ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1174.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1174/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. V., zastoupenému advokátem, o 800.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 6/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 54 Co 395/2007–119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2007, č. j. 55 C 6/2004–96, zastavil řízení co do částky 200.000,- Kč (výrok I. rozsudku), ve zbývající části žalobu s návrhem, aby žalovaný zaplatil žalobkyni jednu polovinu obvyklé ceny souhrnu práv a povinností spojených s členstvím účastníků ve S. b. d. P., se sídlem K. 18 v P. 8 – K., a s užíváním družstevního bytu č. 39 o velikosti 4 + 1, I. kategorie, ve 2. podlaží domu č. p. 3318 v P. ul. č. 17, v P. 4 ve výši 800.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, zamítl (výrok II. rozsudku) a výroky pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 54 Co 395/2007-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ohledně výše nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve zbývající části jej jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že účastníci se za trvání manželství stali společnými členy bytového družstva a nájemci shora uvedeného družstevního bytu, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 22. dubna 1997, právo společného nájmu bytu a společné členství v družstvu bylo na základě žaloby žalobkyně podané v roce 1998 pravomocně zrušeno ke dni 4. října 2000, kdy se výlučným nájemcem a členem družstva stal žalovaný, že členská práva a povinnosti v bytovém družstvu byla jako majetková hodnota součástí zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a jelikož nedošlo v tříleté lhůtě ode dne zániku manželství rozvodem k jejich vypořádání, bylo třeba je provést podle zásad o vypořádání podílového spoluvlastnictví obou účastníků (rovným dílem) podle §149 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění tehdy účinném, a to po zrušení práva společného nájmu bytu. Odvolací soud se rovněž ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je dán, avšak s ohledem na námitku vznesenou žalovaným je třeba jej považovat za promlčený. Co se týče počátku běhu obecné tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. pro uplatnění tohoto nároku však, narozdíl od soudu prvního stupně, podle něhož právo na vypořádání mohlo být poprvé uplatněno u soudu dnem, kdy nastaly účinky domněnky podle §149 odst. 4 obč. zák. (tj. 22. dubna 2000), dovodil, že zmíněná domněnka se neuplatní a že počátek běhu tříleté promlčecí doby nastal až dnem následujícím po právní moci rozsudku o zrušení společného členství v družstvu a společného nájmu bytu (tj. 5. října 2000). Byla-li žaloba podána dne 3. května 2004 a tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva uplynula dne 5. října 2003, je třeba námitku promlčení práva vznesenou žalovaným považovat za důvodnou, a žalobkyni tak nelze nárok na vyplacení poloviny hodnoty členských práv v bytovém družstvu přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. října 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy zejména důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
S ohledem na čl. VIII odst. 2 větu první zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů a přihlédnutím ke skutečnosti, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 22. dubna 1997, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2001, pod pořadovým č. C 259 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu jednak v posouzení, zda lze připustit promlčení práv majetkových, která přešla do podílového spoluvlastnictví a jsou tudíž nepromlčitelná a dále v posouzení, „zda má odvolací soud právo vykládat podmínky někdejšího §149 (nyní §150) občanského zákoníku tak, že nazývá zrušení společného členství v družstvu a společného nájmu bytu „faktickým vypořádáním části BSM se zvláštním režimem“, aby tak mohl negovat rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č. j. 22 Cdo 2565/2003“.
V rovině právního posouzení věci je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
V rozsudku ze dne 22. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 3, str. 95 nebo v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6283) vyslovil dovolací soud názor, od nějž nemá důvodu se odchýlit ani v souzené věci, podle kterého právo na vypořádání společného členského podílu bývalých manželů, o jejichž společných právech ve vztahu k bytovému družstvu nebylo rozhodnuto podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. ve lhůtě tří let stanovené v §149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (nyní §150 odst. 4 obč. zák.), se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, která počne běžet dnem následujícím po zrušení společného práva nájmu družstevního bytu a určení, kdo byt bude dále užívat jako výlučný člen družstva. Na realizaci práva na zrušení a vypořádání společného nájmu družstevního bytu a členství v bytovém družstvu rozvedených manželů a určení, kdo z nich zůstane výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva, ustanovení §149 odst. 4 obč. zák. nedopadá. Po uplynutí lhůty stanovené v uvedeném ustanovení se však vlastní vypořádání členského podílu v bytovém družstvu provede v režimu podílového spoluvlastnictví.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, když dovodil, že právo na vypořádání společného členského podílu bývalých manželů v bytovém družstvu se promlčuje v obecné promlčecí době a když počátek běhu tříleté promlčecí doby pro uplatnění práva na vypořádání společného členského podílu vztáhl až ke dni následujícím po právní moci rozsudku soudu o zrušení společného nájmu bytu a žalobu následně zamítl z důvodu promlčení nároku žalobkyně.
Spatřovala-li žalobkyně otázku zásadního právního významu v okolnosti, zda „má odvolací soud právo vykládat podmínky někdejšího §149 občanského zákoníku tak, že nazývá zrušení společného členství v družstvu a společného nájmu bytu faktickým vypořádání části BSM se zvláštním režimem, aby mohl negovat rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 2565/2003´“, nemůže se o ni jednat již z toho důvodu, že na jejím posouzení není potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 22. dubnu 1997 a již v roce 1998 byla podána žaloba o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, důsledkem čehož nemohla nastoupit uplynutím tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví ke společnému členskému podílu zákonná domněnka podílového spoluvlastnictví, jestliže rozhodnutí ve věci zrušení práva společného nájmu družstevního bytu nabylo právní moci dne 4. října 2000. Pokud v dané souvislosti označil odvolací soud řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu jako „jako faktické vypořádání části BSM se zvláštním režimem“, reagoval tím toliko na právní názor soudu prvního stupně, který vztáhl počátek běhu promlčecí doby k uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, s čímž se odvolací soud neztotožnil. Do právního posouzení promlčení nároku žalobkyně, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, se tato okolnost žádným způsobem nepromítla.
Pro úplnost odůvodnění pak dovolací soud dodává, že závěry vyslovené v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2565/2003, na který dovolatelka v dané souvislosti poukazuje, nejsou v rozporu s právním názorem odvolacího soudu v této věci ani rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2380/2007, neboť jejich obsahem je shoda v tom, že na realizaci práva na zrušení a vypořádání společného práva nájmu a členství v bytovém družstvu ustanovení §149 odst. 4 obč. zák. nedopadá a uvedené zákonné ustanovení se uplatní pouze v tom smyslu, že vlastní vypořádání členského podílu v bytové družstvu se po uplynutí v něm stanovené lhůty provede v režimu podílového spoluvlastnictví.
Namítala-li dále dovolatelka, že odvolacím soudem aplikovaná tříletá promlčecí doba neodpovídá tomu, že v daném případě se jedná o uplatnění vzájemného nároku ze zániku družstevního vztahu, spadajícího pod úpravu obchodního zákoníku, tj. že v daném případě by měla být na promlčení žalobkyní uplatněného práva aplikována obecná čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák., rovněž tato námitka je nedůvodná, neboť je v rozporu se shora uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se jedná o obecnou promlčecí dobu v režimu občanského zákoníku (§101), a od níž se dovolací soud nehodlá odchýlit (srov. opět cit. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu