ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1033.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1033/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalované E. L., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 108/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 21 Co 394/2003-210, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení. Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 9 C 108/98-182, výrokem pod bodem I. přikázal z majetku, který měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, do výlučného vlastnictví žalobce movité věci zde podrobně specifikované a „hodnotu osobního vozu Renault Trafic, v ceně 150.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 200.800,- Kč“. Výrokem pod bodem II. přikázal z majetku, který měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví žalované movité věci zde podrobně uvedené a „hodnotu práv a povinností souvisejících s členským podílem v SBD O. K. k družstevnímu bytu č. 13 o velikosti 3+1 v K. v ceně 360.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 474.400,- Kč“. Výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 136.800,- Kč, do 3 měsíců od právní moci rozsudku“. Výroky pod body IV., V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně rozdělil mezi účastníky věci tvořící jejich společný majetek tak, jak jej po rozvodu manželství užívali i s přihlédnutím k tomu, že tento stav trval již poměrně dlouhou dobu. Do vypořádání nezahrnul věci, na jejichž vypuštění z projednávání se účastníci dohodli, včetně auta zn. Volkswagen Golf, který „byl prodán“ ještě za trvání manželství. Do masy majetku zahrnul osobní vůz zn. Renault Trafic v hodnotě 150 000,- Kč, neboť zjistil, že žalobci po zrušení společné domácnosti vozidlo zůstalo, v prosinci 1994 je prodal a peníze si ponechal pro vlastní potřebu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 21 Co 394/2003-210, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se: 1) ve výroku I. o přikázání věcí z bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví žalobce mění tak, že se do jeho vlastnictví nepřikazuje hodnota osobního auta Renault Trafic, SPZ MEE 73-24 – 150.000,- Kč, celková hodnota všech přikázaných věcí do vlastnictví žalobce je 50.800,- Kč, 2) ve výroku II. o přikázání věcí z bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví žalované potvrzuje, 3) ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 211.800,- Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“; rozhodl i o nákladech řízení.
Odvolací soud přisvědčil námitkám žalobce proti tomu, že soud prvního stupně přikázal do jeho výlučného vlastnictví hodnotu auta zn. Renault Trafic v hodnotě 150 000,- Kč; po doplnění dokazování uzavřel, že obě shora uvedená osobní auta byla prodána za trvání manželství a za souhlasu obou manželů, a že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by takto nabyté peníze nebyly spotřebovány za trvání manželství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 OSŘ. Namítá, že postup odvolacího soudu ohledně auta zn. Renault Trafic je nesprávný. Skutkový závěr, že žalovaná s prodejem souhlasila, nemá oporu v provedeném dokazování. V průběhu tvorby skutkových zjištění odvolacím soudem navíc došlo k vadě řízení, spočívající v nesprávném posouzení důkazního břemene. Žalobce tvrdil, že auto prodal se souhlasem žalované, ta naopak svůj souhlas popřela. Protože případný souhlas žalované by svědčil žalobci, nesl žalobce důkazní břemeno ke svému tvrzení o existenci souhlasu žalované. Proto byl povinen toto tvrzení prokázat. To se mu nepodařilo, zůstal u pouhého tvrzení a za této situace nemohl odvolací soud pro tvorbu svých skutkových zjištění užít ustanovení §120 odst. 4 OSŘ. Jiná situace byla u osobního auta zn. Golf, u nějž žalobce potvrdil, že žalované k prodeji dal souhlas. Ač tedy měl žalobce správně stihnout důsledek neunesení důkazního břemene, dospěl soud k závěru, že bylo prokázáno, že obě osobní auta byla prodána za trvání manželství za souhlasu obou manželů. Takto byla porušena zásada rovnosti účastníků a jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Další vadou je, že se odvolací soud nezabýval otázkou, jak žalobce naložil s penězi z prodeje auta. Žalované tak nebyla dána možnost tvrdit, že peníze nebyly společně spotřebovány. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ a v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V dané věci dovolací soud učinil skutkový závěr, že žalovaná dala žalobci k prodeji osobního automobilu Renault Trafic souhlas, i když žalovaná tuto skutečnost popírala; odvolací soud toto zjištění zdůvodnil tím, že žalovaná vypovídala nepřesvědčivě a její tvrzení je nevěrohodné. Rozpory spatřovali v tom, že žalovaná tvrdila, že s žalovaným od prosince 1994 nekomunikovala a proto mu potřebný souhlas nedala, avšak žalobce jí dal souhlas k prodeji jejího automobilu, který prodávala v lednu nebo v únoru 1995 za součinnosti žalobce. Uvedla též, že žalobci v prosinci 1994 „možná na něco kývla“, přesně si již nepamatuje. Dovolatelka, popírající nyní správnost skutkového zjištění, že souhlas k prodeji dala, namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§122 odst. 1 OSŘ) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7).
V dané věci dovolací soud nemůže přezkoumat zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalovaná, slyšená k důkazu jako účastnice řízení, vypovídala nepřesvědčivě. S přihlédnutím k dalším skutečnostem uvedeným shora nelze dovodit, že by hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, bylo zjevně nepřiměřené. Proto dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), není dán.
Neobstojí ani tvrzení, že v důsledku postupu soudu nemohla žalovaná vznést tvrzení, že peníze získané za prodej vozu žalobce použil pro svou potřebu. Žalovaná věděla, že žalobce v řízení tvrdí, že s prodejem vozu souhlasila a měla tedy možnost vznést všechny námitky ohledně tohoto tvrzení, tedy mohla tvrdit nejen nedostatek jejího souhlasu, ale i to, že žalobce utrženou částku použil pro svou potřebu. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], tak ve věci není dána.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalobci takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu