k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, byl by dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“, a tedy teprve tehdy je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality. Uzavírá-li proto odvolací soud, že „zřetelné“ mimořádné okolnosti případu „absentují“, není podle názoru dovolacího soudu zřejmé, zda činí závěr, zda tu nějaké mimořádné okolnosti případu vůbec jsou, zda se tedy jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, či nikoliv, a v tomto směru tedy zůstává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Krajský soud v Hradci Králové poté k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6.10.2010 č.j. 21 Co 430/2008-100 rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že „v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba do částky 254.400,- Kč“, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 254.400,- Kč, „ve zbývající části výroku I.“, jej potvrdil, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“. Odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu – „se zabýval v prvé řadě“ tím, zda jsou v případě žalobce zjištěny takové skutečnosti, které svědčí o tom, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a dospěl k závěru, že „takové skutečnosti zjištěny byly“. Účastnickou výpovědí žalobce, „jejíž věrohodnost žalovaná nijak nezpochybnila“, bylo „prokázáno“, že před úrazem se věnoval aktivně vysokohorské turistice, absolvoval horské terény na Slovensku, v Alpách i v Dolomitech, včetně tzv. „železných cest“ (jde o náročné turistické cesty, při nichž s ohledem na určitou expozici nebezpečí pádu je třeba fixního jištění), byl schopen absolvovat pochody i v délce 45 km, věnoval se také běžeckému lyžování a dále, byť okrajově, horolezectví, a že po úraze „již není schopen tyto sportovní činnosti vůbec vykonávat“. Z výpovědi žalobce „je zřejmé, že v oblasti vysokohorské turistiky byl schopen podávat a podával dobré výkony a tato sportovní činnost byla rozhodující i při formování jeho způsobu života“; jeho sportovní zapojení tedy „nebylo sice na úrovni vrcholového sportovce, nicméně v jeho životě nešlo pouze o okrajovou nebo nahodilou aktivitu bez valnější úrovně“. Podle názoru odvolacího soudu „popsané individuální okolnosti proto ze žalobce činí případ hodný mimořádného zřetele“ ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., avšak uvedeným konkrétním okolnostem odvolací soud „považuje žalobcem požadované zvýšení odškodnění na pětinásobek za nepřiměřené“. Podle jeho mínění „přehlédnout nelze to, že žalobce byl sice sportovně zapojen, nešlo ovšem o sportovce vrcholového či alespoň na úrovně registrovaných soutěží“; jeho sportovní činnost „nepřesáhla úroveň pouhé záliby ve sportu, byť na slušné úrovni“. Protože však „není pochyb o tom, že sport byl pro žalobce způsobem jeho života a jeho naplněním a byl to především sport, který mu přinášel uspokojení“, odvolací soud za situace, kdy žalobce „tuto životní náplň úrazem zcela pozbyl“, považuje „jako přiměřené zvýšení na trojnásobek základního ohodnocení, tedy na celkovou částku 381.600,- Kč“. Vzhledem k tomu, že částka rovnající se základní náhradě ve výši 127.200,- Kč již byla žalobci zaplacena, „je žaloba důvodná co do částky 254.400,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku, v němž bylo žalobě co do částky 254.400,- Kč vyhověno) podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť „je přesvědčena“, že napadené rozhodnutí „není v souladu s platnou právní úpravou“. Zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu přichází postup soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v úvahu „jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele“, kdy „možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody“. Podle jejího názoru však „tyto okolnosti u žalobce absentují“. Ačkoli dovolatelka „nechce nijak zlehčovat zdravotní komplikace žalobce a míru jeho současného omezení v běžném životě, nelze přehlédnout skutečnost, že kulturní, sportovní a společenské zapojení žalobce před úrazem bylo zcela běžné, bez výrazných mimořádností“. Žalobce – jak zdůraznila - nebyl členem žádného sportovního oddílu, ale sportoval pouze rekreačně, a pokud se věnoval vysokohorské turistice v Alpách a v Dolomitech, včetně tzv. železných cest“, nejedná se podle názoru dovolatelky o činnost zcela mimořádnou, „ale vysokohorská turistika je běžnou součástí života řady lidí“. Jedná se sice o způsob trávení volného času, který je fyzicky náročný, ale „tato skutečnost není sama o sobě důvodem pro použití §7 odst. 3 cit. vyhlášky“, když žalobce „nebyl vrcholovým sportovcem, resp. nebyl ani v žádném sportovním oddíle registrován“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo „jako bezdůvodné“ odmítnuto. Podle jeho názoru odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury soudů, v novém rozhodnutí ve věci se řídil závaznými právními názory dovolacího soudu a důvodně dospěl k závěru, že v dané věci jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění postupem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se v posuzované věci řídí vyhláškou č. 440/2001, o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhlášky“).
Jak dovolací soud zmínil již ve svém předešlém rozsudku ze dne 15.6.2010 č.j. 21 Cdo 2581/2009-87, v ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že již výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Postup při určování bodového ohodnocení podle ustanovení §3 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovení §5 a §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky), dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03. Na uvedených právních názorech, které dovolací soud v projednávané věci již dříve nastínil, nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce náležitě přihlédl a důvodně posoudil projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky odůvodňující přiměřené zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění. Veden závazným právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v jeho předešlém rozsudku, odvolací soud (vedle již dříve uvažovaných skutečností – zejména, že žalobce „jako muž v produktivním věku“ je po úrazu „výrazně omezen ve výběru zaměstnání“ a v péči o rodinu) zvážil další „individuální okolnosti“ (že před pracovním úrazem se žalobce „věnoval aktivně vysokohorské turistice, absolvoval horské terény na Slovensku, v Alpách i v Dolomitech, včetně tzv. železných cest“, „byl schopen absolvovat pochody i v délce 45 km“, „věnoval se také běžeckému lyžování a dále, byť okrajově, horolezectví“, a že po úraze „již není schopen tyto sportovní činnosti vůbec vykonávat“), které poskytují náležitý podklad pro posouzení rozsahu požadovaného odškodnění, a dostatečně tak přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu a rozsahu, v jakém byly (nebyly) omezeny či ztraceny možnosti žalobce uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jím provozovaných, zejména sportovních aktivit. Odvolací soud přitom důvodně akcentoval, že rozsah a kvalita žalobcem provozované sportovní činnosti v oblasti vysokohorské turistiky byla z hlediska běžných občanů spíše mimořádnější, a že, i když „nepřesáhla úroveň pouhé záliby ve sportu, byť na slušné úrovni“, „byla rozhodující i při formování jeho způsobu života“. Má-li úsudek soudu o možnosti a rozsahu zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – vycházet především z porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění, nelze – jak se mylně domnívá dovolatelka – odmítnout přiměřené zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v projednávané věci jen proto, že žalobce „nebyl vrcholovým sportovcem, resp. nebyl ani v žádném sportovním oddíle registrován“, jestliže vzhledem k výše popsané sportovní aktivitě žalobce provozované před úrazem – jak odvolací soud v rámci svých úvah rovněž zdůrazňuje - „není pochyb o tom, že sport byl pro žalobce způsobem jeho života a jeho naplněním a byl to především sport, který mu přinášel uspokojení“, a že „tuto životní náplň žalobce úrazem zcela pozbyl“.
Z uvedeného vyplývá, že skutečnosti uvažované odvolacím soudem z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jsou vzhledem k okolnostem případu dostatečné a úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci náleží. Závěry, jaké odvolací soud v tomto směru učinil, jsou s výše podaným výkladem k otázce předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky konformní a jeho konečný úsudek o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění nevybočuje z mezí přiměřenosti.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 21.200,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.) tedy celkem ve výši 21.500,- Kč. Protože dovolání žalované ve věci samé bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu