ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1232.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1232/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. K. a b) B. K. , zastoupených JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti žalovaným: 1) M. K. a 2) P. K. , zastoupeným Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 286/55, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 264/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 11 Co 399/2008–111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit společně a nerozdílně žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným částku 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Romana Stoška.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 10 C 264/2004–85, zamítl žalobu, aby soud určil, že „vlastníky části pozemku p. č. 654, p. č. 655 a p. č. 656/1, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, pro k. ú. Š., obec Štěpánkovice, označené v geometrickém plánu č. 618-46/2004 zhotoveném společností MIKROAREA, s. r. o. jako pozemek č. 654/2 v k. ú. Š.“ jsou žalobci a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 11 Co 399/2008–111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní se ztotožnili s právním posouzení věci odvolacím soudem a navrhli odmítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Dovolatelé v tomto případě žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal coby otázku zásadního právního významu nevymezili. V dovolání pouze vytýkají odvolacímu soudu, že závěr o vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům žalovanými a jejich právními předchůdci učinil na základě nesprávných skutkových zjištění. K tomu dovolací soud poznamenává, že v dovolání jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
Dovolací soud ostatně neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem, neboť posouzení dobré víry žalovaných je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Tyto závěry nalézací soudy respektovaly.
Namítanými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 5780. Tak tomu však v daném případě není.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. naplněny. Proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 6.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem 8.520,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podal návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu