ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.954.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 954/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátkou, proti žalované I. R. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 383/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006 č. j. 23 Co 360/2006-91, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. dubna 2006 č.j. 10 C 383/2005-63 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobkyně k žalované „založený pracovní smlouvou ze dne 5.9.1999 nadále trvá“, a aby jí žalovaná zaplatila 33.608,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 31.8.2005 jí žalovaná, u níž na základě pracovní smlouvy ze dne 5.9.1999 vykonávala dispečersko-obchodní činnost, doručila výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Teprve „více než 2 měsíce po výpovědi“ jí žalovaná dopisem ze dne 7.11.2005 sdělila, že jí (jako osamělé matce pečující o dítě ve věku tří let) „zajistila podle §47 odst. 2 zák. práce“ zaměstnání u společnosti E. I., a.s., s tím, že „je nutné kontaktovat pana J. B., který s ní jménem nového zaměstnavatele uzavře pracovní smlouvu“. Poté, co se žalobkyně neprodleně osobně dostavila na uvedenou adresu sídla jmenované firmy, „ke svému údivu“ zjistila, že taková firma zde nesídlí a nikdo ji nezná. Toto své zjištění žalobkyně oznámila žalované dopisy ze dne 25.11.2005 a 28.11.2005, žalovaná ovšem na žádný z dopisů nereagovala, „zařídila“ však, že dopisem ze dne 27.11.2005 žalobkyně obdržela od jmenované firmy „ultimativní“ sdělení, že jí „podrží pozici dispečera do 5.12.2005“. Následný doporučený dopis této firmě ze dne 1.12.2005 s požadavkem o upřesnění pracovních podmínek však vrátila Č. p. s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Za tohoto stavu se žalobkyně domnívá, že žalovaná „nesplnila zákonem stanovenou povinnost, nové zaměstnání jí nezajistila a nezískala“ (její postup byl pouze „účelový a fiktivní“) a „nikdy jí neposkytla ani základní informace k posouzení možnosti nového vhodného zaměstnání“, a že proto její pracovní poměr dosud neskončil. Protože dopisem ze dne 12.12.2005 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala rovněž za období od 1.12.2005 náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku .
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 7.4.2006 č.j. 10 C 383/2005-63 rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil, že pracovní poměr žalobkyně k žalované „založený pracovní smlouvou ze dne 5.9.1999 nadále trvá“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni, která patří do kategorie zaměstnanců, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání a jimž výpovědní doba skončí až poté, co zaměstnavatel tuto povinnost splní, byla učiněna „pouze formální nabídka jednoho zaměstnání (u společnosti E. I., a.s.), a to navíc bez bližší specifikace“, takže „nelze posoudit“, zda se jednalo o zaměstnání vhodné. Z provedeného dokazování „vyplynulo“, že společnost E. I., a.s. na „rejstříkové“ adrese nesídlí, že „neměla a doposud nemá žádné zaměstnance“ a že s žalobkyní „nebyl ochoten nikdo jednat“. Za tohoto stavu žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně „prokázala důvodnost nároku“ na určení trvání pracovního poměru a „nemůže jít k její tíži“, že po neúspěšném kontaktování jmenované společnosti na sdělené adrese následně „nekontaktovala na soukromém tel. čísle předsedu představenstva“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.2006 č.j. 23 Co 360/2006-91 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Odvolací soud vyslovil názor, že splnění povinnosti zaměstnavatele zajistit podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání vyžaduje „aktivnější přístup zaměstnavatele“, neboť nejde pouze o pomoc při hledání (nějakého) nového zaměstnání, nýbrž „je třeba toto nové zaměstnání přímo zajistit a dbát navíc i o to, aby se jednalo o zaměstnání pro zaměstnance vhodné“; zpravidla tedy „nebude postačovat“ pouhé doporučení jiného zaměstnavatele, a to ani tehdy, jestliže si stávající zaměstnavatel předem ověří, že doporučovaný zaměstnavatel nějaké volné pracovní místo má. K tomu, aby bylo možno uvedenou povinnost zaměstnavatele považovat za splněnou je tudíž podle názoru odvolacího soudu „nezbytné“, aby zaměstnavatel zajistil pro zaměstnance „konkrétní nové zaměstnání splňující podmínky ustanovení §20 zákona č. 435/2004 Sb.“, a to způsobem, „který by dával zaměstnanci možnost volby pouze budˇdo tohoto nového zaměstnání nastoupit nebo tuto konkrétní nabídku odmítnout s důsledkem zániku této povinnosti pro zaměstnavatele ve smyslu §47 odst. 3 zák. práce“; za „precizní“ splnění této povinnosti – jak dále zdůraznil - by proto bylo možno považovat „předložení předjednané pracovní smlouvy se všemi podstatnými náležitostmi“. S ohledem na uvedené se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „kroky, které žalovaná podnikla s cílem splnit vůči žalobkyni povinnost vyplývající z ustanovení §47 odst. 2 zák. práce, byly zcela nedostatečné“. Pouhé sdělení jména a adresy subjektu, jehož osobní i písemné kontaktování „se ukázalo být problematickým“, a jména osoby pana B. (bez uvedení funkce), která měla s žalobkyní „prověřit možnost vzájemné spolupráce“, nelze považovat za zajištění nového vhodného zaměstnání ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce „bez ohledu na to, že žalobkyně uspokojivě nevysvětlila“, proč se nepokusila o nabízený telefonický kontakt s panem B. Kromě toho odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval nabídku žalované za „pouze formální“, a to „s přihlédnutím k soudem prvního stupně zjištěné okolnosti“, že společnost E. I., a.s. na žalobkyni nabízenou „pozici dispečera, ani následně, žádného zaměstnance nepřijala“. Za daných okolností je tudíž nárok žalobkyně na požadované určení opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že se závěrem odvolacího soudu o tom, že zaměstnavatel splní svou povinnost zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání řádně pouze tak, že předloží zaměstnanci zcela konkrétní návrh pracovní smlouvy ze strany nového zaměstnavatele, „nelze v žádném případě souhlasit“. Takový výklad totiž „nejenom, že přenáší na zaměstnavatele nepřiměřenou zátěž, ale zároveň také omezuje zaměstnance, který zcela ztrácí možnost vyjednávat s novým zaměstnavatelem o podmínkách uzavření pracovní smlouvy“ a o obsahu vzájemného pracovněprávního vztahu. Podle názoru dovolatelky je pojem „zajistit“ nové vhodné zaměstnání „nezbytné vykládat tak“, že zaměstnavatel je povinen „zprostředkovat zaměstnanci možnost uzavřít s konkrétním zaměstnavatelem pracovní smlouvu na konkrétní pozici splňující náležitosti vhodného zaměstnání“, přičemž „vyjednání dalších podrobných podmínek je pak již na zaměstnanci samotném“. Žalovaná „je přesvědčena“, že tuto povinnost řádné splnila, jestliže se společností E. I., a.s. „sjednala, že tato společnost nabídne žalobkyni zaměstnání, a to konkrétně pozici dispečera“, a informovala o tom žalobkyni. Předseda představenstva jmenované společnosti také žalobkyni písemně kontaktoval s tím, že ji vyzval, aby se s ním spojila telefonicky na jím uvedeném telefonním čísle. To, že žalobkyně pana B. nekontaktovala s odůvodněním, že jí „nepřišlo jako matce samoživitelce vhodné volat na mobilní telefon cizího člověka“, žalovanou „jednoznačně dovádí k myšlence“, že jednání žalobkyně bylo účelové a že žalobkyně „neměla absolutně žádný zájem začít skutečně pracovat“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s „fatálním“ pochybením soudu prvního stupně, který svým postupem „jednoznačně porušil zásadu nestrannosti“. Poté, co žalobkyně svůj původní návrh na určení trvání pracovního poměru se souhlasem soudu prvního stupně změnila tak, že se nadále domáhala určení neplanosti výpovědi dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 31.8.2005, předseda senátu soudu prvního stupně při jednání dne 7.4.2006 po přednesení závěrečných návrhů a následném přerušení jednání na cca 10 - 15 minut „zcela v rozporu s občanským soudním řádem“ poučil žalobkyni o tom, že její žalobní návrh (ač podle názoru žalované byl „zcela jasný a srozumitelný“) musí být opraven. Takový postup však byl (i s ohledem na zastoupení žalobkyně advokátkou) „zcela nepřípustný“, jelikož soud tím „jednoznačně překročil svou poučovací povinnost a pravomoc, neboť, byť bylo poučení skryto za ustanovení o.s.ř., šlo zcela jednoznačně o poučení hmotněprávní“ opřené o hmotněprávní argumentaci přednesenou v závěrečném návrhu zástupkyně žalované; soud zde „v podstatě napravoval chybný postup advokátky žalobkyně“. Na základě tohoto poučení žalobkyně „pochopitelně“ svou žalobu (která by musela být „jednoznačně zamítnuta“) změnila do její původní podoby tak, že se znovu domáhala určení trvání pracovního poměru, a soud prvního stupně tuto změnu „protiprávně“ připustil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 5.9.1999 žalobkyně vykonávala pro žalovanou dispečersko-obchodní činnost, v roce 2002 nastoupila na mateřskou (rodičovskou) dovolenou a do práce se vrátila dne 25.7.2005 ve věku tří let dítěte. Dne 31.8.2005 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti a v průběhu výpovědní doby jí dopisem ze dne 7.11.2005 oznámila, že s ohledem na skutečnost, že se ni „vztahuje ustanovení §47 odst. 2 zák. práce“, jí „zajistila zaměstnání u společnosti E. I., a.s.“, s tím, že „termín nástupu do nového zaměstnání je k 1.12.2005“ a že „nejpozději do 25.11.2005 je nutné kontaktovat (písemně na adrese jmenované společnosti) pana J. B., který s žalobkyní jménem nového zaměstnavatele uzavře pracovní smlouvu“. Dopisy ze dne 25.11.2005 a 28.11.2005 žalobkyně - mimo jiné - oznámila žalované, že „tzv. nový zaměstnavatel“ má sice na adrese P. podle výpisu z obchodního rejstříku své sídlo, avšak „fakticky na uvedené adrese nesídlí“ a „žádné volné pracovní místo nenabízí“. Dopisem ze dne 27.11.2005 (označeným jako „Zaměstnání ve společnosti E. I., a.s.“) pan J. B., předseda představenstva společnosti E. I., a.s., sdělil žalobkyni, že jmenovanou společnost „na základě její poptávky na obsazení místa dispečera“ kontaktovala žalovaná „s nabídkou pracovníka na tuto pozici“ s tím, že „do 25.11.2005 ho (žalobkyně) bude písemně kontaktovat, aby mohlo dojít k prověření možnosti vzájemné spolupráce“; protože „uvedenou pozici potřebuje jmenovaná společnost urychleně obsadit“, požádal žalobkyni, aby jej „kontaktovala telefonicky“ s tím, že „pozici pro ni společnost podrží do 5.12.2005“. Dopis žalobkyně ze dne 1.12.2005 zaslaný doporučeně společnosti E. I., a.s. na adresu jejího sídla uvedenou v té době v obchodním rejstříku vrátil držitel poštovní licence (Č. p., s.p.) zpět z důvodu, že adresát je na uvedené adrese neznámý. O telefonický kontakt s předsedou představenstva společnosti E. I., a.s. panem B. se žalobkyně nepokusila. Společnost E. I., a.s. neměla v roce 2005 žádné zaměstnance.
V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, za jakých podmínek zaměstnavatel splní povinnost zajistit zaměstnanci uvedenému v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), nasvědčují tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování odvolacích soudů řešena, a rovněž dovolací soud se touto otázkou doposud nezabýval. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná v dovolání mimo jiné namítá, že se odvolací soud „dostatečně nevypořádal“ s tím, že soud prvního stupně „protiprávně“ připustil změnu žaloby, kterou žalobkyně navrhla na základě poučení soudu provedeného „zcela v rozporu s občanským soudním řádem“. V uvedeném pochybení dovolatelka spatřuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 29.12.2005 se žalobkyně domáhala určení, že „pracovní poměr žalobkyně k žalované založený pracovní smlouvou ze dne 5.9.1999 nadále trvá“, a následně žalobu „rozšířila“ o požadavek zaplacení náhrady mzdy. Podáním ze dne 4.4.2006 se souhlasem soudu prvního stupně změnila žalobu tak, že nadále (vedle zaplacení náhrady mzdy ve výši 33.608,- Kč) se domáhala určení, že „výpověď daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31.8.2005 je neplatná“. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že podání žalobkyně obsahující uvedenou změnu žaloby je určité, srozumitelné a má všechny náležitosti požadované ustanoveními §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. Přesto soud prvního stupně při jednání dne 7.4.2006 – jak plyne z obsahu protokolu – žalobkyni „poučil o tom, že navrhovaný žalobní petit je v rozporu s obsahem žaloby a žalobními tvrzeními…“, a k tomuto poučení navíc přistoupil až po přednesení závěrečných návrhů obou účastníků, z nichž vyplývala zřejmá neopodstatněnost dosavadního požadavku žalobkyně. I když za tohoto stavu lze připustit, že uvedený postup soudu prvního stupně nebyl správný, jeho vyústěním bylo usnesení, jímž soud připustil změnu žaloby [do její původní (a konečné) podoby]. Procesní rozhodnutí tohoto charakteru ovšem není – i kdyby bylo přezkoumáváno odvolacím soudem – způsobilým předmětem dovolacího přezkumu, neboť zákon - jak vyplývá z ustanovení §§238 - 239 o.s.ř. - proti usnesení odvolacího soudu, kterým byla či nebyla připuštěna změna žaloby, dovolání nepřipouští. Proto rovněž námitka dovolatelky, že „soud měl rozhodovat o žalobním návrhu o určení neplatnosti výpovědi a neměl vůbec připustit změnu žalobního návrhu“, nemůže být způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Projednávanou věc, jejímž předmětem je určení, že „pracovní poměr žalobkyně k žalované založený pracovní smlouvou ze dne 5.9.1999 nadále trvá“, je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaná rozvázala se žalobkyní pracovní poměr výpovědí ze dne 31.8.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.9.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce při výpovědi dané osamělé zaměstnankyni nebo osamělému zaměstnanci trvale pečujícím o dítě mladší než 15 let nebo zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem, z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c), při výpovědi dané zaměstnanci proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je zaměstnavatel povinen zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak.
Smyslem a účelem zmíněného ustanovení je – jak vyplývá z jeho obsahu – řešení nelehké sociální situace určitého okruhu zaměstnanců, jimž byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodů, které nemohou svým chováním ovlivnit, tak, aby plynule, co možno nejrychleji, navázali nový pracovní poměr. Jedná se o kategorii sociálně a zdravotně handicapovaných zaměstnanců, pro něž obvykle bývá obtížné najít si nové zaměstnání, případně je pro ně ze sociálních důvodů nezbytné co nejrychlejší opětovné zapojení do pracovního procesu. Ustanovení §47 odst. 2 zák. práce proto ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, popř. z důvodů zdravotních, zajistil zaměstnancům vyjmenovaným v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí nadřízeného orgánu. Výpovědní doba v těchto případech (na rozdíl od ustanovení §47 odst. 1 zák. práce, kdy povinnost zaměstnavatele účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby) skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §47 odst. 2 zák. práce, nezpochybňuje platnost výpovědi, ale pouze má vliv na běh výpovědní doby. Nezajistí-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci uvedenému v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce jiné vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane. Ke splnění této povinnosti stačí, aby zaměstnavatel zajistil zaměstnanci jedno vhodné zaměstnání. Pokud takové zaměstnání zaměstnanec bez vážného důvodu odmítne, povinnost zaměstnavatele je tím splněna (resp. tím zanikne – srov. §47 odst. 3 větu druhou zák. práce) a skončí i výpovědní doba. Výpovědní doba podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce skončí i v případě, jestliže si zaměstnanec vyhledá nové vhodné zaměstnání sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 92/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozvazuje-li zaměstnavatel pracovní poměr – tak jako v posuzovaném případě – výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s osamělou zaměstnankyní trvale pečující o dítě mladší než 15 let, je povinen (případně i s pomocí nadřízeného orgánu) zajistit této zaměstnankyni nové vhodné zaměstnání. Při posuzování vhodnosti zaměstnání je třeba ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 zák. práce přihlížet k tomu, zda odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance, jeho schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci. Zpravidla bude tyto požadavky splňovat pracovní místo s obdobným druhem práce, jaký zaměstnanec vykonával u dosavadního zaměstnavatele. Z hlediska obsahu povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce lze odvolacímu soudu přisvědčit, že nestačí, aby zaměstnavatel dotčenému zaměstnanci „účinně pomáhal při získání nového vhodného zaměstnání“, jak je tomu povinen ve vztahu k širšímu okruhu zaměstnanců podle ustanovení §47 odst. 1 zák. práce bez vlivu na běh výpovědní doby, nýbrž „je nutný aktivnější přístup zaměstnavatele“, který musí zaměstnanci takové zaměstnání zajistit.
V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že pracovněprávní vztahy jsou založeny na smluvním základu a mohou vzniknout pouze na základě svobodného projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce), nejčastěji na základě pracovní smlouvy. V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce). Vznik smlouvy (jako dvoustranného právního úkonu) v pracovněprávních vztazích předpokládá, jak plyne z ustanovení §244 zák. práce, podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak uzavřena.
Z pohledu naznačeného procesu vzniku pracovněprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je proto zajištěním nového zaměstnání třeba rozumět vytvoření stavu, aby jiný zaměstnavatel učinil návrh (ofertu) adresovaný zaměstnanci, na kterého se vztahuje ustanovení §47 odst. 2 zák. práce, na uzavření (nového) pracovněprávního vztahu (pracovní smlouvy), ze kterého by bylo patrno, jaký druh práce by měl zaměstnanec vykonávat, místo výkonu práce a den nástupu do práce; tomu nebrání okolnost, že pracovní podmínky budou upřesněny jinak, například - tak jako v posuzovaném případě - telefonickou formou přímo mezi zaměstnancem a novým zaměstnavatelem. Je pak věcí zaměstnance, zda a v jaké podobě ofertu nového zaměstnavatele přijme a naváže s ním pracovní poměr. Nelze přitom pominout, že, i kdyby se jednalo o vhodné zaměstnání, nelze zaměstnance nutit k jeho přijetí; odmítne-li však zaměstnanec vhodné zaměstnání bez vážného důvodu, nelze již po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby dále byl povinen zajišťovat zaměstnanci další vhodné zaměstnání, a režim ustanovení §47 odst. 2 zák. práce se nadále neuplatní (srov. §47 odst. 3 větu druhou zák. práce).
Návrh (oferta) na uzavření pracovní smlouvy, stejně jako jiný právní úkon (výsledná pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§240 odst. 1 zák. práce). Náležitostí právního úkonu je především svobodná a vážná vůle jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Zákon proto stanoví, že vůle účastníka pracovněprávního vztahu musí být svobodná a vážná a musí být projevena určitě a srozumitelně, jinak je právní úkon neplatný [srov. §242 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Z obsahu dopisu ze dne 27.11.2005, adresovaného žalobkyni a označeného jako „Zaměstnání ve společnosti E. I., a.s.“, vyplývá, že předseda představenstva jmenované společnosti J. B. – s poukazem na skutečnost, že jmenovanou společnost „na základě její poptávky na obsazení místa dispečera“ kontaktovala žalovaná „s nabídkou pracovníka na tuto pozici“ – požádal žalobkyni, aby ho za účelem „prověření možnosti vzájemné spolupráce“ kontaktovala „telefonicky“, neboť „uvedenou pozici potřebuje společnost urychleně obsadit“; současně žalobkyni sdělil, že „pozici pro ni společnost podrží do 5.12.2005“. Tímto způsobem společnost E. I., a.s. (prostřednictvím statutárního zástupce) projevila určitě a srozumitelně svoji vůli k jednání o navázání pracovního poměru se žalobkyní, přičemž bylo zřejmé, že nabídka se týká pozice „dispečera“ s „urychleným“ nástupem do práce; „možnost vzájemné spolupráce“ a bližší podmínky měly být upřesněny telefonicky. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) však dospěl k závěru, že uvedená nabídka pracovního místa u firmy E. I., a.s., jíž žalovaná hodlala ve vztahu k žalobkyni splnit svou povinnost podle ustanovení §47 odst 2 zák. práce, „byla pouze formální“. S tímto názorem, který je patrně vyústěním úvahy o nedostatku vážnosti vůle jmenované společnosti k uzavření pracovní smlouvy s žalobkyní, však zatím nelze souhlasit.
Jak bylo uvedeno již výše, vůle je jevem psychického nitra člověka a může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná především subjektům, jimž je adresována. O nedostatek vážnosti (opravdovosti) vůle jde tehdy, jestliže účastník učinil právní úkon za okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti vědomě nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny. Vzniknou-li v tomto směru – tak jako v posuzovaném případě – o obsahu projevu vůle pochybnosti, formuluje ustanovení §240 odst. 3 zák. práce výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, jejichž celkové zhodnocení musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z hlediska posouzení vážnosti nabídky pracovního místa u společnosti E. I., a.s. mohou mít význam okolnosti zjištěné v té době žalobkyní, tj. že společnost E. I., a.s. neměla žádné zaměstnance a že její „písemné kontaktování se ukázalo být problematickým“. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že do rámce úvah v tomto směru nezahrnul také další rozhodné okolnosti které existovaly v době, kdy došlo ke spornému úkonu. Zejména se nevypořádal s textem (věcným obsahem) samotné nabídky obsažené v dopise společnosti E. I., a.s. ze dne 27.11.2005 adresovaném žalobkyni. Rovněž neměl opomenout zajistit si dostatečné skutkové podklady o tom, co předmětnou nabídkou zamýšlela sama společnost E. I., a.s. a zda touto nabídkou adresovanou žalobkyni (která měla být blíže upřesněna telefonickým kontaktem mezi předsedou představenstva společnosti J. B. a žalobkyní) vědomě chtěla způsobit takové právní následky, které zákoník práce s takovým projevem vůle spojuje (tj. uzavření pracovní smlouvy). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně o telefonický kontakt s J. B. nepokusila, mohl odvolací soud zjištění v tomto směru učinit především výslechem jmenovaného statutárního zástupce společnosti E. I., a.s., jehož prostřednictvím společnost s žalobkyní v této záležitosti jednala. Protože skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud při hodnocení vážnosti nabídky pracovního místa u společnosti E. I., a.s. vycházel, jsou za tohoto stavu neúplné, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu