ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.1199.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1199/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce T. Š., proti žalované H. H., o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 221/97, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 1998, č. j. 39 Co 456/98-45, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 1998, č. j. 39 Co 456/98-45, se zrušuje a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 12. 1998, č. j. 39 Co 456/98-45, odmítl jako opožděné odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 7. 1998, č. j. 4 C 221/97-33, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu žalobce na vydání movitých věcí uvedených v žalobním návrhu. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že zásilka obsahující napadené usnesení soudu prvního stupně byla v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o. s . ř. doručena zástupci žalobce dne 3. srpna 1998 formou tzv. náhradního doručení ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř. Posledním dnem lhůty, kdy žalobce mohl účinně podat odvolání, bylo úterý dne 18. srpna 1998. Protože žalobce odvolání odevzdal k doručení poštovnímu úřadu až dne 20. srpna 1998, tedy po uplynutí odvolací lhůty stanovené v §204 odst. 1 o. s. ř., muselo být jeho odvolání pro opožděnost odmítnuto, aniž bylo třeba za tím účelem nařizovat jednání /§218 odst. 1 písm. a), §214 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce, řádně zastoupen advokátem, včas přípustné dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že neměl důvod k tomu, aby řádně a včas podané odvolání žalobce odmítnul pro jeho opožděnost. Odvolací soud pochybil, pokud vycházel z toho, že byly splněny všechny podmínky náhradního doručení odvoláním napadeného usnesení a v tomto směru převzal nesprávný závěr pošty, že žalobce ( jeho právní zástupce) se v době doručení zdržoval v místě doručení. Ve skutečnosti však právní zástupce žalobce čerpal v době od 3. srpna do 17. srpna 1998 řádnou dovolenou a zdržoval se po dobu 14 dnů mimo místo, na které byla doručena zásilka obsahující napadené usnesení soudu prvního stupně. Za této situace nemohlo dojít k účinnému doručení a proto odvolací soud nesprávně odmítl jako opožděné odvolání, které bylo podáno včas a řádně. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Dovolací soud především shledal, že přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. , neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání. Dále pak Nejvyšší soud, a to poté, co doplnil dokazování prostřednictvím soudu prvního stupně (§243a odst. 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že podané dovolání je i důvodné ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno ve smyslu §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opožděně, t. j. po uplynutí patnáctidenní lhůty uvedené v §204 odst. 1 o. s. ř. Protože běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí (usnesení) soudu prvního stupně, tak pochopitelně závěr odvolacího soudu v sobě logicky zahrnuje i zjištění, že žalobcem napadené usnesení mu bylo řádně doručeno. Jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má ten důsledek, že odvolací lhůta počíná běžet osobě, které je doručeno (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR ve věcech občanskoprávních).
V posuzované věci byla zásilka obsahující usnesení soudu prvního stupně účastníkům doručována poštou (§45 o. s. ř.) a ve vztahu k žalobci byla ve shodě s ustanovením §49 odst. 1 o. s. ř. doručována pouze jeho zástupci.
Podle §46 odst. 2 o. s. ř. platí, že nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Při doručování poštou se místo, den a způsob doručení prokazuje zásadně doručenkou, kterou pošta vrací zpět odesílateli (odesílajícímu soudu). Příslušnou poštou vystavená doručenka zachycující postup při doručení, včetně údajů vyžadovaných ustanovením §46 odst. 2 o. s. ř. je listinou, jež má povahu veřejné listiny ( srovn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97). To znamená, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům obsaženým v doručence), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím toto opačné tvrzení prokázal ( §134 o. s. ř.).
S ohledem na obsah dovolacích námitek je třeba připomenout, že obsahem doručenky je deklarována též skutečnost, že adresát se zdržuje v místě doručení, a to v době doručení. Ten fakt, že adresát nebyl zastižen, ačkoliv se na adrese doručení zdržuje, je základním předpokladem náhradního doručení podle §46 odst. 2 o. s. ř. Právě tento základní předpoklad dovolatel zpochybňuje tvrzením, že v době doručení jeho zástupce trávil dovolenou mimo místo doručení a v tomto směru navrhl provedení konkrétních důkazů.
Ve vztahu k výše uvedenému tvrzení dovolatele je třeba konstatovat, že obsahem doručenky založené na č. l. 34 spisu je též údaj o tom, že dne 3. 8. 1998 byla doručovaná zásilka (t. j. usnesení soudu prvního stupně) uložena na poště, neboť její adresát (t. j. zástupce žalobce) nebyl zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje.
K prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 o. s. ř.) byl v dovolacím řízení proveden důkaz listinami, a to čestným prohlášením A. D. a sdělením obce B.
V písemném prohlášení A. D. ze dne 11. 3. 1999 (č. l. 54 spisu) je uvedeno, že jako domovník objektu L. 1797, ve kterém má advokátní kancelář JUDr. I T. (tj. zástupce žalobce), která zde rovněž i bydlí, prohlašuje, že jmenovaná čerpala ve dnech 3. 8. až 17. 8. 1998 dovolenou, kterou trávila na své chalupě v okrese P. V uvedené době měl klíče od její advokátní kanceláře, a to v zapečetěné obálce. K přebírání pošty nebyl JUDr. I. T. zmocněn.
Ve sdělení obce B., které je podepsáno zástupcem starosty R. Ř., se uvádí, že JUDr. I. T. trávila prvních 14 dnů v srpnu 1998 na své chalupě, která se nachází v lokalitě této obce.
Na základě výše uvedeného učinil Nejvyšší soud závěr, že v posuzované věci nebyl splněn základní předpoklad náhradního doručení. Z povedených důkazů totiž vyplývá, že v době doručení se zástupce žalobce nezdržoval v místě doručení. Tento předpoklad není dán jen při dlouhodobé nepřítomnosti v tomto místě, ale i při krátkodobém (přechodném) pobytu mimo adresu doručení, např. z důvodu rekreace. Jestliže bylo zjištěno, že JUDr. I. T.trávila od 3. 8. 1998 čtrnáctidenní dovolenou ve svém rekreačním objektu, který se nachází mimo místo, kam jí bylo doručováno, pak je nesprávný závěr pošty, že se dne 3. 8. 1998 zdržovala v místě doručení.
Zákonná konstrukce umožňující náhradní doručení vychází z toho, že adresát se v době doručení (tj. konkrétního dne) skutečně zdržuje v místě doručení a má tak možnost si doručovanou zásilku bezprostředně po náhradním doručení převzít či vyzvednout. Jestliže však je adresátem dodatečně prokázáno, že zjištění pošty o tomto předpokladu náhradního doručení je nesprávný, jde o doručení neúčinné. Z toho tedy vyplývá, že písemnost nebyla tímto způsobem řádně doručena.Vadný je pak postup soudu, pokud tento nesprávný závěr pošty převezme. Nesprávnost závěru odvolacího soudu o opožděnosti podaného odvolání se dotýká základního procesního práva účastníka na opravný prostředek proti prvoinstančnímu rozhodnutí, resp. na jeho věcné projednání (čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §201 o. s. ř.).
Neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu ve vztahu k podmínkám účinného náhradního doručení a s přihlédnutím k výše uvedenému znamená, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, kterou má na mysli §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a učiněné rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost proto nelze pokládat za správné.
Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 1, 2 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
V Brně dne 3. srpna 2000
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu