ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.938.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 938/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně K. O., zastoupené advokátem, proti žalované K. b., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 392/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2008, č.j. 9 Co 82/2008-149, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.6.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „v důsledku snižování stavu zaměstnanců za účelem zvyšování efektivnosti práce“. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v tom, že „rozhodnutím ředitele obchodní divize č. 3 ze dne 23.4.2002“ byla s účinností od 1.9.2002 zrušena „pozice specialista zpracování“, na níž žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 20.9.1982 „a jejích dodatků“ u žalované pracovala.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala asi dvacet let jako specialistka zpracování na pobočce M. a jejích expoziturách a že v době doručení výpovědi byla předsedkyní základní organizace Odborového svazu pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví, přičemž podnikový výbor Odborové organizace K. b. odmítl udělit svůj předchozí souhlas s výpovědí, „což zakládá důvod neplatnosti podle §59 odst. 4 zák. práce“. Mimo to namítala, že žalovaná měla možnost ji dále zaměstnat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu její práce, „a to dokonce, aniž by se musela podrobit předchozí průpravě“. Žalobkyně „si je jistá“, že po dobu její výpovědi přicházeli do pobočky M. zaměstnanci z nově vzniklé expozitury v L., a domnívá se, že „byli přijímání i další zaměstnanci se srovnatelným vzděláním s ní, tedy se vzděláním středoškolským“. Žalovaná jí však namísto toho nabídla práci mimo místa jejího bydliště i místa výkonu práce a „svým postupem tedy porušila ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 19.5.2005, č.j. 17 C 392/2002-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že „dle výsledků dokazování“ byly splněny předpoklady pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, „když bylo žalovanou rozhodnuto o zrušení pracovního místa specialisty zpracování na pobočce M., jež žalobkyně před doručením výpovědi zastávala, z důvodu zvýšení efektivity práce“, a rovněž „bylo prokázáno“, že žalovaná neměla ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce možnost žalobkyni zaměstnat v místě výkonu práce (tj. M.), „kde nebylo volné místo“, a ani v místě jejího bydliště (tj. obec P.). Příslušný odborový orgán sice odmítl udělit souhlas k výpovědi, soud prvního stupně však shledal, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, neboť - jak zdůraznil - v případě opačného závěru „by zkrátil právo žalované jakožto zaměstnavatele provádět organizační změny, kdyby jejich následkem byla nadbytečnost zaměstnanců, kteří jsou zároveň členy příslušného odborového orgánu, a jež by tak byli nedůvodně zvýhodňováni oproti zaměstnancům, kteří členy odborového orgánu nejsou, bez ohledu na jejich pracovní kvality“; předmětná výpověď z pracovního poměru je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27.4.2006, č.j. 9 Co 883/2005-81 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 12.751,- Kč na účet advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že z ustanovení §59 zák. práce vyplývá, že „zákon jednoznačně preferuje neplatnost výpovědi, pokud je odborovým orgánem odmítnut souhlas k podání výpovědi členu příslušného odborového orgánu“; výpověď za tohoto stavu může být považována za platnou pouze tehdy, jestliže na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, a jestliže jsou ostatní podmínky výpovědi splněny. Tímto způsobem ustanovení §59 odst. 4 zák. práce sleduje ochranu členů odborové organizace před možností případného zneužívání výpovědi ze strany zaměstnavatele. V daném případě sice „bylo prokázáno“, že žalovaná provedla organizační změny, jejichž cílem bylo „snížit počet zaměstnanců na pozici specialista zpracování“, podle názoru odvolacího soudu „však nelze přehlédnout“, že tuto funkci (vedle žalobkyně) vykonávalo dalších deset zaměstnankyň, „kterým teoreticky mohla být dána tato výpověď, a to bez předchozího souhlasu příslušného odborového orgánu“. Výpověď ovšem byla dána především žalobkyni, „a to i přesto, že odborový orgán odmítl k této výpovědi udělit souhlas“, a navíc ani „nebylo zjištěno, že by pracovní činnost žalobkyně byla natolik nadbytečná, že by nebylo třeba tuto práci zajišťovat jiným způsobem“ (naopak bylo zjištěno, že její práci musely vykonávat ostatní pracovnice). Za tohoto stavu, i když výběr nadbytečného zaměstnance „je zcela v kompetenci zaměstnavatele“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „nelze uzavřít, že by nebylo spravedlivé, aby žalovaná dále žalobkyni zaměstnávala“, a že proto „výpověď daná žalobkyni žalovanou bez souhlasu odborového orgánu je neplatná“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20.11.2007, č.j. 21 Cdo 172/2007-109 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vycházel z názoru, že, dala-li žalovaná žalobkyni (jako předsedkyni příslušného odborového orgánu) dne 11.6.2002 výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, která sice splňovala všechny hmotněprávní podmínky, avšak příslušný odborový orgán odmítl udělit předchozí souhlas k tomuto úkonu, pak zvýšená ochrana členů příslušného odborového orgánu modifikovala možnost nezávislého výběru nadbytečného zaměstnance tak, že z více zaměstnanců vykonávajících tentýž druh práce, který byl v dalším období pro žalovanou potřebný jen v užším rozsahu, mohla žalovaná vybrat žalobkyni jako nadbytečnou pouze tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, že po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala (§59 odst. 4 zák. práce). Z tohoto hlediska jsou přitom rozhodující – jak dovolací soud dále uvedl - konkrétní okolnosti, za nichž k organizační změně u zaměstnavatele, mající za následek nadbytečnost zaměstnance, došlo, s přihlédnutím k tomu, jaký dopad na plnění funkcí zaměstnavatele na jedné straně a na postavení zaměstnance na straně druhé, by jeho další zaměstnávání v prvém případě či skončení pracovního poměru ve druhém případě mělo, přičemž v tomto ohledu mají nepochybně význam také dosavadní pracovní výsledky a postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů. V rámci těchto úvah odvolací soud podle názoru dovolacího soudu důvodně přihlédl k tomu, že funkci „specialista zpracování“, kterou žalovaná svým rozhodnutím ze dne 23.4.2002 zrušila, vykonávalo na pobočce žalované v M. (vedle žalobkyně) „dalších deset pracovnic žalované, kterým teoreticky mohla být dána výpověď i bez předchozího souhlasu příslušného odborového orgánu“, a že výpověď byla dána pouze žalobkyni, „a to i přesto, že odborový orgán odmítl k této výpovědi udělit souhlas“. Uvedená skutečnost, že pracovní činnost, kterou žalobkyně spolu s dalšími deseti zaměstnanci vykonávala, odpadla jen zčásti, však měla podle názoru dovolacího soudu vést dále k úvaze, zda dosavadní pracovní výsledky žalobkyně a její postoj k plnění pracovních úkolů byly ve srovnání s ostatními horší a zda tedy ve vztahu k ostatním zaměstnankyním zastávajícím stejnou funkci - vedle dalších uvažovaných okolností – tvrzené nedostatečné pracovní výsledky ve srovnání s ostatními, mohly ovlivnit závěr, zda lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnávala. Protože za tohoto stavu odvolací soud nestanovil relativně neurčitou hypotézu právní normy obsažené v ustanovení §59 odst. 4 zák. práce úplně, dovolací soud mu uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Krajský soud v Ústí nad Labem po doplnění řízení k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11.9.2008, č.j. 9 Co 82/2008-149 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 25.067,50 Kč na účet advokáta. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla do konce prvního čtvrtletí roku 2001 ze strany žalované hodnocena stupněm 2,7, „což znamenalo, že splňuje požadavky“, přičemž „několik dalších jejích spolupracovnic bylo za uvedené období hodnoceno nižším stupněm“, tedy „žalobkyně nebyla nejhůře hodnocenou pracovnicí žalované“. Za období od 1.7 do 31.12.2001 sice žalovaná hodnotila žalobkyni velmi negativně stupněm 5, avšak za toto období jí „nebyla udělena žádná výtka a nebyl předložen žádný důkaz o její nekvalitní pracovní činnosti“, a navíc hodnocení za toto období žalovaná provedla pouze u žalobkyně, nikoliv u dalších zaměstnankyň, a proto „srovnání s ostatními pracovnicemi ohledně jejich pracovní činnosti v období konce roku 2001 nemohlo být provedeno“. O tom, že žalobkyně, která podle výpovědi svědkyně D. „chránila ostatní pracovníky a dobře se s ní spolupracovalo“, byla „hodnocena negativně účelově“, svědčí podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že žalovaná se opakovaně snažila (v květnu 2001, lednu 2002 a konečně 3.6.2002) dát žalobkyni výpověď se souhlasem odborového orgánu, který ovšem v žádném z uvedených případů souhlas neudělil s tím, že šlo o účelový postup žalované vůči žalobkyni pro její činnost v odborovém orgánu. Protože za tohoto stavu žalovaná „neprokázala“, že dosavadní pracovní výsledky žalobkyně a její postoj k plnění pracovních úkolů byly nejhorší ve srovnání s ostatními zaměstnankyněmi pracujícími na téže pozici, lze podle názoru odvolacího soudu „uzavřít, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dále žalobkyni zaměstnávala“, a že tedy „není naplněno ust. §59 odst. 4 zák. práce tak, aby výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 3.6.2003 mohla být shledána platnou“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že odvolací soud při zkoumání, zda lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, nepostupoval podle pokynů dovolacího soudu, nevymezil správně hypotézu právní normy obsažené v ustanovení §59 odst. 4 zák. práce, a „proto nemohl ani spravedlivě rozhodnout“. Odvolací soud podle mínění dovolatelky „pouze ustrnul u vyhodnocení pracovního hodnocení žalobkyně a jejích spolupracovnic“, „zaměřil svou pozornost pouze na dokazování ohledně dosavadních pracovních výsledků žalobkyně a jenom v tomto směru doplnil řízení a odůvodnění svého rozhodnutí postavil na zjištěních o pracovních výsledcích a ještě zjednodušeně jenom v souvislosti s pracovním hodnocením“. Svůj závěr o tom, že žalobkyně nebyla nejhorší zaměstnankyní, že výtky zaměstnavatele k její práci nebyly prokázány a že nadřízení zaměstnanci žalované ji hodnotili účelově negativně, odvolací soud opřel jednak o výpověď svědkyně D., sousedky žalobkyně, jejíž výpověď před soudem „byla zcela nedůvěryhodná, domluvená až komická“, a jednak o „problematickou“ výpověď odborového funkcionáře Ing. P. K., který jako zaměstnanec žalované „těžko mohl žalobkyni hodnotit“, neboť nebyl ani jejím spolupracovníkem, ani nadřízeným zaměstnancem. V této souvislosti dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že vyslechl svědkyni D. u posledního jednání, „aniž by dal žalované možnost k navrhovanému důkazu se vyjádřit“, a že naopak neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz opakovaným výslechem svědků M. S. a Ing. B. C., kteří „mohli velice podrobně popsat postoje žalobkyně k práci a k interpersonálním vztahům“. Žalovaná dále namítala, že odvolací soud za účelem „objektivního“ posouzení spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání žalobkyně u žalované nevedl řízení a neprováděl důkazy také ve směru zjištění dalších konkrétních okolností, za nichž k rozvázání pracovního poměru došlo, především „se vůbec nezabýval situací u žalované ve smyslu strategických organizačních změn, postoji žalobkyně k těmto změnám a k plnění pracovních úkolů“. Poukázala na skutečnost, že „bylo prokázáno“, že předmětná organizační rozhodnutí nebyla žádnou jednorázovou a účelovou akcí, nýbrž že „se jednalo o strategické rozhodnutí, takže všem bylo známo, že snižování počtu zaměstnanců bude pokračovat“. S těmito změnami – jak dovolatelka dále uvedla - souviselo i propouštění zaměstnanců, „což vyvolávalo větší nároky na zůstávající zaměstnance“, přičemž „žalobkyně nebyla z těch, které by byly ochotny s větším úsilím pracovat“. Ač měla žalobkyně předpoklady pro kvalitní výkon práce, pracovala liknavě, neplnila zadané úkoly, byla nedisciplinovaná a její postoj negativně ovlivňoval i pracovní kolektiv; žádné ostatní zaměstnankyně pracovní problémy neměly. Dovolatelka opětovně zdůraznila, že v daném případě při výběru nadbytečného zaměstnance „nehrálo zapojení žalobkyně do práce odborů žádnou roli“, a že ani „odborová organizace neměla při projednávání hromadného propouštění žádných námitek k rozhodnutí o organizační změně a řešení propouštění“. Odvolací soud proto podle názoru dovolatelky pochybil, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že by žalovaná měla žalobkyni dále zaměstnávat a že výpověď je neplatná, ačkoliv „byla dána právě situace, kdy bez souhlasu odborového orgánu je výpověď neplatná (správně platná)“, nehledě k tomu, že podle názoru dovolatelky by mělo být „pravidlem, že v případě výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nebude spravedlivé žádat po zaměstnavateli, aby zaměstnance dále zaměstnával“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru odvolací soud „beze zbytku“ provedl pokyny, které mu zadal dovolací soud ve svém předešlém rozsudku, a „důsledně tomu vydal věcně správné rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 20.9.1982, naposledy od 1.6.1998 jako specialista zpracování na pobočce v M., kde kromě žalobkyně pracovalo na téže pozici dalších deset zaměstnankyň; žalobkyně zároveň vykonávala funkci předsedkyně základní organizace Odborového svazu pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví při pobočce žalované v M. V rámci celkové reorganizace žalované rozhodl dne 23.4.2002 ředitel obchodní divize Ú. n. L. - kromě jiného - o zrušení „pozice 6490221 pracovník zpracování“ na pobočce žalované v Mostě s účinností od 1.9.2002. K žádosti žalované ze dne 15.5.2002 podnikový výbor základní organizace Odborového svazu pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví (již potřetí) vyslovil dne 23.5.2002 „v souladu s §59 zákoníku práce a platnou Kolektivní smlouvou K. b. z titulu ochrany odborových funkcionářů“ nesouhlas s rozvázáním pracovního poměru žalobkyně výpovědí ze strany žalované. Dopisem ze dne 3.6.2002, který žalobkyně převzala dne 11.6.2002, dala žalovaná žalobkyni s odkazem na výše uvedené rozhodnutí o organizační změně výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 11.6.2002 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení §59 odst. 2 zák. práce jde-li o člena příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, v době jeho funkčního období a v době jednoho roku po jeho skončení, je zaměstnavatel povinen požádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru; za předchozí souhlas se považuje též, jestliže příslušný odborový orgán písemně neodmítl udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byl o něj zaměstnavatelem požádán.
Podle ustanovení §59 odst. 4 zák. práce jestliže příslušný odborový orgán odmítl udělit předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle §64 zák. práce shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.
Jak již uvedl dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 20.11.2007, č.j. 21 Cdo 172/2007-109, zvýšená ochrana členů příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (mezi něž patřila i žalobkyně v posuzované věci), se projevuje v tom, že, pokud dá zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by - v rozporu s ustanovením §59 odst. 2 zák. práce - požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto opatření, je takové rozvázání pracovního poměru neplatné [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Avšak i tehdy, jestliže zaměstnavatel požádá podle ustanovení §59 odst. 2 zák. práce příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru rovněž neplatné za podmínky, jestliže příslušný odborový orgán v době do 15 dnů ode dne, kdy byl zaměstnavatelem požádán o souhlas, písemně odmítne souhlas udělit, a jestliže soud ve sporu podle ustanovení §64 zák. práce neshledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.2002, sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 133, ročník 2002). Shledá-li ovšem soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné, i když příslušný odborový orgán odmítl udělit souhlas s tímto rozvázáním (§59 odst. 4 zák. práce).
Dovolací soud opětovně nesouhlasí s úvahou dovolatelky, že s ohledem na účel ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, jímž je „umožnit zaměstnavateli řešit důsledky organizačních změn“, bude „v případě tohoto výpovědního důvodu pravidlem, že nebude spravedlivé žádat po zaměstnavateli, aby takového zaměstnance nadále zaměstnával“. V této souvislosti se naopak nadále hlásí k právnímu názoru, z něhož vychází ustálená soudní praxe (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.11.1996, sp. zn. 16 Co 402/96, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. sešitu 3, str. 147), že u žádného z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce nelze předem vylučovat možnost situace, kdy na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance, který je (byl) členem příslušného odborového orgánu ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 zák. práce.
Při hodnocení spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání propouštěného zaměstnance – odborového funkcionáře je třeba mít na zřeteli, že – jak rovněž dovolací soud již dříve zdůraznil – ustanovení §59 odst. 4 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány takové okolnosti, které odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet. I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §59 odst. 4 zák. práce závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nejde o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že taxativně vymezuje důvody, ze kterých zaměstnavatel může se zaměstnancem jednostranně rozvázat pracovní poměr, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o okolnostech, za nichž (ne)lze po zaměstnavateli „spravedlivě požadovat“, aby zaměstnance dále zaměstnával, usměrňována.
V případě výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (spočívajícího v nadbytečnosti zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách), který v projednávané věci použila žalovaná ve vztahu k žalobkyni, přitom nelze pominout, že zvýšená ochrana členů příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, modifikuje možnost nezávislého výběru nadbytečného zaměstnance tak, že z více zaměstnanců vykonávajících tentýž druh práce, který je v dalším období pro zaměstnavatele potřebný jen v užším rozsahu, je možno zaměstnance uvedeného v ustanovení §59 odst. 2 zák. práce vybrat jako nadbytečného pouze tehdy, nelze-li po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance dále zaměstnával. Dovolatelce lze přisvědčit, že pro posouzení otázky, zda lze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával zaměstnance uvedeného v ustanovení §59 odst. 2 zák. práce, u něhož je dán výpovědní důvod spočívající v nadbytečnosti zaměstnance pro organizační změny podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, jsou rozhodující též konkrétní okolnosti, za nichž k organizační změně u zaměstnavatele, mající za následek nadbytečnost zaměstnance, došlo. Kromě toho však mají v tomto ohledu nepochybně význam i jakékoliv další skutečnosti, které mají vztah k výkonu práce dotčeného zaměstnance; soud tedy může přihlédnout též k osobě zaměstnance (jeho věku, životním a pracovním zkušenostem), k jeho dosavadním pracovním výsledkům a postoji k plnění pracovních úkolů, ke schopnostem týmové spolupráce a k celkovému vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům, k délce jeho zaměstnání u propouštějícího zaměstnavatele apod. V tomto směru – jak uvedeno výše - zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že funkci „specialista zpracování“, kterou žalovaná svým rozhodnutím ze dne 23.4.2002 zrušila, vykonávalo na pobočce žalované v M. kromě žalobkyně dalších deset zaměstnankyň, které – oproti žalobkyni - nebyly členkami příslušného odborového orgánu. Za tohoto stavu, kdy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele pracovní činnost, kterou žalobkyně spolu s dalšími deseti zaměstnankyněmi vykonávala, odpadla jen zčásti, se odvolací soud „tak, aby mohla být vyčerpána hypotéza právní normy uvedené v ustanovení §59 odst. 4 zák. práce v celém rozsahu“, důvodně zabýval tím, zda dosavadní pracovní výsledky žalobkyně a její postoj k plnění pracovních úkolů byly horší ve srovnání s ostatními deseti zaměstnankyněmi pracujícími na stejné pozici. Závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že „je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, tedy že uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jejích námitek není jen kritika právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka kromě toho, že dovolání polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování, zda na žalované (ne)lze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, přihlížel, a jak tato hlediska hodnotil (vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí), napadá rovněž skutková zjištění odvolacího soudu o pracovních výsledcích a postoji žalobkyně k plnění pracovních úkolů. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalované rovněž z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu. z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že „žalobkyně byla hodnocena negativně účelově“, že „nebylo prokázáno, že žalobkyně vykazovala nekvalitní pracovní činnost“, a že „žalovaná neprokázala“, že „dosavadní pracovní výsledky žalobkyně a její postoj k plnění pracovních úkolů byly ve srovnání s ostatními horší“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů – „hodnocení výkonu“ žalobkyně a jejích spoluzaměstnankyň R. P., J. E., M. H., J. V., J. D., L. Ř., V. B., A. K., A. V., J. M. a Z. T. za období roku 2000 a 1.čtvrtletí 2001 a „hodnocení pracovního výkonu“ žalobkyně za období od 1.7.2001 do 31.12.2001, jakož i z obsahu výpovědí svědků Ing. P. K. a J. D. na straně jedné a M. S. a Ing. B. C. na straně druhé), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud důvodně akcentoval, že „žalovaná nabídla k důkazu hodnocení všech pracovnic (pracujících na téže pozici jako žalobkyně) pouze do 1.čtvrtletí roku 2001“, ze kterého „vyplynulo, že žalobkyně nebyla nejhůře ohodnocenou pracovnicí žalované“ (pět z dotčených zaměstnankyň bylo ohodnoceno horším stupněm než žalobkyně), a že „v dalším období již srovnání nebylo možné provést“, neboť hodnocení za období do konce roku 2001 žalovaná provedla pouze u žalobkyně. Náležitě zdůvodnil, proč s ohledem na ohodnocení výkonu žalobkyně za období roku 2000 a 1.čtvrtletí 2001 stupněm 2,7 (na školní stupnici 1 - 5), což podle tabulkových kritérií žalované „znamenalo, že splňuje požadavky“, a s ohledem na skutečnost, že „nebyl předložen žádný důkaz o svědčící o naprosté pracovní nedostatečnosti žalobkyně“, považoval za nepřesvědčivé následné zcela negativní ohodnocení výkonu žalobkyně, včetně „špatné spolupráce s pracovníky“, za období od 1.7 do 31.12.2001 nejhorším stupněm 5, doprovázené písemnými výtkami ze dne 17.5.2001 a 21.1.2002 a podpořené svědeckými výpověďmi nadřízených zaměstnanců M. S. a Ing. B. C. Z hlediska závěru, že žalobkyně byla svými nařízenými hodnocena „účelově negativně“, podpořeného naopak výpověďmi svědků Ing. P. K. a J. D., pak odvolací soud důvodně přihlédl k okolnosti, že „žalovaná se opakovaně snažila (v květnu 2001, lednu 2002 a konečně 3.6.2002) dát žalobkyni výpověď se souhlasem odborového orgánu“, který ovšem udělení souhlasu vždy odmítl. Skutečnost, že žalobkyně jako předsedkyně základní organizace Odborového svazu pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví při pobočce žalované v M. byla zástupcem zaměstnanců dotčené pobočky a prostřednictvím své odborové funkce hájila jejich zájmy, pak odůvodňovala spolu s výpovědí svědkyně J. D. a Ing. P. K. úsudek o „dobrém“ vztahu žalobkyně ke spolupracovníkům.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se dosavadních pracovních výsledků žalobkyně a jejího postoje k plnění pracovních úkolů oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že své skutkové závěry „opírá o výpověď svědkyně D., sousedky žalobkyně, jejíž výpověď před soudem byla zcela nedůvěryhodná, domluvená až komická“, a o výpověď svědka K., která je „problematická“, a dovozuje-li dále v dovolání opačné skutkové závěry (že žalobkyně „pracovala liknavě, neplnila zadané úkoly, byla nedisciplinovaná a její postoj negativně ovlivňoval i pracovní kolektiv“), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
V této souvislosti dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz opakovaným výslechem svědků M. S. a Ing. B. C., kteří „mohli velice podrobně popsat postoje žalobkyně k práci a k interpersonálním vztahům“. Ani tato výtka, která představuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není důvodná.
Je mimo pochybnost, že soud v občanském soudním řízení není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor; uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.).
V projednávané věci z obsahu spisu a z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10.7.2008 vyplývá, že podáním došlým odvolacímu soudu dne 28.5.2008 žalovaná navrhla, aby odvolací soud – kromě vyjmenovaných listinných důkazů – provedl též důkaz opakovaným výslechem svědků Ing. B. C. a Ing. M. S., kteří – jak uvedla - „se mohou vyjádřit k pracovnímu výkonu a chování žalobkyně“. V průběhu jednání před odvolacím soudem dne 10.7.2008 poté, co byly provedeny ostatní, z její strany navržené důkazy, žalovaná prostřednictvím pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním – JUDr. P. F. prohlásila, že „na provedení výslechů svědků Ing. B. C. a Ing. S. netrvá“. Za tohoto stavu tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že bez dalšího neprovedl opakovaný výslech jmenovaných svědků, kteří se k pracovní činnosti žalobkyně vyjádřili již v rámci svých výpovědí před soudem prvního stupně dne 15.6.2004, a spatřovat v jeho postupu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatelky (mající povahu výtky zmatečnostní vady uvedené v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.), že odvolací soud u jednání dne 4.9.2008 vyslechl svědkyni D., „aniž by dal žalované možnost vyjádřit se k navrhovanému důkazu a jeho provedení“.
Řízení je postiženo zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4.9.2008, kterého se zúčastnil pověřený zaměstnanec žalované JUDr. P. F., vyplývá, že jmenovanému bylo umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl také vyjádřit; žádné výhrady k provedení důkazu výslechem svědkyně J. D. přitom nevyslovil, naopak se na výslechu jmenované svědkyně aktivně podílel (se souhlasem předsedy senátu položil svědkyni několik otázek), neměl žádné námitky k protokolaci a přednesl i závěrečný návrh, v němž shrnul své stanovisko ke skutkové i právní stránce věci. Žalované tak bylo (prostřednictvím pověřeného zaměstnance) umožněno uplatnit všechna procesní práva, které jí zákon jako účastníku řízení poskytuje; proto nelze uvažovat o tom, že by napadený rozsudek odvolacího soudu byl postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelka konečně vytýká odvolacímu soudu, že při zkoumání, zda (ne)lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, nevymezil správně hypotézu právní normy obsažené v ustanovení §59 odst. 4 zák. práce, a že proto „nemohl spravedlivě rozhodnout“.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro úsudek o tom, zda (ne)lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, náležitě přihlédl. Odvolacímu nelze důvodně vytýkat, že v této souvislosti akcentoval, že žalobkyně byla ze strany žalované „hodnocena negativně účelově“ a že „žalovaná neprokázala“, že dosavadní pracovní výsledky žalobkyně a její postoj k plnění pracovních úkolů byly (nej)horší ve srovnání s dalšími deseti zaměstnankyněmi pracujícími na stejné pozici jako žalobkyně, neboť uvedená skutková zjištění zůstala přes námitky žalované nezpochybněna. Z hlediska úvah o spravedlivosti požadavku dalšího zaměstnávání žalobkyně u žalované pak nelze pominout ani osobu žalobkyně (že „byla dlouholetou pracovnicí žalované“) a její celkový vztah k ostatním zaměstnancům (byla předsedkyní odborové organizace, která s výpovědí opakovaně nesouhlasila). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se v této souvislosti „vůbec nezabýval situací žalované ve směru strategických organizačních změn“, potom opomíjí, že právě charakter předmětné organizační změny mající za následek, že pracovní činnost, kterou žalobkyně spolu s dalšími deseti zaměstnankyněmi vykonávala, neodpadla zcela, ale jen zčásti, modifikoval možnost nezávislého výběru nadbytečného zaměstnance tak, že žalovaná mohla vybrat jako nadbytečnou žalobkyni pouze tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala. Tento závěr však ze zjištěných skutečností, významných pro vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §59 odst. 4 zák. práce, nevyplývá, a proto odvolací soud v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že „po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dále žalobkyni zaměstnávala, a že tedy není naplněno ust. §59 odst. 4 zák. práce tak, aby předmětná výpověď mohla být shledána platnou“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu