ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1110.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1110/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně R. N., zastoupené obecným zmocněncem Ing. P. B., proti žalovaným: l) V. H. a 2) J. H., zastoupeným advokátem, o návrhu na určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 318/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2000, č. j. 19 Co 2550/99-228, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2000, č. j. 19 Co 2550/99-228, změnil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. července 1999, č. j. 4 C 318/99-208, a určil, že :
I. J. N., nar. 7. června 1876, byl ke dni 23. prosince 1952 spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 19, postaveného na parcele č. 19, dále stavební parcely č. 19 a parcely č. 173/1 - zahrady v katastrálním území P., zapsaných na LV č. 78 u Katastrálního úřadu v Č.,
II. M. N., nar. 17. září 1891, byla ke dni 12. března 1958 spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 19, postaveného na parcele č. 19, dále stavební parcely č. 19 a parcely č. 173/1 - zahrady v katastrálním území P., zapsaných na LV č. 78 u Katastrálního úřadu v Č.
Dále rozhodl, že žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zemědělský majetek právních předchůdců žalobkyně, jejích rodičů J. a M. N., včetně nemovitostí uvedených ve výroku jeho rozsudku, který byl zapsán v pozemkové knize pro katastrální území P., byl zkonfiskován podle §l odst. l dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to ke dni účinnosti dekretu, to je k 23. 6. 1945, aniž by změna vlastnictví plynoucí z konfiskace byla podchycena v příslušné knihovní vložce pozemkové knihy ve smyslu §444 obecného občanského zákoníku. Skutečnost, že se na majetek jmenovaných vztahoval uvedený dekret, plyne z „přehledu majetkových podstat\" z 6. 5. 1948. Jmenovaní byli později zbaveni charakteru osob, na jejichž majetek se dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vztahoval a v této souvislosti soud uzavřel, že jeho aplikace na všechny osoby německé národnosti bez rozdílu byla v rozporu s ústavou, se zásadami přirozeného práva a zásadami dobrých mravů. Oběma bylo vydáno osvědčení o národní a státní spolehlivosti (6. 11. 1950), bylo jim vráceno československé státní občanství (14. 8. 1950) a bylo jim vydáno potvrzení o tom, že ač původně byli německé národnosti, byli antifašisty, a proto stojí „pod ochranou československého národa\" (26. 4. 1946). Dále zjistil, že právní předchůdci žalovaných, J. a M. H., získali na základě „přídělové listiny\" z 18. 4. 1950 do vlastnictví usedlost čp. 19 včetně nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku, což je zřejmé z výpisu z pozemkové knihy (z knihovní vložky č. 270 pro k. ú. Přídolí). Dále vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeného v rozsudku ze dne 25. ledna 1999, č. j. 2 Cdon 457/97-185, podle něhož z §444 o. z. o. ani z ustanovení dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., které upravují konfiskaci a přidělování zemědělského majetku osob v těchto dekretech blíže vymezených, nelze dovodit, že by rozhodnutí správního orgánu o přidělení zemědělského majetku mělo v případě, že přidělený majetek nebyl ve vlastnictví státu, za následek zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka, v dané věci rodičů žalobkyně. Žalobu na určení, že právní předchůdci žalobkyně (její rodiče) byli ke dni svého úmrtí spoluvlastníky předmětných nemovitostí a že na žalobkyni tedy přešlo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem, nicméně zamítl, i když dospěl k závěru, že rodiče žalobkyně konfiskací své vlastnické právo k předmětným nemovitostem neztratili. Dospěl totiž k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci měli od l8. 4. 1950 předmětné nemovitostí v řádné držbě, byli způsobilými subjekty držby, nemovitosti byly způsobilými předměty vydržení podle §309 a násl. obecného zákona občanského a §143 a násl. občanského zákona z roku 1950, a šlo o oprávněnou držbu podle §145 tehdy platného občanského zákona. Byla splněna i zákonná desetiletá vydržecí doba. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem proto právní předchůdci žalovaných, resp. žalovaní, vydrželi.
Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně, týkající se konfiskace majetku právních předchůdců žalobkyně správnými. Se soudem prvního stupně se však neztotožnil v závěru, že vlastníky předmětných nemovitostí se k datům v žalobě uvedeným stali právní předchůdci žalovaných vydržením vlastnického práva, a to na základě oprávněné držby, započaté 18. 4. 1950. Uvedl, že dnem 1. 1. 1951 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.) a na běh vydržecí lhůty nutno aplikovat §566 odst. l tohoto zákona, neboť vydržecí doba v daném případě začala právním předchůdcům žalovaných nepochybně běžet před uvedeným datem, tedy před účinnosti zmíněného zákona. Podle citovaného ustanovení lhůta, která počala běžet před 1. 1. 1951, skončila, určoval-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. 1. 1951. Protože citovaný zákon v §116 odst. l stanovil pro nemovitosti vydržecí desetiletou lhůtu, pak vydržecí lhůta v daném případě skončila až dnem 1. 1. 1961. V daném případě ale nemohla být jako podmínka pro vydržení ku dni úmrtí rodičů žalobkyně splněna, neboť J. N. zemřel 23. 12. 1952 a M. N. 12. 3. 1958. Proto výrok soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. l písm. a) občanského soudního řádu ve znění do novely č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\") a uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3) písm. d) OSŘ. Uvádějí, že předmětné nemovitosti nabyli jejich rodiče v rámci doosidlování pohraničí, přídělovou listinou z 18. 4. 1950 a vlastnictví bylo řádně zapsáno v pozemkové knize. Bylo postupováno podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Rodiče v souvislosti s přídělem darovali státu chalupu č. 31 v P. s pozemky a nelze uvažovat o jakémkoliv jejich protiprávním zvýhodnění. Rozdíl hodnot mezi majetkem přídělem získaným a naopak státu darovaným byl vyrovnán. Rodiče nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dvou právních skutečností. Jednak rozhodnutím státního orgánu, jednak na základě jiných skutečností, stanovených zákonem. Mezi ně patří vydržení vlastnického práva podle §134 občanského zákoníku v platném znění. Byly splněny všechny podmínky oprávněné držby, především dobrá víra - přesvědčení, že rodičům žalovaných i žalovaným nemovitosti patří. Do vydržecí doby nutno započíst dobu, kdy měli nemovitosti v oprávněné držbě i jejich právní předchůdci. S nemovitostmi jednali jako oprávnění držitelé, nakládali s nimi jako s věcí vlastní, o čemž svědčí „rozhodnutí o přípustnosti „výměnčí\" chalupy u č. 19 na bytovou jednotku v P.\" vydané odborem výstavby Okresního národního výboru v Č. v roce 1970. Při splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva dochází k jeho nabytí ze zákona a nevyžaduje se žádné rozhodnutí o tom, že vlastnické právo k věci bylo vydrženo. Předmětné nemovitosti získali v řádném dědickém řízení bez ohledu na to, jak stát nabyl majetek od původních vlastníků. Údaje o vlastnictví předmětných nemovitostí, z nichž je zřejmé, kdo byl v evidenci nemovitostí zapsán jako jejich vlastník, nebyly v rámci dědického řízení jakkoliv zpochybněny. Připomínají, že předmětné nemovitosti měl před jejich rodiči přiděleny, a určitou dobu v domě čp. l9 v P. bydlel pan D. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem ), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Pokud jde o nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem přídělem, odkazuje dovolací soud na právní názor, který vyslovil v této věci v rozsudku ze dne 25. ledna 1999, č. j. 2 Cdon 457/97-185, publikovaného též v Soudních rozhledech č. 11/1999, podle něhož nelze dovodit, že by rozhodnutí správního orgánu o přidělení zemědělského majetku mělo v případě, že přidělený majetek nebyl ve vlastnictví státu, za následek zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka. Proto se dovolací soud zabýval věcí jen z hlediska námitek týkajících se vydržení vlastnického práva.
Žalobci učinili předmětem řízení vlastnictví jejich rodičů, a to ke dni jejich smrti k 23. 12. 1952, resp. k 12. 3. 1958. Pouze takto vymezená otázka byla předmětem řízení; skutečnost, zda žalovaní anebo jejich rodiče v pozdější době vlastnické právo k nemovitostem vydrželi, byla v tomto řízení právně nevýznamná a napadený rozsudek nevytváří překážku rozhodnuté věci pro žalobu na určení vlastnictví žalovaných. Nicméně závěr odvolacího soudu o tom, že předchůdci žalobkyně byli ke dni smrti vlastníky nemovitostí je správný, neboť k tomuto dni vydržecí lhůta nemohla uplynout. Pokud jde o běh této lhůty, lze odkázat na správné závěry odvolacího soudu, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje a s nimiž ostatně dovolatelé přímo nepolemizují. Bylo tedy třeba zabývat se jen tvrzením dovolatelů, že nemovitosti měl dříve přiděleny pan D. (dovolatelé se patrně domáhají započtení držby p. D. do vydržecí lhůty jejich rodičů).
Vzhledem k tomu, že tvrzené vydržení vlastnického práva mělo nastat na základě držby, které se mohl p. D. chopit v roce 1945 a později, a mělo být dokonáno mezi roky 1951 a 1958, bylo nutno posoudit věc podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen „ObčZ\"). Podle §562 ObčZ ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Podle §116 odst. 2 ObčZ kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu.
Ustanovení §116 odst. 2 ObčZ (obdobně jako §134 odst. 3 platného ObčZ z roku 1964) umožňuje, aby si oprávněný držitel započetl vydržecí dobu toho předchůdce, od kterého nabyl držbu; pokud bezprostřední předchůdce držitele nebyl držitelem oprávněným, nemůže si oprávněný držitel započíst vydržecí dobu vzdálenějšího předchůdce, od kterého nabyl držbu bezprostřední předchůdce.
V posuzované věci nabyli rodiče žalovaných držbu nemovitostí na základě přídělové listiny, vydané státem. Jejich právním předchůdcem, od kterého nabyli držbu, byl tedy stát, nikoliv dřívější přídělce p. D. Žalovaní pak netvrdili okolnosti, ze kterých by se podávalo, že stát byl oprávněným držitelem; ze spisu vyplývá, že v době přídělu si stát objektivně musel být vědom skutečnosti, že nebyly splněny podmínky pro konfiskaci majetku rodičů žalobkyně, když již v roce 1946 jim bylo vydáno potvrzení o tom, že ač původně byli německé národnosti, byli antifašisty, a proto jsou „pod ochranou československého národa\". Proto je zřejmé, že ani s přihlédnutím k možnosti započtení držby právního předchůdce rodičů žalovaných k vydržení k datům uvedeným v žalobě nedošlo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu