ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1236.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1236/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ J. K. a B/ A. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., jako správci konkurzní podstaty úpadkyně J. B., zastoupeného advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 906/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999, čj. 19 Co 192/99-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. K. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 1999, čj. 8 C 906/93-135, určil, že „žalobci jsou vlastníky teletníku s přístavbou přípravny pro teletník, přístavby teletníku pro shoz slámy, přístavby pro vynášecí pás, sociálního zařízení, postavené na st. p. č. 12 a st. p. č. 138 v obci a k. ú. L., a to první žalobce v rozsahu ideální jedné čtvrtiny a druhý žalobce (správně druhá žalobkyně) v rozsahu ideálních tří čtvrtin“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Takto rozhodl poté, kdy předchozí jeho rozsudky Krajský soud v Hradci Králové postupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Zemědělské družstvo Ž. vydalo žalobcům podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) dohodou ze 7. 10. 1991, schválenou rozhodnutím Pozemkového úřadu v Ú., které nabylo právní moci 15. 5. 1992, stavby nacházející se na stavebních parcelách č. 117 a č. 138 v obci a katastrálním území L., konkrétně teletník se shora specifikovanými přístavbami. V dohodě bylo nesprávně uvedeno parcelní číslo 117. Na této stavební parcele v době uzavření dohody žádná stavba neexistovala, a správně v ní měla být uvedena stavební parcela č. 12. Výkladem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem dohody byly hospodářské budovy přiléhající k zemědělské usedlosti, které byly obhospodařovány jmenovaným družstvem, nacházející se z části na stavební parcele č. 138 a z části na stavební parcele č. 12. Pokud žalobci již 10. 10. 1991 uzavřeli s J. B. kupní smlouvu registrovanou téhož dne Státním notářstvím v Ústí nad Orlicí, jejímž předmětem byla usedlost č. 40 s pozemky a předmětným teletníkem, nesvědčilo jim k němu a jeho přístavbám v této době vlastnické právo, které nabyli až později. Uzavřel proto, že tato kupní smlouva je v části týkající se předmětného teletníku s přístavbami neplatná.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 14. října 1999, čj. 19 Co 192/99-151, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Námitku žalovaného, že teletník byl toliko součástí domu č. 40 a nikoliv samostatnou věcí v právním smyslu, shledal účelovou. Teletník byl jmenovaným družstvem adaptován z bývalé stáje a k němu pak byly postupně dobudovány přístavby. Byl po léta samostatně užíván. Proto byl také jako samostatná věc vydán podle zákona o půdě. V dohodě o vydání bylo sice uvedeno, že se nacházel na parcelách č. 117 a 138, byl v ní však spolu s přístavbami dostatečně popsán a v souladu s §35 odst. 2 ObčZ bylo nepochybně zjištěno, co bylo předmětem vydání, takže neuvedení parcely č. 12 v dohodě ji neučinilo neplatnou. Při posuzování platnosti dohody o vydání věci vycházel odvolací soud z §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho přípustnost opírá o ustavení §238 odst. l písm. b) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Oběma soudům vytýká, že se nezabývaly zjištěním, zda předmět řízení byl samostatnou věcí v právním smyslu a zda mohl být způsobilým předmětem dispozic, při nichž došlo ke změně vlastnické práva k němu. Ztotožňuje se s rozsudkem soudu prvního stupně z 19. 8. 1997, čj. 8 C 906/93-89, vycházejícím ze skutečnosti, že předmět sporu byl převeden do vlastnictví J. B. jako součást věci, která byla jako věc hlavní předmětem kupní smlouvy z 10. 10. 1991 a nešlo o předmět samostatně způsobilý k převodu vlastnického práva. O tom, že předmět sporu je samostatnou věcí nelze usuzovat ani z toho, že byl předmětem samostatné dohody o vydání věci schválené pozemkovým úřadem. Předmět sporu byl součástí hospodářské usedlosti č. 40. Dále namítá, že žalobci nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni pro vady dohody o vydání věci ze 7. 10. 1991. Nesouhlasí s tím, že by nedostatek právního úkonu - dohody o vydání věci, mohl soud odstranit výkladem. Požadavek na určitost a správnost právního úkonu, kterým má dojít k převodu vlastnictví nemovitosti, je podmíněn obligatorní písemnou formou právního úkonu právě proto, aby byly vyloučeny pochybnosti, co má být předmětem převodu vlastnictví. Nelze si představit, že by katastrální úřad povolil vklad takové smlouvy do katastru nemovitostí, v níž by byl předmět převodu popsán tak, jak se stalo v dohodě o vydání věci ze 7. 10. 1991 a že by ji soud v soudním řízení považoval za platnou. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
K dovolání se žalobci vyjádřili s tím, že úvaha žalovaného, podle níž je předmět sporu součástí jiné věci, postrádá reálný základ. Se sporným teletníkem bylo v minulosti nakládáno samostatně a byl proto i předmětem samostatné dohody o vydání věci. K tomu odkazují i na zprávu odboru výstavby Městského úřadu v L. z 23. 5. 1997. Jde o samostatnou budovu, která není ničím vázána na budovy další. Je pravda, že v dohodě ze 7. 10. 1991 je nesprávně uvedeno číslo jedné z parcel, předmět dohody je ale naprosto určitý a nezaměnitelný. Pro věc není podstatné, zda by takový nedostatek vedl k odmítnutí zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Rozhodující byly předpisy platné v době uzavření dohody o vydání věci a její schválení pozemkovým úřadem. Dohoda byla pozemkovým úřadem schválena a je na místě postupovat podle §135 odst. 2 věta druhá OSŘ. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c), d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal, dovolání však neshledal důvodným.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 ObčZ).
Konstantní judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že v případě právních úkonů o převodu nemovitostí převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně (\"proti všem\"), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti v písemném právním úkonu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou jeho předmětem. Toho lze u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí (resp. dříve v evidenci nemovitostí) dosáhnout jen uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti leží. V dané věci však nešlo o budovy zapsané v tehdejší evidenci nemovitostí; tyto budovy byly v dohodě o jejich vydání popsány natolik určitě, že i třetím osobám muselo být zřejmé, o jaké budovy jde. Na pozemku p. č. 117 naopak žádná budova v době uzavření dohody o vydání nemovitostí nebyla. Ke správné identifikaci budov nutně přispěla i okolnost, že v dohodě byl nesprávně uveden jen jeden ze dvou pozemků, na kterém se nemovitosti nacházely; vůle účastníků dohody tak byla objektivně poznatelná i třetím osobám. Proto, i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, který při výkladu právních úkonů učiněných ke zmírnění křivd klade důraz na účel a smysl těchto úkonů, je výklad obsahu dohody o vydání nemovitosti v této konkrétní věci správný.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda teletník a přístavby mohly být samostatným předmětem právních vztahů. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč nešlo o součást jiné věci, ale o samostatné stavby (viz též popisnou část tohoto rozsudku), a tím také, byť snad nikoliv výslovně, vyjádřil, že šlo o samostatný předmět právních vztahů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný nebyl úspěšný (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté, hlavy I, odst. 10 zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinen žalovaný žalobcům nahradit, vyplývá z ustanovení §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a činí 950,- Kč. Představuje mimosoudní odměnu advokáta za jejich zastoupení při jednom společném úkonu právní služby - vyjádření k dovolání - a dvě paušální částky náhrady hotových výdajů, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. 1istopadu 2001
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu