ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1096.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1096/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. J. , bytem v P., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalovanému S. J. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 73/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2010, č. j. 51 Co 128/2010-217, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2010, č. j. 51 Co 128/2010-217, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2010, č. j. 57 C 73/2006-187, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 57 C 73/2006-187, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1.160.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 1. 2004. Účastníci od roku 1984 užívali byt č. 2 o velikosti 3+1 v domě v P. V polovině roku 1997 se žalovaný z tohoto bytu odstěhoval a přestal přispívat na platby spojené s užíváním bytu. V roce 1998 se účastníci stali členy Bytového družstva T. a společnými nájemci výše uvedeného bytu, který obec převedla do vlastnictví bytového družstva. Členský podíl ve výši 40.000,- Kč zaplatila žalobkyně ze svých výlučných prostředků. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2007, č. j. 47 C 116/2005-29, který nabyl ve výrocích ve věci samé právní moci 7. 3. 2007, zrušil soud právo společného nájmu a členství účastníků v Bytovém družstvu T. a rozhodl, že výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stala žalobkyně.
Účastníci se shodli na tom, že do společného jmění manželů („SJM“) náleží pouze majetková hodnota vyplývající z dosud nevypořádané hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Vypořádací podíl pro žalovaného stanovil ve výši poloviny tržní hodnoty po odpočtu vnosu žalobkyně ve výši 40.000,- Kč, tedy ve výši 1.160.000,- Kč.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že navrhované započtení žalobkyní tvrzeného nároku 506.646,- Kč, uplatněného z důvodu vynaložených nákladů spojených s bydlením v předmětném bytě za dobu, kdy žalovaný opustil společnou domácnost, které nesla sama, nelze považovat za vnos z majetku žalobkyně do společného majetku. Nelze uvažovat ani o započtení, neboť nárok žalovaného na vypořádací podíl se může stát pohledávkou způsobilou k započtení až právní mocí rozsudku. Rovněž započtení částky 400.000,- Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného z důvodu jeho bezplatného užívání bytu syna účastníků, nepřichází v úvahu, a to jednak z důvodu nedospělosti pohledávky žalovaného, a také proto, že se nejedná o pohledávky vzájemné (§580 a §581 občanského zákoníku – dále „obč. zák.“) Soud nevyhověl ani návrhu žalobkyně na snížení vypořádacího podílu o 100.000,- Kč z důvodu, že se po opuštění společné domácnosti žalovaným v roce 1997 výlučně sama starala o děti. Dovodil, že sama o sobě tato skutečnost nezakládá důvod pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů za situace, kdy žalovaný na děti platil výživné, respektive existovalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o ukládající žalovanému povinnost platit výživné. Na úroky z prodlení u dosud nesplatné pohledávky žalovaný nemá právo.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2010, č. j. 51 Co 128/2010-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v odvolání uplatnila v podstatě stejné argumenty jako u soudu prvního stupně, který se s nimi přesvědčivě vypořádal. Podle zákona je sice ve výjimečných případech možné odchýlit se od rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů, ale to jen za situace, kdy zvýšeným úsilím jednoho z manželů byl získán a udržen majetek značné hodnoty. Žalobkyně však žádné zvýšené úsilí netvrdila a nelze za ně považovat zaplacení základního členského vkladu družstvu a hrazení běžných nákladů spojených s užíváním předmětného bytu za situace, když byt sama s dětmi užívala. Důvodnou neshledal ani námitku žalobkyně, že rozhodnutí soudu, který nepřihlédl při vypořádání SJM k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a zasloužil o získání společného majetku, a stanovil podíly obou účastníků stejné, navozuje situaci, kdy výkon práva žalovaného bude v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně o nesprávně stanovené tržní hodnotě členského podílu soudem prvního stupně, neboť nebyla zohledněna „vybydlenost“ bytu a jeho situování v přízemí domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že při aplikaci §149 odst. 3 obč. zák. neměl vycházet pouze z judikatury, ale měl individuálně posuzovat tento konkrétní případ. Měl zkoumat, jaká částka ze společných prostředků byla vynaložena na pořízení družstevního bytu, a z této částky vycházet. Měl také přihlížet k tomu, že se účastníci stali nájemci družstevního bytu jako zakládající členové právnické osoby vzniklé za účelem privatizace bytového domu jeho prodejem z majetku obce do majetku družstva. V těchto případech totiž dochází k privatizaci za jiných podmínek, než v ostatních převodech majetku do vlastnictví, a to zejména za situace, kdy se jeden z manželů z bytu odstěhoval, zajistil si samostatné bydlení a v bytě zůstala bydlet pouze žalobkyně s dětmi. Měl vzít v úvahu zvláštní způsob a podmínky privatizace obecního majetku, které se ve vztahu k předmětnému domu a bytu již podruhé nezopakují.
Rozhodnutím soudu, který neshledal podmínky pro stanovení rozdílné výše vypořádacích podílů, se však výrazně změnilo a zlepšilo postavení žalovaného, který získal významnou finanční částku, a to nárok na vyplacení vypořádacího podílu ve výši jedné poloviny tržní hodnoty bytu, aniž se jakkoliv podílel na jeho získání a udržení. Zachoval se nezodpovědně k rodině, podílel se na rozpadu manželství, v roce 1997 opustil společnou domácnost a se svou nynější manželkou se nastěhoval do bytu, který synovi účastníků koupili prarodiče ze strany žalobkyně. Žalovaný tento byt užíval po dobu osmi let, aniž by cokoliv platil za jeho užívání, má dluhy na výživném pro děti. Žalobkyně hradila ze svých výlučných prostředků první splátku na podíl na kupní cenu domu, hradila příspěvky do fondu oprav, na nedělitelný fond družstva, správu domu, pojištění, daň z nemovitosti a další. Žalovaný získává v rozporu s dobrými mravy významný majetkový prospěch na úkor žalobkyně a dětí účastníků. Žalobkyně se ve věku padesáti let musí zadlužit na mnoho let dopředu a s ohledem na její věk a příjem ve výši kolem 16.000,- Kč měsíčně čistého, je rozhodnutí soudu pro ni likvidační. Způsobí jí významné omezení kvality života a nejistotu zajištění ve stáří. Nemá žádný jiný majetek. V bytě bydlí se dvěma již zletilými dětmi, které mají dlouhodobé zdravotní potíže.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně věc posoudil i proto, že jako předběžnou otázku nezkoumal, zda vůbec účastníkům vzniklo společné členství v bytovém družstvu, jestliže spolu trvale nežili od roku 1998, respektive 1997 (§703 odst. 3 obč. zák.). Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že §149 obč. zák. soud zohlednil v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 47 C 116/2005, ve kterém rozhodl o nabytí výlučného členství v bytovém družstvu žalobkyní. V tomto řízení již soud rozhoduje jen o vypořádání majetkové hodnoty dosud nevypořádaného členského podílu v družstvu. Další argumenty žalobkyně považuje za zkreslené, neodpovídající pravdě, mající zčásti povahu nepřípustných novot, případně s věcí nesouvisející. Namítaný rozpor s dobrými mravy nemůže obstát i s ohledem na skutečnost, že si žalobkyně mohla vybrat a byt přenechat jemu, neboť jí nabízel vypořádací podíl ve výši 850.000,- Kč. Svoji finanční situaci si žalobkyně významně vylepšila prodejem dalšího bytu v SJM v P. v roce 2010 po jeho účelovém převodu na syna účastníků bez vědomí žalovaného. Pokud jde o udržení a nabytí majetku, tak byt původně získal žalovaný jako byt domovnický a členství v družstvu bylo získáno z prostředků v SJM. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť otázku tzv. disparity podílů na majetku v SJM ve vztahu k péči o rodinu a zásluhám o nabytí společného majetku řeší v rozporu s hmotným právem. Při soudním vypořádání zaniklého SJM se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§149 odst. 3 obč. zák.).
Občanský zákoník pro vypořádání zaniklého SJM stanoví pravidla, jež mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo spravedlivé. Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z manželů, je též v souladu s principem dobrých mravů. Při vypořádání tak soud musí „rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“ (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, uveřejněné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). „Praxe nepřehlíží ani okolnosti rozvodu a pečlivě váží, zda při nich nevznikaly morální momenty tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přiměřeně přihlédnuto“ (Bičovský J., Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Linde Praha, a. s., 1993, s. 204).
Zákon stanoví jednoznačně požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů, který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje. Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je – s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny - důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. Jinak řečeno, takovou situaci je třeba zhodnotit z hlediska dobrých mravů jako základní zásady uplatňující se v občanském právu. Jestliže by soud zásadně rozdílnou míru péče účastníků o rodinu nevzal do úvahy, aniž by pro takový postup měl v konkrétní věci vážné důvody, nerespektoval by příkaz, který mu zákon výslovně dává. Je tedy vždy třeba zvážit míru účasti obou manželů na péči o rodinu, byť realizovanou různými způsoby, a v případě zjevné nerovnoměrnosti přistoupit k stanovení nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění.
Lze dodat, že z podobných východisek vyšel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010, publikovaném např. v informačním systému ASPI ve kterém vyslovil, že „hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí k disparitě podílů při vypořádání SJM soudem“.
Dalším hlediskem pro stanovení výše podílu je to, jak se kdo z manželů přičinil o nabytí společného majetku. Vyšší míru zásluhy jednoho manžela o nabytí společného majetku zpravidla vyvažuje osobní péče druhého manžela o rodinu; jen v mimořádných případech tomu může být jinak. Tak například v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 45, dovolací soud vyslovil názor, že shora uvedený postup je namístě „v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty“. V uvedené věci šlo o to, že i když bývalá manželka řádně pečovala o společnou domácnost, byly zásluhy manžela natolik výjimečné, že to umožňovalo určitou odchylku od zásady rovnosti podílů. V případě, že druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností - o společný majetek, je tak rozhodnutí o disparitě podílu naprosto
výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu v případě, že jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.
V poměrech dané věci to znamená, že tvrzené skutečnosti - opuštění společné domácnosti, dluhy na výživném pro děti účastníků a také nutnost vymáhat je soudně, bezplatné bydlení s novou partnerkou v bytě, který pro syna účastníků zakoupili prarodiče „ze strany žalobkyně“, skutečnost, že se žalovaný „na získání ani udržení bytu fakticky nepodílel“ a členský podíl hradila žalobkyně ze svých výlučných prostředků – mohou vést k rozhodnutí o disparitě podílů, a podle toho, jaké skutečnosti budou v řízení prokázány, i k výrazně nestejné výši podílů (obecně lze konstatovat, že v krajním případě ten z účastníků, kterému nesvědčí žádné ze zákonných kritérií, nemusí dostat nic, je-li takový postup v konkrétní věci v souladu s dobrými mravy).
Protože uvedená hlediska odvolací soud důsledně neaplikoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V dané věci manželé získali právo užívat družstevní byt jako členové družstva až poté, co žalovaný opustil společnou domácnost; pravomocné rozhodnutí soudu podle §705 obč. zák. je v tomto řízení pro soudy závazné a vylučuje tak přezkum závěru, že vznikl společný nájem i společné členství účastníků v družstvu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1594/2011, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Dovolatelka tvrdí, že je namístě přihlédnout k tomu, že byt byl takto získán v rámci tzv. privatizace bytového fondu, původně šlo o byt obecní. Tato skutečnost však není právně významná; pro ocenění věci, která je předmětem vypořádání, je rozhodující její hodnota v okamžiku vypořádání, nikoliv částka, za kterou věc byla pořízena. Tak např. soudní praxe v zásadě při stanovení hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nepřihlíží k tomu, že podíl byl získán před rokem 1990 za ceny podstatně nižší, než jsou ty současné, a v případě tzv. stabilizační bytové výstavby prakticky za závazek jednoho z manželů pracovat po určitou dobu u jednoho zaměstnavatele.
Dovolatelka konečně upozorňuje na své majetkové poměry. Je jí přes 50 let, je státní zaměstnankyní a - podle jejího tvrzení - její příjem činí 16.000,- Kč „čistého“ měsíčně. Kromě předmětného bytu nemá jiný majetek vyšší hodnoty. Bydlí se dvěma dospělými dětmi, které mají zdravotní problémy, syn není schopen soustavné práce. Žalovaný poté, co opustil rodinu, platil jen minimální výživné, později neplatil vůbec. Za této situace jsou pro ni „rozhodnutí soudů likvidační“.
K tomu dovolací soud konstatuje, že majetkové poměry účastníka samy o sobě (tedy pokud nemají alespoň částečně původ v chování druhého účastníka, výjimečně i v péči o rodinu) nemohou vést k disparitě podílů. Na druhé straně však soudy nemohou přehlížet někdy i velmi negativní důsledky toho, že jeden z účastníků musí druhému platit na vyrovnání podílu částku, přesahující jeho majetkové možnosti. Jde o časté důsledky toho, že jednomu z účastníků je přikázán byt, ve kterém dříve společně bydleli (lhostejno, zda jde o jednotku ve vlastnictví či členský podíl v bytovém družstvu), a protože ve společném jmění není jiný hodnotnější majetek, musí druhému na vyrovnání podílu zaplatit poměrně vysokou částku. Mnohdy jde přitom o případy, kdy účastníci nabyli právo k bytu za mnohem nižší částky, než jaká je nyní jeho cena. Řešením této situace zpravidla není přikázání bytu druhému z účastníků, zejména jestliže nemá částku na vyrovnání podílů k dispozici; tato částka též nemusí stačit tomu, kdo bude nadále žít s dětmi účastníků, k zajištění dalšího bydlení. Nelze přehlížet, že zejména v důsledku snížené možnosti uplatnění určitých skupin občanů na trhu práce i v souvislosti s růstem cen bydlení může taková situace vyústit v krajně nežádoucí sociální situace. Proto je třeba vážit, zda v takové situaci nerozložit plnění na splátky (§160 odst. 1 o. s. ř.), a to zejména tam, kde je nepochybné, že účastník není objektivně schopen plnění ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku poskytnout. Rozhodnutí soudu se v takovém případě musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální důvody, které jej vedly k tomu, že vyšel vstříc žalovanému tím, že stanovil delší lhůtu k plnění nebo peněžité plnění rozvrhl na jednotlivé splátky. Soud musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran; jeho rozhodnutí tedy musí obstát v testu proporcionality (viz David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P.: Občanský soudní řád. Komentář k §160 o. s. ř. in Informační systém ASPI). Dovolatelka tak může uvedené okolnosti uplatnit v návrhu na rozložení peněžního plnění do splátek.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu