ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1344.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1344/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. N., bytem v P. 9, S. 367/16, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Božanovská 2098, proti žalovaným: 1) M. H., bytem v P. 10, B. 172/16, 2) E. M., bytem v P. 8, B. 1024/4, a 3) V. V., bytem v P. 14, P. 379, zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 136/2009, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 68 Co 359/2010-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného 3) rozsudkem ze dne 25. října 2010, č. j. 68 Co 359/2010-43, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) ze dne 22. října 2009, č. j. 19 C 136/2009-19, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, které žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal, není podle §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné.
Šlo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolatel tvrdí, že soudy nezohlednily náklady, které vynaložil na nemovitosti, že mu soudy měly nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví s tím, že by podíly ostatních účastníků vyplácel postupně, a pro případ, že by toto řešení nebylo možné, že bylo na místě žalobu zamítnout podle §142 odst. 2 občanského zákoníku („obč. zák“). Tyto námitky však nemohou zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit; soudy řešily tyto otázky v souladu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud opětovně uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. rozhodnout o způsobu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
V usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4099/2009, dovolací soud uvedl: „Možnost zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je výjimkou ze zásady, že nikdo nemůže být nucen setrvat v podílovém spoluvlastnictví. Zamítnutí návrhu podle §142 odst. 2 občanského zákoníku přichází v úvahu jen v mimořádných případech, jsou-li dány „důvody zvláštního zřetele hodné“. Úvahu o tom, zda byly dány mimořádné podmínky pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, může dovolací soud zpochybnit, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. Úvaha odvolacího soudu, na kterou se pro stručnost odkazuje, zjevně nepřiměřená není.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1509/2007 , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C 6282, se uvádí: „Okolnosti, týkající se užívání společné věci či investic na ni vynaložených mohou být zohledněny při rozhodování o tom, zda podílové spoluvlastnictví zrušit či kterému z účastníků věc po takovém zrušení přikázat za náhradu, nebo při rozhodování o návrhu na tzv. širší vypořádání; zásadně se však nemohou promítnout do výroku o přiměřené náhradě podle §142 odst. 1 věty třetí obč. zák.“. Současně platí: „Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002; podobně viz nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, II. ÚS 494/03).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 6545, se uvádí, že předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený v §142 odst. 1 obč. zák. pro třetí způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. prodej věci a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit. Takový postup zajišťuje, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající výši jeho podílu z výtěžku získaného prodejem věci, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu