ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1183.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1183/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. R., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 38/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. ledna 2000, č. j. 15 Co 649/99-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře z 2. června 1999, č. j. 11 C 38/99-12, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí parcelní číslo 171 o výměře 244 m2 zastavěná plocha s obytným domem čp. 70 a zahradou parcelní číslo 172 o výměře 319 m2, které jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 2908 pro obec T., katastrální území H. ve vlastnictví žalované“ a ve výrocích o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Návrh na připuštění dovolání zamítl.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem dědictvím po matce A. V., zemř. 12. 9. 1946. Vyhláškou ministryně výživy z 3. 7. 1948, uveřejněnou pod č. 1476 Úředního listu, bylo rozhodnuto o znárodnění firmy „A. V. a spol. T.“. Výměrem Ministerstva výživy z 10. 10. 1950 byl vymezen rozsah tohoto znárodnění a dalším výměrem Ministerstva potravinářského průmyslu z 18. 12. 1952 byly do majetkové podstaty znárodněného majetku začleněny i předmětné nemovitosti. Kupní smlouvou z 3. 11. 1966 od prodávajícího státu nabyli nemovitosti jako kupující do spoluvlastnictví manželé V. a A. K. v rozsahu jedné ideální poloviny a druhou polovinu žalovaná. Dne 15. 1istopadu 1971 V. K. zemřel a žalovaná se stala vlastnicí i druhé poloviny nemovitostí, neboť nemovitosti byly celé předmětem dědictví na základě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů V. a A. K. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 2. 7. 1997, č. j. 15 Co 235/97-182, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 2. 1997, č. j. 6 C 108/92-147, kterým byla zamítnuta žaloba, aby A. R. (žalované v tomto řízení) a A. K. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční zákon“). Soudy obou stupňů dospěly v restitučním řízení k závěru, že předmětné nemovitosti nesloužily provozu znárodněného podniku, tj. ubytování jeho zaměstnanců a o jejich znárodnění tak bylo rozhodnuto v rozporu s §4 odst. 2 dekretu č. 101/1945 Sb., který stanovil, že znárodnění se týká veškerých nemovitostí, budov a zařízení sloužících provozu znárodněného podniku. Odvolací soud ještě dodal, že rozpor se zákonem je dán i tím, že výměr z 18. 12. 1952 byl vydán nikoli ministrem, ale jen jeho náměstkyní. Žaloba byla zamítnuta vzhledem k tomu, že žalovaná a A. K. nebyly povinnými osobami podle §4 odst 2 restitučního zákona. V tomto dalším řízení o určení vlastnictví soudy obou stupňů poukázaly na to, že byť při znárodnění nemovitostí byly porušeny právní předpisy, neznamená to, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát. Také správní akty vydané v rozporu s obecně závaznými předpisy, nejde-li o nicotné správní akty, přivodí zamýšlené důsledky, nedojde-li k jejich zrušení či změně v zákonem předepsaným způsobem. Předmětné výměry nicotnými správními akty (paakty) nejsou. Teorie považuje správní rozhodnutí za nicotné jen tehdy, když vykazuje tak závažné vady, že nemůže nabýt platnosti. O nicotný akt jde např. když byl vydán orgánem mimo jeho věcnou působnost, není-li projevem vůle státního orgánu, výsledkem jeho činnosti či realizace aktu je právně či fakticky nemožná. Předmětné výměry byly vydány podle zmocnění v obecně závazných předpisech, a to ústředním orgánem, který rozhodoval v rámci svých kompetencí svěřených mu zákonem. Postupoval podle tehdy platných právních předpisů, předmětné nemovitosti, jež byly znárodněny, existovaly a byly ve vlastnictví žalobce. Skutečnost, že proces znárodnění byl dovršen v rozporu s tehdy platnými předpisy, mohla znamenat pouze důvod ke změně či zrušení výměru nebo restituční titul, nikoliv způsobovat nicotnost aktu. Žaloba na určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem nemůže proto obstát, když vlastnictví pozbyl znárodněním a ani podle restitučního zákona nebylo jeho vlastnického právo k nim obnoveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítá nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem znárodněním. Podle žalobce byl výměr z 10. 10. 1949 a jeho dodatek z 18. 12 1952 vydán v rozporu se zákonem č. 115/1948 Sb., a jde proto o nicotný správní akt nezpůsobilý přivodit změnu v osobě vlastníka. Přestože soudy konstatovaly, že znárodnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tudíž bylo protiprávní, nepromítl se uvedený závěr do výroku jejich rozhodnutí, ač měl zásadní význam pro posouzení přechodu majetku žalobce na stát. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení ( §240 odst. l a §240 odst. 1 OSŘ) v prvé řadě zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné, jestliže došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ. Takové vady žalobce nenamítal a ze spisu zjištěny nebyly. Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ a §239 odst. 1 OSŘ, neboť v dané věci nepředcházelo rozsudku soudu prvního stupně zrušující usnesení odvolacího soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže řeší právní otázku v judikatuře vyšších soudů dosud neřešenou nebo řešenou odlišně nebo odvolací soud se při řešení právní otázky od konstatní judikatury odchýlil.
Žalobce před vyhlášením rozsudku připuštění dovolání navrhl a dovolání by mohlo být přípustné jen za předpokladu, že dovolatelem předestřená otázka, zda předmětné výměry z 10. 10. 1950 a 18. 12. 1952 jsou nicotným právním aktem, činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Již v rozsudku z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1999 a opět v rozsudku ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí 2/2000, Nejvyšší soud uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní) tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do „záporné kvality“ vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti (takové vady totiž nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad nebo aktů samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na neexistující). K takovým paaktům lze přiřadit správní rozhodnutí vydaná mimo rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě vydaná tzv. absolutně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).
Závěr odvolacího soudu, že předmětné výměry z 10. 10. 1950 a 18. 12. 1952 nejsou nicotnými právními akty, ale jen správními akty vadnými, tj. akty vydanými věcně příslušným orgánem, který sice porušil zákon, avšak nebyly zrušeny a mají proto právní účinky, je plně v souladu se závěry vyslovenými v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Žalobce pozbyl vlastnictví k nemovitostem znárodněním a není proto věcně legitimován k podání žaloby na určení vlastnictví k těmto nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ.
Rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ. Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné a bylo proto podle §243b odst. 4 a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu