ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1222.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1222/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. V., zastoupené Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Rolnická 1636/21A, proti žalované žalované B. B., zastoupené Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 89/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2008 , č. j. 57 Co 358/2008-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 26 C 89/2006-90, pod bodem I. výroku uložil žalované povinnost „zdržet se rušení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parcelní č. 224/2 v k. ú. S. u O., a to pronikáním psů ve vlastnictví žalované na uvedený pozemek žalobkyně“. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu, „aby se žalovaná zdržela rušení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parcelní č. 224/2 v k. ú. S u O, a to pronikáním hluku způsobeného psy ve vlastnictví žalované na uvedený pozemek žalobkyně“. Pod body III. – V. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 57 Co 358/2008-137, řízení o odvolání žalobkyně zastavil a rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. a III. – V. výroku potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnila. Její námitku, že odvolací soud posoudil určitou právní otázku - zneužití výkonu práva - v rozporu s hmotným právem, nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Vytýká – li soudům obou stupňů, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy a nepřihlédly k jí tvrzené skutečnosti, že pronikání psů na pozemek žalobkyně souvisí s odstraněním plotu mezi oběma pozemky, dovolací soud poznamenává, že jde především o námitky skutkové povahy a dovolací soud by tím, že by se jimi blíže zabýval, neřešil otázku zásadního právního významu. Tím, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka žalované, že odvolací soud posoudil jí vymezenou právní otázku „jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů,“ neboť k tvrzené rozdílné praxi vyšších soudů nedoložila žádné rozhodnutí, které by její námitku podpořilo.
Nadto, co již bylo výše uvedeno Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani stávající judikaturou dovolacího soudu, neboť již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod č. C 2408 dovolací soud judikoval, „že ochranu proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do vlastnického práva občana nemůže soud odepřít vlastníkovi věci jen z toho důvodu, že zjištěným neoprávněným zásahem způsobený závadný stav je vyvolán i jednáním vlastníka věci.“ O výše uvedené rozhodnutí opřel svůj závěr i odvolací soud, když uvedl, že nikdo nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousední pozemek a skutečnost, že žalobkyně odstranila plot z hranice mezi pozemky, nezbavuje žalovanou, coby chovatelku psů povinnosti učinit taková opatření, aby psi na pozemek žalobkyně nepronikali. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto právního závěru odchýlit. Navíc povinnost učinit opatření proti úniku zvířat ukládá chovatelům i zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, podle kterého je každý povinen zabezpečit zvířeti v zájmovém chovu přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví zvířete, a učinit opatření proti úniku zvířat [§13 odst. 1) věta první].
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu