ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.996.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 996/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. R. , jako správce konkursní podstaty úpadce Malířské středisko Čechy, s. r. o. v likvidaci se sídlem v Zákupech, Nádražní ul. č. 293, IČO 61328693, zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci 1, Jestřabí č. 974, proti žalovanému M. S. , o 157.077,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 679/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012 č. j. 23 Co 465/2011-177, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil ve prospěch konkursní podstaty úpadce 157.077,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný uzavřel dne 1. 7. 2006 s úpadcem, na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 45 K 46/2007-70 prohlášen konkurs, pracovní smlouvu, podle které měl vykonávat práci vedoucího střediska v Praze a obchodního zástupce, a že dodatky k této pracovní smlouvě uzavřenými dne 3. 7. 2006, dne 1. 8. 2006 a dne 1. 9. 2006 bylo stanoveno, že žalovaný bude jako pohyblivou část mzdy dostávat „provizi ve výši 6 % ze zisku“, která bude vyplácena měsíčně spolu se mzdou. Protože z „logiky věci“ vyplývá, že u žalovaného se mělo jednat o podíl na zisku pražského střediska úpadce, jehož byl žalovaný vedoucím, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení na úkor úpadce tím, že mu byla „provize“ úpadcem vyplacena i v měsících roku 2007, ve kterých jím řízené středisko nedosáhlo kladného hospodářského výsledku. Výše tohoto bezdůvodného obohacení je určena rozdílem mezi „provizí“, která byla žalovanému v roce 2007 vyplacena (228.121,- Kč), a „provizí“, na kterou by mu v tomto období vznikl nárok podle dodatků k pracovní smlouvě (71.044,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 č. j. 5 C 679/2008-90 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 42.972,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause a že „náklady svědečného“ ve výši 339,- Kč „nese Česká republika“. Na základě zjištění, že pohyblivá část mzdy žalovaného byla vypočítávána jako 6 % z „hrubého zisku konkrétního prodejce za jím uskutečněné obchody“, že výpočet, který nikdo ze strany zaměstnavatele ani zaměstnanců nezpochybňoval, prováděla „účetní firma“ a že tento výpočet „neměl nic společného s ekonomickou kategorií zisku celé firmy“, dospěl k závěru, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor úpadce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2010 č. j. 20 Co 290/2010-111 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nerozhodl o změně žaloby provedené podáním žalobce doručeným soudu prvního stupně dne 3. 12. 2009. Přisvědčil žalobci v tom, že soud prvního stupně „pominul obecně známý význam pojmu zisk jako ekonomické kategorie, představující kladný rozdíl mezi výnosy a náklady účetní jednotky“, a že z dodatku k pracovní smlouvě nelze dovodit, že „provize“ měla být žalovanému vyplácena z jím realizovaných obchodních případů (z „marže“), neboť takový výklad by byl v rozporu „se slovním vyjádřením v písemném právním úkonu“. Vyslovil názor, že z „logiky věci“ se „provize“ žalovaného měla odvíjet od zisku jím vedeného střediska. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil též nově uplatněné tvrzení žalovaného, že „faktickým vyplácením provize z marže v rozhodné době došlo ke konkludentní změně pracovní smlouvy“.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 9. 12. 2010 č. j. 5 C 679/2008-116 rozhodl, že změna žaloby, provedená podáním žalobce doručeným soudu prvního stupně dne 3. 12. 2009, se nepřipouští - rozsudkem ze dne 14. 7. 2011 č. j. 5 C 679/2008-163 opětovně zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 126.036,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause a že náklady svědečného ve výši 339,- Kč „nese Česká republika“. Vycházel ze zjištění, že „6 % ze zisku“ bylo u úpadce vypočítáváno jako „6 % z marže konkrétního prodejce“ za jím uskutečněné obchody, kdy cena zboží zahrnovala „marži“ označovanou jako „zisk“, z něhož byla vypočtena „provize“, a že způsob výpočtu, který prováděla účetní všem prodejcům stejně, nikdo ze strany zaměstnavatele ani zaměstnanců nezpochybňoval. Dovodil, že, nebyl-li výpočet „provize“ takto zamýšlen již v dodatcích k pracovní smlouvě, byla zde „rozhodně patrná vůle“ zaměstnavatele i zaměstnance ke změně, neboť od ledna do září 2007 byly k takovému výpočtu „provize“ žalovaným předávány podklady, výpočet byl takto účetní prováděn a „provize“ byla vyplácena. Dospěl k závěru, že „provize“ ve výši 6 % z „marže“ žalovanému náleží, neboť „odpovídá objemu uskutečněných obchodů evidovaných účetní“, a že se nejedná o bezdůvodné obohacení, které by žalovaný byl povinen vydat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2012 č. j. 23 Co 465/2011-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem“ a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.754,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause. Dospěl k závěru, že za situace, kdy „řadu měsíců bylo postupováno podle zavedeného modelu – výpočtu 6 % provize z obratu prodeje realizovaného žalovaným jako obchodním zástupcem“, nelze „ne zcela jednoznačné jazykové vyjádření“ v dodatcích k pracovní smlouvě o „provizi 6 % ze zisku“, aniž by byl tento „zisk“ specifikován, přičítat k tíži žalovaného. Zdůraznil, že stejným způsobem úpadce postupoval i ve vztahu k ostatním zaměstnancům vykonávajícím činnost obchodních zástupců, že „konkrétní výpočet byl prováděn příslušnými pracovníky ve spolupráci se smluvní firmou“ a že „způsob tohoto výpočtu nebyl účastníky dlouhodobě zpochybňován“. Uzavřel, že žalobci se „nepodařilo prokázat jiný obsah ujednání úpadce a žalovaného tak, aby jazykovým a logickým výkladem bylo možno dovodit výpočet pohyblivé složky mzdy z tzv. zisku střediska v Praze, jehož byl žalovaný vedoucím“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o tom, že bylo vůlí úpadce a žalovaného „vyplácet provizi z marže a nikoli ze zisku“, neboť taková vůle by byla v rozporu s jazykovým projevem v dodatcích k pracovní smlouvě. Závěr odvolacího soudu, že „konkrétní výpočet nebyl účastníky zpochybňován“, není podle názoru žalobce namístě, neboť v posuzovaném případě se jedná o bezdůvodné obohacení a nikoli o náhradu škody způsobené zaměstnancem. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, a proto ani nezjišťoval, zda žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že „výplata provize z marže“ je bezdůvodným obohacením, a že se neřídil právním názorem, který vyslovil ve svém usnesení, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalovaný vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2006 v pracovním poměru u úpadce, na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 45 K 46/2007-70 prohlášen konkurs, práci vedoucího střediska v Praze a obchodního zástupce. Dodatkem k pracovní smlouvě č. 3 ze dne 1. 9. 2006 byla mezi úpadcem a žalovaným s účinností od 1. 9. 2006 sjednána „základní měsíční mzda 40.000,- Kč plus provize“ s tím, že „provize bude vypočítávána jako 6% ze zisku a vyplácena zaměstnavatelem měsíčně se mzdou“. Pohyblivá část mzdy byla úpadcem od účinnosti tohoto dodatku k pracovní smlouvě žalovanému poskytována ve výši 6% z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou zboží prodaného žalovaným; stejný postup při stanovení pohyblivé části mzdy úpadce uplatňoval i ve vztahu k ostatním zaměstnancům vykonávajícím činnost obchodních zástupců.
Ujednání v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeném mezi žalovaným a úpadcem dne 1. 9. 2006 je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2006 - dále jen „zák. práce“ (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované) účinky, jen jestliže byla projevena. Náležitosti projevu vůle vycházejí - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 2 věty první zák. práce - ze zásady bezformálnosti právních úkonů; navenek lze vůli vyjádřit zásadně jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Dojde-li k projevu vůle jednáním (konáním), jde o komisivní právní úkon, byla-li vůle vyjádřena opomenutím, označuje se za omisivní. Obě tyto formy lze vyjádřit výslovně (ústně nebo písemně) nebo konkludentně (per facta concludentia). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1272/2012).
Pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98).
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu ujednání o pohyblivé části mzdy žalovaného obsaženého v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeném mezi ním a úpadcem dne 1. 9. 2006 z uvedených východisek vycházel. Ujednání v tomto dodatku k pracovní smlouvě, podle něhož bude pohyblivá část mzdy žalovaného („provize“) vypočítávána jako „6 % ze zisku“, není samo o sobě jednoznačné (určité), neboť z něj nevyplývá, co se míní ziskem, z něhož má být při výpočtu pohyblivé části mzdy vycházeno (zda jde o zisk zaměstnavatele jako účetní jednotky nebo o zisk střediska, jehož byl žalovaný vedoucím, anebo zda se má jednat o zisk zaměstnavatele z prodeje zboží uskutečněného žalovaným jako obchodním zástupcem ve smyslu rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou zboží). Odvolací soud proto důvodně přistoupil k výkladu tohoto projevu vůle podle zásad vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, na základě něhož dospěl k závěru, že za zisk, z něhož měla být žalovanému určována výše pohyblivé části jeho mzdy, je třeba považovat zisk úpadce z prodeje zboží uskutečněného žalovaným, stanovený jako rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou zboží. Protože při interpretaci ujednání úpadce a žalovaného o pohyblivé části mzdy odvolací soud přihlížel nejen ke slovnímu vyjádření, které bylo v písemném ujednání použito, ale i k tomu, jaký význam tomuto slovnímu vyjádření přikládali sami účastníci ujednání, jakož i k jejich vůli stanovit část mzdy žalovaného v závislosti na objemu jím dosaženého zisku z prodeje zboží (a nikoli v závislosti na zisku jím vedeného střediska nebo zaměstnavatele jako celku), která není v rozporu s jazykovým projevem v písemném ujednání a na kterou usoudil zejména z následného chování úpadce, jenž od účinnosti dodatku k pracovní smlouvě žalovanému poskytoval k základní měsíční mzdě její pohyblivou složku ve výši 6 % z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou zboží prodaného žalovaným a jenž stejný postup uplatňoval i ve vztahu k ostatním svým zaměstnancům vykonávajícím činnost obchodních zástupců, odpovídá výklad projevu vůle provedený odvolacím soudem výše uvedené ustálené judikatuře soudů a dovoláním napadený rozsudek proto nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu.
Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nezakládá ani okolnost namítaná dovolatelem, že odvolací soud se neřídil právním názorem, který vyslovil ve svém usnesení, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, neboť odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu