ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1118.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1118/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. D., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k technologii trafostanice TS 8, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 518/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2006, č. j. 11 Co 660/2004-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. V.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. května 2004, č. j. 9 C 518/97-38, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem technologie označené jako trafostanice TS 8 v pravém traktu od přízemí do druhého nadzemního podlaží domu č. p. 4799 v Ch., v ulici B. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce ve veřejné dražbě pořádané Fondem národního majetku ČR 12. 6. 1996 vydražil nemovitost označenou jako „Nákupní středisko č. p. 4799 v Ch., v ulici B.“. Téhož dne byl sepsán protokol
o průběhu dražby a byla uzavřena smlouva č. 686/96-950 o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou (evidenční číslo jednotky 1002). Vydražený objekt byl žalobci předán 26. 6. 1996. V katastru nemovitostí je jako vlastník objektu č. p. 4799 na pozemku parc. č. 5404/37 veden žalobce. V tomto objektu se nachází předmětná trafostanice TS 8. Hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku z 2. 10. 1982, č. HS 99/81-CH, uzavřenou podle tehdy platného zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, byla technologická část stanice včetně obou transformátorů převedena Investorsko-inženýrskou organizací M. na Severočeské energetické závody, k. p., D.. K 1. 1. 1994 přešla předmětná trafostanice do majetku Severočeské energetiky, a. s., nebyla zahrnuta do účetní hodnoty prodávaného majetku Fondem národního majetku ČR a nebyla předmětem veřejné dražby. Z fotodokumentace soud prvního stupně učinil zjištění, že trafostanice TS 8 je věcí movitou. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že Fond národního majetku ČR v době konání dražby nebyl vlastníkem označené trafostanice a proto nemohl vlastnické právo k této trafostanici převést na žalobce.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. srpna 2006, č. j. 11 Co 660/2004-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že žalovaná prokázala, že hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku, uzavřenou 2. 10. 1981 v souladu s §374 (správně 347) tehdy platného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.), přešla na jeho právního předchůdce technologická část stanice včetně obou transformátorů, která byla vybudována v roce 1981 jako zdroj zajištění elektrické energie pro nákupní středisko v rámci státního plánu výstavby vybavení sídliště B. Fond národního majetku ČR nikdy nebyl vlastníkem označené trafostanice a je proto vyloučeno, aby ji žalobce vydražil. Tato trafostanice není součástí nemovitosti vydražené žalobcem, svědčí o tom i skutečnost, „že se jedná o zokruhovanou trafostanici mající distribuční charakter a v případě nutnosti z ní lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům než žalobci. Jedná se z pohledu soukromoprávních předpisů o samostatnou věc, která je hospodářsky využívaná pro více objektů“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle žalobce odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytýká, že přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalované nabyl vlastnické právo k technologické části trafostanice včetně dvou transformátorů hospodářskou smlouvou z 2. 10. 1981 a proto již platně nemohla být převedena na žalobce, aniž se zabýval právním režimem předmětné technologie a její způsobilostí být samostatným předmětem právního vztahu. Žalobce s ohledem na stavebně technické zapojení trafostanice do nebytových prostor nemovitosti má za to, že technologie trafostanice náleží k věci hlavní, tj. nemovitosti Nákupního střediska č. p. 4799 v Ch., a nemůže být od ní oddělena, aniž se tím věc hlavní znehodnotila. Nikdy tak nemohla být samostatně způsobilým předmětem právního vztahu a s věcí hlavní je podrobena jednotnému právnímu režimu. Protože součást věci přechází na nabyvatele věci ze zákona, je nerozhodné, byla-li technologie trafostanice uvedena ve smlouvě č. 686/96-950 a zápisu o předání privatizovaného majetku. Stejně tak pro právní posouzení věci je podle žalobce nerozhodné, že vlastnické právo k technologii trafostanice mělo být na právního předchůdce žalované převedeno hospodářskou smlouvou již v roce 1981, jakož i vyjádření ohledně vlastnického práva Fondem národního majetku ČR. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR žalobce dovozuje, že trafostanice TS 8 tvoří s jeho nemovitostí jeden funkční celek a nelze ji proto samostatně převádět. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání. Uvedla, že v daném případě nejde o věc zásadního právního významu. Správně zjištěný skutkový stav byl oběma soudy správně právně zhodnocen. Předmětná trafostanice slouží k distribuci elektřiny k různým odběratelům, kdy jde o „specifický obor podnikání licencovaný určitým subjektům, mezi něž nepatří jakýkoliv vlastník nebytových prostor, v nichž se nachází“. Poukázala na to, že tak jako obráběcí stroje továrny nejsou součástí výrobního objektu, technologie trafostanice netvoří s nemovitostí, v níž je umístěna, funkční celek.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, nikoli otázek skutkových. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolatel sám nevymezil právní otázku zásadního významu. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ však podle dovolatele vyplývá z toho, že právní otázku, zda předmětná „technologie označená jako trafostanice TS 8“ je součástí jeho domu č. p. 4799 v Ch. nebo je samostatnou věcí, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Soud prvního stupně učinil pro rozhodnutí ve věci podstatné skutkové zjištění, že technologie trafostanice je „přemístitelná z místa na místo“. Odvolací soud, který toto zjištění převzal, je doplnil tím, že jde „o zokruhovanou trafostanici mající distribuční charakter a v případě nutnosti z ní lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům“. Poté učinil právní závěr, že z pohledu soukromoprávních předpisů se jedná o samostatnou věc, která je hospodářsky využívaná pro více objektů, na čemž nemění nic skutečnost, že provoz jedné budovy je na provozu trafostanice více závislý než provoz budov jiných.
Podle názoru dovolacího soudu lze dát za pravdu dovolateli v tom, že pro výsledek sporu není samo o sobě právně relevantní, zda trafostanice, resp. její technologie, byla předmětem převodu na právního předchůdce žalované nebo byla předmětem dražby, na jejímž základě žalobce dům č. p. 4799 v Ch. získal. Závěr odvolacího soudu o samostatnosti trafostanice TS 8, resp. její technologie však je správný, byť je opřen o jen skrovná skutková zjištění v tomto směru, která dovolací soud nemůže přezkoumávat (srov. §241a odst. 3 OSŘ), neboť je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 10/2000.
Podle uvedeného rozhodnutí „pokud věc je spojena s jinou věcí, má však vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí této jiné věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek druhé věci), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy“.
V daném případě jde o posouzení zcela obdobného případu transformátoru (jako ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98), který je s budovou žalobce č. p. 4799 v Ch. spojen prostřednictvím rozvodné sítě a jako součást technické infrastruktury osídlení slouží k napájení domu žalobce elektřinou a v případě potřeby z něj lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům. Za této situace jde o samostatnou věc, která může být hospodářsky využívána pro více objektů. Žalobce proto nemůže být z titulu vlastnictví k budově, které trafostanice slouží, jejím vlastníkem.
Z ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu