ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1127.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1127/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J., spotřebního družstva v T., zastoupené advokátkou, proti žalované obci Ch. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 65/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2000, č. j. 14 Co 420/2000-32, ve znění opravného usnesení z 16. května 2001, č. j. 14 Co 420/2000-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením z 5. 9. 2000, č. j. 14 Co 420/2000-32, ve znění opravného usnesení z 16. 5. 2001, č. j. 14 Co 420/2000-6l, potvrdil usnesení Okresního soudu v Tachově z 19. 4. 2000, č. j. 6 C 65/2000-15, ve znění opravného usnesení 25. 5. 2001, č. j. 6 C 65/2000-62, kterým bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že projednání žaloby, kterou se žalobkyně domáhá určení, že \"je vlastnicí nemovitosti čp. 368 na st. p. č. 496 v k. ú. a obci Ch. P., zapsané listu vlastnictví u KÚ v T\", brání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159 odst. 3 občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen \"OSŘ\"). Ta je dána, jestliže se řízení týká týchž osob a jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. O téže věci na základě žaloby, podané žalobkyní vůči žalované, bylo již rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně z 15. 11. 1996, č. j. 3 C 60/95-33, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu z 27. 10. 1997, č. j. 18 C 217/97-77, který nabyl právní moci 19. 12. 1977. Soud prvního stupně proto správně řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastavil.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Zároveň bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle článků 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čímž je řízení postiženo vadou podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. To dovozuje z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 60/95 soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není vlastnicí předmětné nemovitosti s odůvodněním, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření smlouvy o jejím převodu. Otázkou jiného způsobu nabytí vlastnického práva k nemovitosti žalobkyní, a to vydržením, se soud prvního stupně nezabýval, ani k němu neučinil skutková zjištění. Odvolací soud rovněž žádná skutková zjištění pro posouzení nabytí vlastnictví vydržením neučinil, ale jen \"mimochodem a navíc konstatoval, že žalobkyně nemohla vlastnictví nabýt ani vydržením, když teprve novela ObčZ (zákon č. 40/1964 Sb.) provedená zákonem č. 509/1991 Sb. se vrátila k obvyklému pojetí vydržení, ale na omezení subjektů způsobilých nabývat vlastnictví vydržením a způsobilých předmětů vydržení za dobu od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991 v přechodných ustanoveních nic nezměnila\". Žalobkyně namítá, že v tomto dalším řízení opírá žalobu o jiné skutečnosti, a to \"týkající se vlastnického práva podle §134 ObčZ a novou judikaturu Nejvyššího soudu k předmětné problematice, jak ji vyjádřil v rozsudku z 25. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 506/98.\" Žalobkyně navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a žalobkyni nebyla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Tak je tomu i v daném případě, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno 5. září 2000. Dovolací soud tedy provedl řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
V dané věci žalobkyně namítá vadu podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, která je dána, jestliže nesprávným postupem soudu byla účastníkovi odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku v řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f) OSŘ významná, se přitom jedná jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný a jestliže se projevil v průběhu řízení, a nikoli také při rozhodování. Rozhodne-li soud nesprávně, případné vady při samotném rozhodování mohou být v dovolacím řízení přezkoumány jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §238a nebo §239 OSŘ.
Jestliže žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení překážky věci rozsouzené, tedy aplikaci §159 odst. 3 OSŘ, nejde o nesprávný postup soudu podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, ale žalobkyně namítá nesprávnost rozhodnutí. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) tak uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. nesprávné právní posouzení věci.
V řízení tak nedošlo k vadě řízení podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k jiným vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené nevyplývá ani z §238a OSŘ (mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není uvedeno) a z §239 OSŘ už jen proto, že nejde o usnesení ve věci samé.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 4, §218 odst. písm. c) OSŘ], aniž se dovolací soud mohl zabývat dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ jí proto přísluší náhrada nákladů řízení, které jí vznikly. Ty jsou dány odměnou advokáta za vyjádření k dovolání 500 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč [Část dvanáctá, Hlava 1 odst. 10 zákona č. 30/2000 Sb. a §7, §9 odst. l, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. před změnou provedenou vyhláškou č. 484/2000 Sb.].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2001
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu