ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1204.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1204/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalované RNDr. L. R., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co 500/2005-147, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co 500/2005-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (původně J. M., který v průběhu řízení zemřel, a žalobkyně je jeho procesní nástupkyní) se domáhal, aby soud určil, že je podílovým spoluvlastníkem níže uvedeného domu, stavební parcely a zahrady. Jeho spoluvlastnického podílu se po jeho emigraci chopil stát bez právního důvodu. Kupní smlouva, kterou stát v roce 1969 nemovitosti prodal matce žalované, byla tedy uzavřena neplatně. Jako podílové spoluvlastnice nemovitostí jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsány žalovaná a žalobcova neteř.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č. j. 17 C 60/2001-81, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce je vlastníkem 1/4 domu čp. 1825 na zast. parc. č. 3244, zast. parc. č. 3244 o výměře 200 m2 a zahrady parc. č. 3245 o výměře 539 m2, zapsaných na LV č. pro obec P., katastrální území V., která je v katastru nemovitostí dosud vedená v rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R., r. č.“. Výrokem pod bodem II. uložil žalované uhradit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že ideální polovinu domu a obou pozemkových parcel nabyli do vlastnictví v roce 1947 rodiče žalované, a že podílovými spoluvlastníky jejich druhé poloviny byli původní žalobce J. M. a jeho matka A. M., oba s podílem jedné čtvrtiny z celku. V souvislosti s odsouzením J. a A. M. pro trestný čin opuštění republiky v roce 1965 připadly jejich podíly na nemovitostech státu podle §453 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku. Stát jejich vlastnictví poté převedl kupní smlouvou uzavřenou 17. 7. 1969 na matku žalované; kupní cena poloviny domu činila 51 962,- Kč a parcel 3 695,- Kč. V roce 1998 bylo příslušným soudem rozhodnuto o povinnosti matky žalované vydat žalobcově neteři, JUDr. E. S., v souladu s restitučními předpisy jednu ideální čtvrtinu předmětného domu a pozemkových parcel. Žalovaná nabyla vlastnictví nemovitostí s podílem tří čtvrtin děděním po své matce, která v roce 1997 zemřela. V listu vlastnictví č. pro tamní katastrální území jsou tedy jako spoluvlastnice nemovitostí zapsány žalovaná s podílem tři čtvrtiny a žalobcova neteř s podílem jedné čtvrtiny. Soud prvního stupně s přihlédnutím k rozhodnutí bývalého Ministerstva vnitra ČSSR z roku 1978, o odnětí státního občanství žalobci, konstatoval, že žalobce se jako cizí státní příslušník nemohl domáhat vydání nemovitostí podle restitučních předpisů, nebyl ale zbaven možnosti domáhat se toho podle předpisů obecných. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 257/96, §453 odst. 2 občanského zákoníku platného v rozhodné době a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práva a svobod rozvedl okolnosti pozbytí vlastnictví věci opuštěné a uzavřel, že se žalobce svého vlastnictví nevzdal, spoluvlastnické právo k nemovitostem nepozbyl a matka žalované nemohla vlastnictví sporného podílu nemovitostí kupní smlouvou ze 17. 7. 1969 platně nabýt, nehledě k výši kupní ceny, stanovené podle neplatné cenové vyhlášky. Uvedl, že tato kupní smlouva je podle §39 občanského zákoníku („ObčZ“) neplatná. K nabytí vlastnického práva žalovanou, resp. její právní předchůdkyní, nedošlo ani vydržením podle §134 ObčZ. V tomto směru soud odkázal na provedené důkazy a s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 702/2002 uzavřel, že žalovaná neprokázala oprávněnou držbu jako jeden z předpokladů vydržení vlastnického práva.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 18 Co 108/2004-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka žalované vlastnictví sporných nemovitostí vydržela, neboť jejich držbu vykonávala od uzavření kupní smlouvy, tedy od 17. 7. 1969, přinejmenším do 17. 7. 1979, a neměla důvod pochybovat o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně a že kupní cena nemovitostí nebyla v souladu s cenovými předpisy, byla-li stanovena znalcem.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 22 Cdo 1206/2005-136, zrušil zmíněný rozsudek odvolacího a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nesprávným shledal závěr odvolacího soudu, že matka žalované nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržením na základě výkonu oprávněné držby ve shora uvedeném období. Konstatoval, že občanský zákoník v období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 neznal institut vydržení, neboť ten byl obnoven až k 1. 4. 1983 na základě novelizace občanského zákoníku, provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Připomenul, že však „sama žalovaná tvrdila nabytí vlastnického práva k nemovitostem teprve až k datu 1. 4. 1984, jak nejdříve umožňovalo ustanovení §507a odst. 3 ObčZ po novele zák. č. 131/1982 Sb.“ Uzavřel, že skutková zjištění bude nutno učinit nově vzhledem k jinému právně relevantnímu časovému období.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co 500/2005-147, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím a dovolacím soudem. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalované byla od roku 1969 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí na základě kupní smlouvy předmětné nemovitosti patří. Její oprávněná držba trvala po celou vydržecí dobu vyplývající z §135a odst. 1 a §507a odst. 3 ObčZ nejen do roku 1979, ale až do 1. 4. 1984. Dobrou víru žalované, resp. její právní předchůdkyně nemohla narušit ani skutečnost, že svědkyně S. sdělila matce žalované, že se žalobce stále „cítí“ být spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (která vstoupila do dovolacího řízení místo původního žalobce, jako vdova a jediná dědička po J. M., který zemřel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že „za situace, kdy odvolací soud odmítl žalobcem namítaný nedostatek dobré víry a dospěl k závěru, že k vydržení došlo a právní předchůdkyně žalované nabyla vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu k 1. 4. 1984, měl se zabývat také tím, zda k tomuto datu byly nemovitosti způsobilým předmětem osobního vlastnictví. Jen k takovým věcem bylo novelou občanského zákona provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. vydržení znovu umožněno (§135a odst. 1 ve spojení s §123 a násl. ObčZ v tehdy platném znění)“. Tuto tezi v podrobnostech aplikuje na danou věc a zmiňuje, že zásadní překážka, to je vyloučení soukromého vlastnictví z vydržení podle §135a odst. 1 ObčZ platného do 31. 12. 1991, odpadla až od 1. 1. 1992 na základě novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb. K vydržení dnem 1. 1. 1992 mohlo dojít pouze v případě, kdy oprávněná držba nemovitostí započala nejpozději dne 1. 1. 1982 a trvala nepřetržitě alespoň ještě dne 1. 1. 1992. Tuto podmínku žalovaná nesplnila i proto, že v srpnu 1991 obdržela výzvu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a následně bylo zahájeno restituční řízení. Žalovaná se proto nemohla dovolávat nabytí vlastnického práva vydržením. To odvolací soud pominul a jde tudíž z jeho strany o nesprávné právní posouzení věci v rozporu se závěry plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a 22 Cdo 807/2005. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že oprávněná držba právní předchůdkyně žalované trvala až do 1. 4. 1984 a že nebylo prokázáno, že její dobrá víra byla do 1. 4. 1984 prolomena. To neodpovídá provedenému dokazování, neboť nové argumenty napadený rozsudek nepřináší. Dovolatelka proto odkazuje na všechna svoje předchozí podání, polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu k otázce průkaznosti existence dobré víry právní předchůdkyně žalované a napadá způsob hodnocení důkazů s odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02, IV. ÚS 563/03 a I. ÚS 634/04. Uzavírá, že závěr soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, že žalovaná neprokázala dobrou víru její právní předchůdkyně, byl správný, a proto měl odvolací soud jeho rozsudek potvrdit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud, vázán obsahem dovolání i přezkoumávaného rozsudku, se mohl věcí zabývat jen z hledisek v dovolání uvedených.
V dané věci bylo třeba posuzovat vydržení, ke kterému mělo dojít v roce 1984, podle §135a podle občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., který zněl:
1) Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§132a odst. 2).
2) Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle §200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání.
3) Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
4) Do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu.
5) Na běh dob podle odstavců 1 a 2 použije se přiměřeně ustanovení o promlčení.
Z tohoto ustanovení se podává, že pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§127 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991. Pokud však taková dohoda uzavřena nebyla, a oprávněná držba pozemku tu k 1. 1. 1992 již nebyla, nemohl držitel nabýt vlastnické právo vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2141; v tomto rozhodnutí je i vysvětleno, proč takový přístup není v rozporu s Listinou základních práv a svobod). Pokud tedy odvolací soud vycházel z toho, že k nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením došlo před 1. 1. 1992, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak v této části dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Protože předmětem vydržení vlastnického práva mohly být jen věci v tzv. osobním vlastnictví, spoluvlastnický podíl k obytnému domu mohl být předmětem vydržení, jen šlo-li o dům v tzv. osobním vlastnictví. Zákon stanovil, že v osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty (§127 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Vymezení toho, co je to rodinný domek, bylo obsaženo v §128 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. (viz též Občanský zákoník. Komentář. Praha: Panorama, 1987, díl I., s. 428 a násl.). Odvolací soud se tedy měl před rozhodnutím o věci zabývat otázkou, zda sporný spoluvlastnický podíl k domu mohl být předmětem vydržení. Pokud tak neučinil, spočívá i v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu