ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1261.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1261/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m. o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 120/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Co 2720/2006-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Co 2720/2006-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem 12. 9. 2006, č. j. 8 C 120/2006-54, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku stavební parcely č. 97 o výměře 129 m2 a pozemkové parcely č. 202/8 o výměře 198 m2, zapsaných u K. ú. p. J. k., k. p. Pr., na LV č. 60000 pro okres P. a kat. území C. u N.. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Žalobce je v katastru nemovitostí na LV č. 129 pro kat. území C. u N., obec C., veden jako vlastník domu na stavební parcele č. 34, stavební parcely č. 34 o výměře 582 m2. Tyto nemovitosti v rozsahu jedné ideální poloviny žalobce nabyl darem od své bývalé manželky O. Š. na základě darovací smlouvy z 21. 4. 1992 a v celém rozsahu je získal na podkladě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z 10. 10. 2003, uzavřené mezi žalobcem a O. Š.. Právní předchůdci O. Š. F. a H. H., rodiče O. Š., nabyli „dům ve C., sestávající z obytné části, kůlny, stodoly, mlýnice, studny, oplocení a venkovních úprav a porostů“ kupní smlouvou z 24. 7. 1987, uzavřenou s L. S. jako prodávajícím. Současně na ně přešlo právo osobního užívání pozemku ke stavební parcele č. 34 o výměře 605 m2. Žalovaná je v katastru nemovitostí na LV č. 60000 pro totéž kat. území vedena jako vlastník stavební parc. č. 97 o výměře 129 m2 a pozemku parc. č. 202/8 o výměře 198 m2. Na stavební parc. č. 97 je postavena hospodářská budova (stodola), která není zapsána na listu vlastnictví. Dům (objekt bývalého mlýna) se zahradou a stodolou tvoří jeden funkční celek. Zahrada je oplocena dřevěným plotem, část hranice tohoto celku tvoří budova stodoly. Pozemek parc. č. 202/8 se nachází vedle domu jde o travnatou plochu od zbývající části zahrady neoddělenou a v terénu nevyznačenou. Tato plocha tvoří se zbytkem zahrady jeden celek. Dopisem z 28. 6. 2004 žalovaná sdělila žalobci, že je vlastníkem sporných pozemků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce i jeho právní předchůdci byli v dobré víře, že nabývají celou oplocenou plochu včetně domu, hospodářských budov a trvalých porostů. Stodola byla převáděna vždy s budovou a pozemkem parc. č. 34 a ze žádné listiny nevyplývá, že by šlo o stavbu na cizím pozemku. Pouhým „laickým odhadem“ nelze zjistit, že výměra uváděná a skutečně převáděná je menší než skutečná plocha pozemku, zejména jde-li o část pozemku zastavěnou stodolou a byly-li nemovitosti vždy jedním celkem. Dobrá víra žalobce trvala až do té doby, kdy mu dopisem z 28. 6. 2004 žalovaná sdělila, že není vlastníkem sporných pozemků. Byla splněna rovněž i vydržecí doba, neboť žalobce spolu se svou manželkou byli spoluvlastníky nemovitostí od roku 1992, takže od roku 1992 do roku 2004 žalobce byl v dobré víře, že mu sporné pozemky patří.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Co 2720/2006-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním posouzení věci soudem prvního stupně ohledně dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ani žalobce nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporných pozemků. Uvedl, že „jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu je poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V daném případě, kdy plocha sporného pozemku činí výše než polovinu plochy koupeného (darovaného) stavebního pozemku, nemohli být právní předchůdci žalobce ani žalobce v dobře víře se zřetelem ke všem okolnostem, i když subjektivně mohli být o svém právu přesvědčeni, a to i proto, že sporné pozemky byly k jejich pozemku přirozeným způsobem připojeny“. Pokud jde o pozemek parc. č. 97, na němž stojí stodola, právní předchůdci žalobce ani žalobce nemohli být jeho oprávněnými držiteli, neboť podle občanského zákoníku ve znění platném v roce 1987 nemohlo být právo osobního užívání pozemku zřízeno k pozemku, na kterém byla umístěna stodola. Právní předchůdci žalobce nabyli kupní smlouvou z 24. 7. 1987 pouze právo osobního užívání stavební parc. č. 34, nikoli právo vlastnické, tato skutečnost byla známa i žalobci a pokud zákon neumožňoval zřídit právo osobního užívání k pozemku zastavěného stodolou, pak se zřetelem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek patří. Žalobce tak nenabyl vlastnictví sporných pozemků vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu především vytkl, že ve svém rozhodnutí se nezmiňuje o pozemku parc. č. 202/8. Pokud jde o pozemek parc. č. 97, namítl, že již před soudem prvního stupně i soudem odvolacím uváděl, že stodola na něm byla postavena v roce 1942, kdy takovou stavbu nebylo možné postavit na jiném pozemku, než na pozemku ve vlastnictví stavebníka, a že tyto stavby nepodléhaly ani kolaudačnímu řízení. Stodola, dům, pozemky, na nichž byly tyto stavby, i pozemky okolní byly vždy převáděny jako jeden ucelený celek. Lze přisvědčit tvrzení žalobce, že žalobce i jeho právní předchůdci byli v dobré víře přesvědčeni, že s převody vlastnických práv ke stavbám přecházejí na nabyvatele i stejná práva k pozemkům, modifikovaná tehdejšími právními poměry. Dále namítl, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že ve výpisech z evidence nemovitostí ne vždy byla uváděna stejná výměra pozemků a že žalovaná předložila listinné důkazy, které se nevztahovaly k datu, kdy žalobce a jeho právní předchůdci nabyli sporné pozemky vydržením, a nemohly tak vyvracet ani potvrzovat dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců. Nevypořádal se s tvrzením o dostatku objektivní stránky dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců s poukazem na to, že kupní smlouva mezi právními předchůdci žalobce byla sepsána notářem a převod nemovitostí byl schválen obvodním národním výborem, ani se závěry místního šetření provedeného soudem prvního stupně, kdy ani soud nebyl schopen určit rozlohu dotčených pozemků. Odvolací soud se také nezabýval tvrzením žalobce, že sporné pozemky byly vydrženy již L. S. a že žalobce i všichni jeho právní předchůdci se vždy ke všem nemovitostem chovali jako k ucelenému jednotnému celku jako jejich vlastníci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §134 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ).
Podle §129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení věci je oprávněná držba věci, která předpokládá, že držitel se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1067 a rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176. V případě, že se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele v takovém případě je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Zde dovolací soud odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 7, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1399. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz C 3670 Souboru rozhodnutí). Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je třeba posoudit individuálně. Nejvyšší soud v rozsudku z 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 2733, vyslovil právní názor, že „příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele“. Dále lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004 - Soubor rozhodnutí C 2967, podle kterého při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků, je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu, popř. na rozhodnutí téhož soudu z 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (Soubor rozhodnutí C 4263), podle kterého při posuzování poměru drženého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k výměře uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. K tomu pak lze jen poznamenat, že u pozemku drženého není rovněž významné, z kolika parcel či částí parcel sestává; podstatná je rozloha pozemku v hranicích skutečně vykonávané držby.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce, příp. jeho právní předchůdci, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří i sporné pozemky, i když subjektivně o tom mohli být přesvědčeni, proto, že plocha držených pozemků činí více než polovinu koupeného či darovaného stavebního pozemku, takže při zachování náležité opatrnosti si mohli být vědomi toho, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký nabyli na základě nabývacích titulů. Odvolací soud při posouzení dobré víry žalobce, příp. jeho právních předchůdců, tak vyšel z poměru ploch pozemku nabytého a skutečně drženého, aniž věc posoudil individuálně s přihlédnutím k dalším zvláštním okolnostem, majícím vliv na posouzení dobré víry žalobce, příp. jeho právních předchůdců, že jim sporné pozemky patří, neboť, jak se podává z výše uvedené publikované judikatury, oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje i více než 50 % pozemku koupeného (darovaného). V daném případě se v roce 1992 žalobce se svoji bývalou manželkou chopil držby pozemku v rozsahu o něco málo přes 50 % větším, než jaký nabyli darovacími smlouvami. Ve prospěch dobré víry žalobce svědčí, že jeho právními předchůdci byly osoby mu blízké (manželka a její rodiče), u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu od nich nabytého majetku, zejména šlo-li o nemovitost darovanou a tvořící ohrazený ucelený funkční celek jako takový zjevně řadu desetiletí užívaný. Pominout nelze ani to, že nejde o vydržení jednoho pozemku, ale dvou, které na sebe nenavazují, z nichž jeden je zastavěný stavbou (stodolou), což z hlediska vizuálního jistě ovlivňuje možnost laika rozpoznat, že fakticky užívaný pozemek je podstatně větší než pozemek skutečně nabytý. Přitom i dům žalobce stojí na jeho pozemku parc. č. 34, jejíž značná část zůstává nezastavěna. I tato nepřehlednost znesnadňuje možnost nabyvatele, aby si uvědomil si nepatřičnost poměru uvedených výměr.
Dovolací soud je dále názoru, že skutečnost zákonu neodpovídajícího nabytí pozemku parc. č. 97 zastavěného stavbou stodoly právními předchůdci žalobce do jejich osobního užívání nelze přičítat k tíži žalobce. V době, kdy nabyl polovinu nemovitostí darem od své bývalé manželky darovací smlouvou z 21. 4. 1992, bylo právo osobního užívání pozemku podle §872 ObčZ již transformováno na právo vlastnické a ani případné přidělení pozemku příslušným správním orgánem do osobního užívání v rozporu s tehdejšími právními předpisy nečinilo správní akt nicotným; nezbavovalo jej zavazujících právních účinků.
Z výše uvedených důvodů právní závěr odvolacího soudu, že žalobce nebyl oprávněným držitelem sporných pozemků a tedy že vlastnictví ke sporným pozemkům vydržením nenabyl není správný. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2008
JUDr. František B a l á k ,v. r.
předseda senátu