ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.992.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 992/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Č., proti žalovanému B., spol. s r.o., o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp.zn. 4 C 4728/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001 č.j. 25 Co 581/2000-517, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 162.185,80 Kč, na náhradě za bolest 3.600,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 10.140,- Kč a na náhradě za účelně vynaložené náklady spojené s léčením 17.400,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 6.1.1995 při chůzi po schodišti \"v areálu žalovaného\" upadl a utrpěl úraz, v jehož důsledku byl v době od 10.1.1995 do 13.1.1995 a od 27. 1.1995 do 1.10.1995 v pracovní neschopnosti. Za škodu, jež žalobci následkem tohoto úrazu vznikla, nese odpovědnost žalovaný, neboť příčinou úrazu byl špatný stav schodiště, které \"nesplňovalo bezpečnostní předpisy\".
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30.12.1998 č.j. 4 C 4728/95-205 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 65.534,50 Kč, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 127.790,80 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.154,- Kč k rukám advokáta, že žalobce je povinen zaplatit \"České republice na účet Okresního soudu v Benešově\" na náhradě nákladů řízení 4.738,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"České republice na účet Okresního soudu v Benešově\" na náhradě nákladů řízení 2.030,50 Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný porušil svoji povinnost \"vlastníka průmyslové stavby, ve které se nacházely sporné schody\", zajistit, aby schodiště odpovídalo požadavkům vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů, a ČSN 734130, že žalobce na tomto schodišti utrpěl dne 6.1.1995 úraz, v jehož důsledku mu vznikla škoda, a že mezi porušením právní povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobci je příčinná souvislost. Protože se žalovanému nepodařilo prokázat, že by škoda byla způsobena částečným či úplným zaviněním žalobce, soud prvního stupně žalobu shledal co do základu plně odůvodněnou a, vycházeje ze znaleckých posudků o výši bolestného, ztížení společenského uplatnění a o ztrátě na výdělku, uložil žalovanému zaplatit žalobci 64.597,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a 937,50 Kč na náhradě za bolest. Náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením soud prvního stupně žalobci nepřiznal, neboť žalobce neprokázal, že by mu takové náklady vznikly. Zamítnutí žaloby na náhradu za bolest ve výši 2.662,50,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 10.140,- Kč odůvodnil promlčením těchto nároků.
K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11.1.2000 č.j. 25 Co 457/99-254 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že v roce 1994 vznikl mezi žalobcem a žalovaným \"vytvořením faktického stavu, kdy žalobce (jako zaměstnanec) začal vykonávat práce, což žalovaný jako zaměstnavatel tím, že mu dával dispozice k jejich výkonu, připustil\", pracovní poměr, na jehož základě žalobce pro žalovaného vykonával práci řidiče a že tento pracovní poměr trval i v době úrazu žalobce. Soudu prvního stupně proto uložil, aby při posuzování nároků žalobce aplikoval ustanovení o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech podle zákoníku práce (§190 a násl.), vycházející z principu objektivní odpovědnosti zaměstnavatele.
Okresní soud v Benešově poté rozsudkem ze dne 29.6.2000 č.j. 4 C 4728/95-440 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 55.264,- Kč, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 138.061,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 34.356,-,- Kč k rukám advokáta, že žalobce je povinen zaplatit \"České republice na účet Okresního soudu v Benešově\" na náhradě nákladů řízení 9.459,20,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"České republice na účet Okresního soudu v Benešově\" na náhradě nákladů řízení 6.850,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce při plnění pracovních úkolů u žalovaného utrpěl dne 6.1.1995 pracovní úraz, že mu v důsledku tohoto úrazu vznikla škoda a že mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou je příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že žalovanému se nepodařilo prokázat důvody pro úplné nebo částečné zproštění odpovědnosti, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu vniklou žalobci v plném rozsahu. Žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 36.805,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 3.600,- Kč na náhradě za bolest, 10.104,- Kč za ztížení společenského uplatnění a 4.719,- Kč na náhradě za účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že by mu škoda vznikla ve větším rozsahu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2001 č.j. 25 Co 581/2000-517 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobě vyhověl v požadavku na zaplacení další částky 8.105,- Kč a zamítl ji \"co do zbytku\" 129.956,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit \"do pokladny Okresního soudu v Benešově\" 11.579,70,- Kč, že žalovanému uložil povinnost zaplatit \"do pokladny Okresního soudu v Benešově\" 4.729,70 Kč a že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku se připouští dovolání. Odvolací soud ve věci samé dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a ztotožnil se i s jeho právními závěry \"vyjma otázky částečné neúčelnosti nákladů na jízdy žalobce za lékařským ošetřením a rehabilitací v době jeho pracovní neschopnosti\". Zdůraznil, že žalobce následkem svého pracovního úrazu nemohl absolvovat potřebné návštěvy u lékaře \"jako řidič automobilu či hromadnou dopravou\", a proto \"převozy realizoval\" autem, které řídila jeho dcera. Za účelně vynaložené náklady spojené s léčením je proto třeba považovat jak náklady na převoz žalobce z jeho bydliště v Ch. k lékaři do B. a zpět, tak i náklady na \"dojezd\" dcery žalobce z jejího bydliště v B. do Ch. a na její návrat zpět. Odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok i na náhradu nákladů na cesty k praktickému lékaři, jež absolvoval ve dnech 7.2., 4.4. a 6.4. 1995 v souvislosti s léčením akutního zánětu hrtanu, neboť \"v důsledku úrazu žalobce v době své pracovní neschopnosti i cestu k lékaři z tohoto důvodu musel realizovat za pomoci své dcery\". Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že \"posouzení, zda právní vztah mezi účastníky je pracovněprávním vztahem či nikoliv\", je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky řízení existoval v době úrazu žalobce pracovní poměr, a namítá, že \"dopravu\" pro žalovaného vykonával na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku a v souladu \"s podmínkami stanovenými živnostenským zákonem\". Odvolacímu soudu dále vytýká, že při rozhodování o výši náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vycházel ze znaleckého posudku, v němž znalkyně dospěla k chybným závěrům, a že proto \"při stanovování výše hrubého výdělku pochybil\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce advokátu dne 8.3.2001 a zástupci žalovaného advokátu dne 14.3.2001 a že dovolání žalobce sepsané dne 30.4.2001 bylo podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně dne 2.5.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 14.3.2001. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 17.4.2001. Protože dovolání podal žalobce k poštovní přepravě až dne 2.5.2001, je opožděné. S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu