ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.954.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 954/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v exekuční věci oprávněného K. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Buriánem, advokátem se sídlem v Brně-městě, Středova č. 94/1, proti povinnému MAJOR REAL s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, U gymnázia č. 1234/3, IČO 24288730, zastoupenému Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 4077, pro 13.529.379,08 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána se sídlem exekutorského úřadu v Brně, Veveří č. 125, pod sp. zn. 137 Ex 305/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 16 Co 390/2016-151, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 Co 390/2016-151, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce náležité identifikace nemovitosti – v posuzované věci draženého pozemku - srov. ustanovení §51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), z něhož vyplývá, že závaznými údaji pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru nemovitostí zůstávají [jako i v minulosti podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)] pouze parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území; výměra parcely je údajem, který je odvozen z geometrického určení nemovitosti, je závislá na způsobu měření a způsobu výpočtu výměry v určitých mezích přesnosti a není závazným údajem katastru. Ustanovení §10 odst. 1 vyhlášky číslo 357/2013 Sb., kterého se povinný dovolává, pouze stanoví, jaké údaje se v katastru o pozemku evidují. Proto povinným namítaný nesprávný údaj o výměře draženého pozemku nemůže mít na správnost (určitost) identifikace této nemovitosti vliv (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/97, a v něm přijatý právní názor, že požadavku náležité identifikace pozemku, jenž není evidován zjednodušeným způsobem, ve výroku soudu odpovídá označení pozemku parcelním číslem s uvedením katastrálního území, ve kterém leží).
Namítá-li povinný, že „žaloba o nepřípustnosti prodeje zástavy je důvodná i v případě soudního prodeje zástavy“, a proto „soudní exekutor měl dražbu odročit na neurčito až do okamžiku, kdy bude o této žalobě pravomocně rozhodnuto“, přehlíží, že žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy bylo možné podat jen podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001. Zákonem č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, byla s účinností od 1. 1. 2002 tato možnost omezena pouze na prodej zástavy ve veřejné dražbě. Zákon č. 26/2000 Sb, o veřejných dražbách, se nepoužije v případech, kdy zvláštní právní předpis stanoví jinak (srov. §1 zákona o veřejných dražbách). Právním předpisem, který upravuje dražby způsobem odlišným od zákona o veřejných dražbách, je například zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti. Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podaná podle ustanovení §166 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2002, nemá na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje zástavy vliv, neboť dopadá toliko na prodej zástavy ve veřejné dražbě konané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, uveřejněném pod č. 138/2014 v časopise Soudní judikatura, podle něhož veřejná nedobrovolná dražba, kterou dražebník provedl (vykonal), ačkoliv tomu bránil zákaz uvedený v ustanovení §166 odst. 3 obč. zák., je podle ustanovení §48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neplatná, proto na situaci v posuzované věci nedopadá.
V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu k námitce povinného o neúplném označení exekučního titulu a o tom, že v řízení o soudním prodeji zástavy nebylo o změně účastníka řízení na straně povinné vydáno žádné procesní usnesení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2705/2016, z něhož mimo jiné vyplývá, že pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (§338d odst.2 o. s. ř.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 623/2007, uveřejněné pod č. 126/2008 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy je jako zástavní dlužník (§200y odst. 2 o .s. ř.) ten, kdo je vlastníkem zástavy. Se zástavním dlužníkem, kterého zástavní věřitel označil v žalobě o soudní prodej zástavy jako účastníka řízení, soud jedná, jen dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji navržené zástavy svědčí někomu jinému. Zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je ve skutečnosti někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, není to důvodem k zamítnutí žaloby nebo, došlo-li ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř.; soud začne bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí) jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy; ve vztahu k současné (obdobné) právní úpravě podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, účinné od 1. 1. 2014, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4914/2016].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu