ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1148.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1148/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň: A/ P. L., B/ I. B., C/ P. K., D/ Z. N. a E/ B. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1/ J. Č. a 2/ J. Č., zastoupeným advokátem, o návrhu na vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 47/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 1999, čj. 6 Co 3098/98-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 1999, čj. 6 Co 3098/98-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 19. 10. 1998, čj. 18 C 47/98-39, tak, že zamítl návrh, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům dům čp. 33 se stavební parcelou č. 140 o výměře 50 m2 v obci S., k. ú. M. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi Státním statkem Š., oborovým podnikem se sídlem v Č. a žalovanými byla 30. 6. 1988 uzavřena kupní smlouva, kterou jim uvedená organizace prodala dům čp. 14 se stavební parcelou č. 139/1 ve L., k. ú. M., obec S. Ocenění nemovitostí v souvislosti s uzavíráním této kupní smlouvy vypracoval soudní znalec J. V. Ze znaleckého posudku dalšího znalce, V. T., soud zjistil, že v době prodeje nemovitostí byl obytný objekt čp. 14 rozbourán tak, že z něho existovala již jen zeď a znalec J. V. omylem považoval za obytný dům čp. l4 objekt, situovaný na pozemku č. 140, kterému náleží čp. 33. Objekt čp. 33 měl v minulosti vždy samostatné parcelní číslo a nebyl součástí stavební parcely č. 139/1. V katastru nemovitostí je objekt čp. 33 nyní označen číslem 140.
Uvedené nemovitosti pak byly předmětem dohody o vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), jejímž účastníkem byl Statek S., státní podnik, jako povinná osoba a žalobkyně, resp. jejich právní předchůdce jako osoby oprávněné. Dohoda byla schválena okresním pozemkovým úřadem. V katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem v Č., byli jako vlastníci předmětných nemovitostí uvedeni J. L. a žalobkyně D/ a E/, a protože 4. 11. 1997 J. L. zemřel, staly se žalobkyně A/, B/ a C/ v řízení jeho právními nástupkyněmi.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jsou ve věci aktivně legitimovány, neboť jsou podílovými spoluvlastnicemi domu čp. 33 se stavební parcelou č. l40. Tyto nemovitosti užívají žalovaní bez právního důvodu, neboť kupní smlouvou z 30. 6. 1998 zakoupili jiné nemovitosti, (dům čp. 14 se stavební parcelou č. k. 139/l ve L., k. ú. M.) a nikoliv ty, které užívají; proto s odkazem na §126 odst. 1 obč. zák. žalobě vyhověl.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval mimo jiné obsah spisu Státního notářství v Českých Budějovicích sp. zn. 5 R I II 2062/88, týkajícího se registrace kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřených 30. 6. 1988 mezi Státním statkem Š., oborový podnik se sídlem v Č. a žalovanými. Předmětem kupní smlouvy byl dům čp. 14 ve L. a předmětem dohody o přidělení pozemku do osobního užívání byla pozemková parcela č. 139/1 - zastavěná plocha v k. ú. M. o výměře 907 m2. Tyto nemovitosti byly oceněny soudním znalcem J. V. s tím, že znalecký posudek obsahoval výčet a ohodnocení nemovitostí, představujících předměte prodeje, to je dům čp. l4 (obytná část), vedlejší stavby (stáj, stodola, kůlny), oplocení (ohradní zeď), pozemek (zastavěná plocha). Dům čp. l4 byl popsán jako řadový přízemní objekt bez podsklepení a podkroví, umístěný na jižní hranici zastavěné plochy.
Odvolací soud uvedl, že při uzavírání kupní smlouvy v roce 1988 mezi Státním statkem Š., oborovým podnikem se sídlem v Č. a žalovanými, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, došlo k omylu v označení domu, kterého si nebyli vědomi ani účastníci kupní smlouvy, ani osoby a orgány na převodu zúčastněné (znalec J. V., Místní národní výbor ve S., Okresní národní výbor v Č., Státní notářství v Českých Budějovicích). Podle §49 odst. l občanského zákoníku, platného v době uzavírání kupní smlouvy, měl účastník smlouvy, který jednal v omylu, který druhý účastník nevyvolal nebo který musel být druhému účastníkovi znám, právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týkal takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo. Omyl je vadou vůle nebo jejího projevu a nelze v takovém případě bez dalšího postupovat podle ustanovení §37 občanského zákoníku o neplatnosti právního úkonu. Takovou situaci lze řešit toliko odstoupením účastníka od smlouvy bez ohledu na předmět a obsah smlouvy. V daném případě byla kupní smlouva uzavřena platně, účastníci nevyužili možnost od ní odstoupit, neboť všichni měli za to - a tak to také ve skutečnosti bylo - že předmětem kupní smlouvy byl objekt, situovaný na pozemku č. 140, kterému náleží čp. 33. Tento objekt znalec J. V. ocenil a je nepochybné, že ve svém posudku jej uvedl jako objekt čp. 14, ačkoliv ten byl po provedené demolici již jen ohradní zdí. Je tedy nelogické, aby se projev vůle účastníků kupní smlouvy vztahoval k této ohradni zdi a je zřejmé, že žalovaní byli přesvědčeni, že kupní smlouvou získali dům čp. 33 s pozemkovou parcelou č. 140. Jestliže jsou v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnice sporných nemovitostí žalobkyně, je na žalovaných, aby tuto situaci řešili podáním žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Konstatoval též, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s §3 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nepochybují, že žalovaní chtěli koupit jiné nemovitosti, než ve skutečnosti koupili. Od kupní smlouvy neodstoupili a je tedy platná. Nikdy proto nebyli, a dosud nejsou, spoluvlastníky domu čp. 33 a stavební parcely č. 140 o výměře 50 m2 v k. ú. M. Rozhodnutím odvolacího soudu byla žalobkyním odňata možnost realizovat základní práva s vlastnictvím spojená, to je věci držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nim. Radu udělenou soudem žalovaným, aby věc řešili vlastnickou žalobou, žalovaní nemusí akceptovat, neboť jejich situace je dosti jistá a rovná se vlastnictví. Případná analogická aplikace ustanovení §l26 odst. l občanského zákoníku není případná, neboť žalovaní nejsou vlastníky a k užívání nemají právní titul. Obdobně je tomu pokud jde o §3 občanského zákoníku, neboť takto nelze založit neexistující právo. Odvolací soud neposkytl žalobkyním jako vlastnicím ochranu podle §126 odst. l občanského zákoníku, ačkoliv ji poskytnout měl. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Konstantní judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že v případě právních úkonů o převodu nemovitostí převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně (\"proti všem\"), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace pozemku v písemném právním úkonu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou jeho předmětem. Toho lze dosáhout jen uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti leží. Pro posouzení smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (viz např. rozsudek ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 9/2000).
V dané věci účastníci kupní smlouvy z 30. 6. 1988 učinili předmětem převodu „dům čp. 14\", ačkoliv ve skutečnosti měli na mysli dům čp. 33; k tomuto nedopatření došlo na základě omylu znalce a jím vyvolaného omylu smluvních stran, nikoliv tedy např. v důsledku zjevného přepsání. Posledně uvedený dům se nestal předmětem písemné kupní smlouvy a vlastnictví k němu proto nemohlo být na základě této kupní smlouvy převedeno na kupující. Vzhledem ke zjištění, učiněnému v nalézacím řízení, že tuto záměnu způsobil soudní znalec a že o ní nevěděly ani státní orgány působící při převodu lze dovodit, že žalovaní se stali oprávněnými držiteli domu (§130 odst. 1 obč. zák.); nestali se však jeho vlastníky. Úvaha odvolacího soudu o tom, že šlo o smlouvu uzavřenou v omylu, a že strany od této smlouvy neodstoupily (§49 obč. zák. ve znění, platném do 31. 12. 1991) je sice správná, ale nic nemění na skutečnosti, že předmětem převodu dům čp. 33 nebyl; účinky kupní smlouvy a případného odstoupení se mohly týkat jen nemovitostí a plnění ve smlouvě uvedených.
Pokud tedy účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitosti, pro kterou zákon vyžaduje obligatorně písemnou formu (§46 odst. 1 obč. zák.) uvedou ve smlouvě omylem parcelní číslo jiné nemovitosti, než kterou hodlají ve skutečnosti převést, aniž by šlo jen o chybu ve psaní, nenabude kupující vlastnické právo k nemovitosti, která není ve smlouvě výslovně označena. Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby i o §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Rozpor výkonu práv žalobců domáhat se ochrany vlastnického práva s dobrými mravy odvolací soud blíže neodůvodnil, uvedl jen, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy „z výše uvedených důvodů\", tedy zřejmě proto, že žalovaní nenabyli vlastnické právo jen díky chybě soudního znalce. I když tomu tak bylo, nemění to nic na vlastnictví žalobců a uplatnění jejich práva není v rozporu s dobrými mravy; skutečnost, že žalovaní nemovitosti drželi v dobré víře a že do nich investovali, je zohledněna v §130 odst. 1 a 3 obč. zák. Jiné skutečnosti, které by mohly vést k tomu, že žaloba by byla „pro tentokrát\" (podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu) zamítnuta, odvolací soud nekonstatoval. K takovým skutečnostem by mohlo patřit např. zajištění bydlení žalovaných, pokud to v konkrétní věci přichází do úvahy. I v této části spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Lze dodat, že odvolací soud výslovně neuvedl, kdo je podle jeho názoru vlastníkem sporných nemovitostí a není ani zřejmé, zda s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaní se stali vlastníky pozemku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2000
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková