ECLI:CZ:NS:2018:21.ICDO.61.2018.1
MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 61/2018-160
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Horizont ISPL v.o.s. , se sídlem v Ostravě – Heřmanicích, Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova č. 1285/2, proti žalovanému Š. V., narozenému XY, bytem XY, o neúčinnost právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č.j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že mzdový výměr ze dne 16.4.2012, pracovní smlouva ze dne 16.4.2012 (výrok I.), pracovní smlouva ze dne 31.8.2012 (výrok II.), dodatek k pracovní smlouvě ze dne 29.7.2013 (výrok III) uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním jednáním, že platby dlužníka vyplacené žalovanému v celkové výši 2,914.286,- Kč (výrok IV.), že závazky žalobce vůči žalovanému ve výši 3,047.696,- Kč, „které jsou evidovány jako závazky na roveň majetkové podstatě z titulu dlužných pracovněprávních nároků“ (výrok V.), a že ujednání v čl. 13.4 pracovní smlouvy ze dne 31.8.2012 a jejího dodatku ze dne 31.8.2012 odpovídající nároku žalovaného na dvacetičtyřnásobek průměrného měsíčního výdělku v celkové výši 2.407.224,- Kč, „které jsou vůči žalovanému evidovány jakožto závazky na roveň majetkové podstatě z titulu dlužných pracovněprávních nároků z titulu odstupného“ (výrok VI.), jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinným právním úkonem. Požadoval též, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 2,914.286,- Kč (výrok VII.). Žalobu odůvodnil zejména tím, že uzavřením pracovní smlouvy a vyplacením mezd ve výši 2,914.286,- Kč došlo k neúčinnému právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení §240 IZ, neboť sjednání mzdy ve výši 300.000,- Kč měsíčně, resp. 150.000,- Kč měsíčně od 1.8.2013 je nepřiměřené v porovnání s výší reálných mezd vedoucího managementu v době, kdy byl původní podnik provozován jako XY a měl velmi lukrativní zakázky. Zaplacením mzdy v této výši se jednalo o vyvedení majetku dlužníka tak, aby tento nemohl být použit pro poměrné uspokojení ostatních věřitelů v konkursu. Ujednání v čl. 13.4 o odstupném ve výši dvacetičtyřnásobku průměrného výdělku je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 IZ rovněž neúčinným úmyslně zkracujícím právním úkonem bez přiměřeného protiplnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.3.2017 č. j. 190 ICm XY (MSPH 90 INS XY) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zdůraznil, že „vzhledem k tomu, že insolvenční řízení bylo zahájeno až dne 20.5.2015, odpadá možnost napadat neúčinnost pracovních smluv uzavřených dlužníkem se žalovaným dne 16.4.2012, dne 31.8.2012 i jejich dodatku ze dne 29.7.2013, protože k nim došlo v době delší než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení“. Podle názoru soudu prvního stupně „lze pouze odporovat dodatku uzavřenému dne 29.7.2013, který však výrazně snižoval o polovinu mzdu žalovaného z 300.000,- Kč na 150.000,- Kč“; v tomto směru se proto „jeví jako nelogické“ určovat neúčinnost dodatku, který naopak mzdu snižoval. „Co do výroku IV. a V. nebyla respektována propadná lhůta v §240 odst. 3 IZ, tedy nelze odporovat platbám mezd, na které vznikl nárok a případně byly před 6.1.2013, když žalobce navrhuje, aby byly určeny jako neúčinné právní úkony, jimiž jsou i mzdy placené již od vzniku pracovního poměru“. „Je-li pracovní smlouva platná, nemůže jí být odporováno, pak je nelogické, aby faktické plnění jedné strany z tohoto dvoustranného účinného právního úkonu bylo od 6.1.2013 neúčinné“. Nejednalo se ani o úmyslné zkrácení věřitele ve smyslu ustanovení §242 IZ, neboť pracovní smlouvy nebyly uzavřeny v době, kdy byl dlužník v úpadku. Vzhledem k tomu, že úkony dlužníka a žalovaného nebyly neúčinné ani vůči věřitelům dlužníka pro účely insolvenčního řízení, musela být zamítnuta i žaloba o zaplacení částky 2,914.286,- Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32.912,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Michala Krofty, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému 16.368,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze žádných důkazů nelze dovodit neplatnost právních úkonů zmíněných ve výrocích I. - III., neboť „z těchto pracovních smluv neplyne nic, co by způsobovalo jejich neplatnost pro rozpor se zákoníkem práce ve znění účinném k dubnu 2012 až červenci 2013 při vědomí zvláštní ochrany zaměstnance co základní zásady pracovněprávního vztahu vyplývající z §1a a z §19 odst. 3 zák. práce“. Věcně správný je i závěr, že se nelze zabývat neúčinností mzdového výměru ze dne 16.4.2012, pracovní smlouvy z téhož dne a pracovní smlouvy z 31.8.2012, neboť ve vztahu k těmto úkonům dlužníka jde o žalobu podanou po lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 3 IZ. Žalovaný nemůže být považován za osobu blízkou dlužníku, neboť byl u dlužníka v pracovním poměru jako zaměstnanec na základě platné pracovní smlouvy, a ani z titulu své pracovní náplně nebyl osobou tvořící s dlužníkem koncern ve smyslu ustanovení §66a a 66b tehdy platného obchodního zákoníku. Do jednoroční zákonné lhůty tedy spadá pouze dodatek k pracovní smlouvě ze dne 29.7.2013, nicméně žalobce nenavrhl žádný relevantní důkaz o tom, že by žalovaný pro dlužníka po tomto datu žádnou činnost nevykonával, nehledě na to, že dlužník žalovanému naposled vyplatil mzdu v dubnu 2013. Ze žádných důkazů ani nelze dovodit, že jediným důvodem a smyslem uzavření pracovních smluv byl úmysl dlužníka zkrátit o vyplacenou mzdu ostatní věřitele (§242 IZ). Podle názoru odvolacího soudu není ani obvyklé, aby budoucí zaměstnanec bez ohledu na to, jaká je jeho pracovní náplň, zjišťoval, jaké má budoucí zaměstnavatel závazky a aktiva a zda případně výplatou nadprůměrné mzdy může eventuálně dojít ke krácení jiných věřitelů jeho zaměstnavatele. Na určení neúčinnosti plateb ve výši 2,914.286,- Kč nemá žalobce naléhavý právní zájem a jde přitom o žalobní návrh zcela nadbytečný s ohledem na ustanovení §239 odst. 4 IZ ve znění účinném od 1.1.2014, podle něhož dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, jestliže zamítl žalobu na určení neúčinnosti dlužních nároků žalovaného vůči dlužníkovi z titulu nevyplacených mzdových nároků a dohodnutého a nevyplaceného odstupného. Tyto eventuální dlužné mzdové nároky zaměstnance, které zatím žalovaný neuplatnil v insolvenčním řízení jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nelze řešit v rámci odpůrčí žaloby, protože je nelze podřadit pod některý typ právního úkonu definovaného insolvenčním zákonem v ustanoveních §240-242.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že, pokud soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 3045/2011, potom přehlédl, že za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá. Považoval proto za významné zodpovězení otázky, zda je vzhledem k uváděnému rozhodnutí možné odporovat pracovněprávním úkonům učiněným za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb. Za nesprávný považoval též závěr odvolacího soudu, že není možné zabývat se neúčinností právních úkonů dlužníka z hlediska ustanovení §240 IZ proto, že žaloba byla podána po lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 3 IZ. Podle názoru žalobce odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že žalovaný byl s dlužníkem v takovém majetkovém a personálním propojení, jež zakládá vztah obdobný vztahu osob blízkých. Nelze totiž pochybovat o tom, že újmu dlužníka pociťoval jako újmu vlastní, jelikož to byl žalovaný, jako jedna z osob podílejících se významně na chodu i samotné existenci dlužníka, který vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měl již při uzavření pracovní smlouvy vědomost o skutečnosti, že bude vytvářet vůli dlužníka (právnické osoby). Rozhodnutí tedy záviselo na otázce, zda lze na vztah mezi právnickou osobou a zaměstnancem na pozici ve vrcholném managementu pohlížet jako na vztah obdobný vztahu osob blízkých. V neposlední řadě dovolatel považoval za podstatné vyřešení otázky, zda je možné po zaměstnanci nastupujícím na vrcholovou pozici požadovat, aby si při sjednávání pracovního poměru zjistil ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil „příslušnému“ soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu
– dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dlužník a žalovaný uzavřeli dne 16.4.2012 pracovní smlouvu, kterou bylo sjednáno kromě jiného, že žalovaný bude u dlužníka pracovat jako „náměstek generálního ředitele pro strategické financování a bankovnictví“. Téhož dne byl vydán mzdový výměr, kterým byla žalovanému stanovena měsíční mzda 150.000,- Kč. Dne 31.8.2012 uzavřel dlužník se žalovaným novou pracovní smlouvu, ve které si kromě jiného ujednali, že žalovaný bude u dlužníka zaměstnán jako „viceprezident“, že zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda ve výši 300.000,- Kč a že „v případě skončení pracovního poměru dohodou, výpovědí ze strany zaměstnance, případně rovněž výpovědí ze strany zaměstnavatele dle ustanovení §52 písm. a), b) nebo c) zák. práce má zaměstnanec nárok na odstupné ve výši dvacetičtyřnásobku (24) průměrného měsíčního výdělku“, s tím, že „dnem 1.9.2012 zaniká dosavadní pracovní smlouva a je nahrazena stávající“. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 31.8.2012 uzavřeným dne 29.7.2013 bylo ujednáno, že s účinností od 1.8.2013 se původní ujednání o mzdě v pracovní smlouvě ze dne 31.8.2012 mění tak, že „zaměstnanci v důsledku restrukturalizace společnosti náleží za vykonanou práci mzda ve výši 150.000,- Kč“. Za období od 16.4.2012 do 25.6.2015 žalovaný obdržel od dlužníka mzdu (její část) ve výši 2,914.286,- Kč a dále jakožto pohledávku zaměstnance postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou měl obdržet ještě další částku 3,047.696,- Kč (zbytek mzdy za období od 6/2013 do 6/2015). Dopisem ze dne 25.6.2015 žalovaný sdělil dlužníkovi, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce s ohledem na skutečnost, že mu „mzda za měsíce duben a květen 2015, jakož i za několik předešlých měsíců nebyla dosud vyplacena“. Insolvenční řízení bylo zahájeno na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 6.1.2014 č. j. MSPH 90 INS XY, úpadek dlužníka byl zjištěn usnesením ze dne 20.5.2015 č.j. MSPH 90 INS XY a usnesením ze dne 13.8.2015 č . j. MSPH 90 INS XY byl po odvolání dosavadního insolvenčního správce ustanoven insolvenční správce současný.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanec ucházející se o pracovní místo ve vyšším managementu zaměstnavatele je povinen zjistit si před uzavřením pracovního poměru ekonomickou situaci zaměstnavatele a zda na zaměstnance zastávajícího pracovní místo ve vrcholném managementu zaměstnavatele lze již z tohoto důvodu pohlížet jako na osobu dlužníku blízkou. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud smí přezkoumat jen rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.) a to jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), nebylo možné dovolacímu přezkumu podrobit skutková zjištění odvolacího soudu, s nimiž žalobce polemizuje, jestliže tak jako v průběhu celého řízení tvrdí, že na sjednaná právní jednání „je nutné pohlížet jako na právní jednání úmyslně zkracující ve smyslu §242 IZ“, aniž v těchto případech vytyčuje jakoukoli právní otázku, popřípadě, podrobuje-li samostatné kritice pouze dílčí závěry soudu prvního stupně.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení §235 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „IZ“), neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odst. 2].
Ustanovení §240 IZ pak určuje, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).
Výše zmíněná ustanovení insolvenčního zákona přitom nedoznala změn od rozhodnutí o úpadku dlužníka (20.5.2015) do vydání napadeného rozhodnutí.
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání - mimo jiné namítá, že povinností žalovaného před nástupem do zaměstnání i jako zaměstnance bylo, aby si zjistil „ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele“.
Zákoník práce vychází ze zásady, že výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání je plně v kompetenci zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr je smluvní vztah, je na obou účastnících, zda uzavřou pracovní smlouvu či nikoliv. Právo zaměstnance svobodně a dobrovolně si vybrat, s kým uzavře pracovní smlouvu, pak vyplývá z čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Přitom je třeba mít na zřeteli, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (srov. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V tomto směru zákoník práce ukládá povinnosti před vznikem pracovního poměru toliko zaměstnavateli, zatímco zaměstnanci žádné povinnosti výslovně nestanoví (srov. §30 až 32 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „zák. práce“). Je jistě správné, že zaměstnanec, který uzavírá pracovní poměr, tak nečiní bez rozmyslu a nepochybně bere v úvahu široký okruh okolností, není však jeho právní povinností některé skutečnosti o zaměstnavateli před uzavřením pracovního poměru zvlášť zjišťovat.
Východiska pro posouzení, jaké jsou právní povinnosti, které má zaměstnanec při výkonu závislé práce v pracovním poměru, jsou obsažena v obecné poloze v ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zák. práce; zaměstnanec je především povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců vyplývající z pracovního poměru potom upravuje ustanovení §301 a §302 zák. práce.
Podle ustanovení §301 zák. práce zaměstnanci jsou povinni
a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci,
b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,
c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni,
d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Podle ustanovení §302 zák. práce vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni
a) řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky,
b) co nejlépe organizovat práci,
c) vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
d) zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle tohoto zákona,
e) vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců,
f) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů,
g) zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
Vedoucí zaměstnanci (§11 zák. práce) mají tedy po uzavření pracovního poměru všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci, tj. plně se na ně vztahují povinnosti podle ustanovení §301 zák. práce, a nadto mají ještě další povinnosti, které jim ukládá ustanovení §302 zák. práce; výčet těchto povinností je v obou případech taxativní.
Ze žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá, a ani výkladem nelze dovodit, že by ujednání (stanovení) mzdy, která se dodatečně jeví vnějšímu pozorovateli jako nepřiměřená, bylo v rozporu s některou z výše uvedených povinností, a to ostatně netvrdí ani dovolatel. Z těchto ustanovení, ani z jiných dílčích ustanovení upravujících povinnosti zaměstnance (srov. kupříkladu §106 odst. 4 zák. práce), nelze dovodit ani povinnost (vedoucího) zaměstnance „zjistit si ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele“, popřípadě mít „vědomost o finančních poměrech“ svého zaměstnavatele.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem žalobce, že na vedoucího zaměstnance zastávajícího místo ve vrcholném managementu zaměstnavatele je třeba již z tohoto důvodu nahlížet jako na osobu dlužníku blízkou.
Je mimo pochybnost, že právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat též, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké, jinak platí, že byl-li úkon učiněn ve prospěch jiné osoby, lze mu odporovat, jen jestliže byl učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (srov. §240 odst. 2 IZ). Dovolatel opomíjí, že pro závěr, že vedoucí zaměstnanec je osobou dlužníku blízkou, nepostačuje samo o sobě jeho postavení v podnikové hierarchii. Pojem osoby blízké vymezuje ustanovení §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (nyní ustanovení §22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014). Ve smyslu tohoto ustanovení tak vůči dlužníku mohou být takovými osobami jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel, jakož i jiné osoby, které jsou k dlužníku v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěl dlužník nebo taková osoba, druhý z nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní. O takový případ se nemusí jednat bez dalšího. Pracovní poměr je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí sjednat pracovní podmínky pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.), a nic na tom nemění ani skutečnost, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílnosti zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu zaměstnanec sice může být osobou dlužníku blízkou, ale ne pouze z toho jediného důvodu, že zastává vedoucí pracovní místo a že je z tohoto důvodu podle zastávaného stupně řízení a v rozsahu pověření oprávněn jednat jménem zaměstnavatele navenek, neboť je nezbytné dále splnit další předpoklad, tedy aby důvodně pociťoval újmu, kterou jeho zaměstnavatel (dlužník) utrpěl, jako újmu vlastní (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu