ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1361.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1361/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně O., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) K. Š., 2) J. Š., 3) Ing. G. Š., zastoupeným advokátkou, a 4) A. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 111/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. dubna 2002, č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění usnesení ze dne 6. června 2002, č. j. 15 C 111/2001-88, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost se domáhala určení vlastnického práva k pozemkům uvedeným níže. Uváděla, že pozemky získala od státu v privatizaci na základě vládou schváleného privatizačního projektu. V katastru jsou však jako jejich spoluvlastníci zapsáni žalovaní, kterým byly tyto pozemky vydány v restituci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně namítala neplatnost dohody o vydání věci, kterou uzavřel jako vydávající S. s. h. m. P., s. p., jež v té době nebyl povinnou osobou, neboť pozemky nedržel a nadto šlo o pozemky zastavěné stavbou žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění usnesení ze dne 6. června 2002, č. j. 15 C 111/2001-88, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků identifikovaných geometrickým plánem č. 803-651/2001, 2232-651/2001, vypracovaným 2. 1. 2002 Ing. J. N. a ověřeným 14. 1. 2002 Katastrálním úřadem P., podrobně specifikovaných podle parcelních čísel a výměr ve výroku pod bodem I. rozsudku, vedených v katastru nemovitostí pro katastrální území S., obec P. a v evidenci nemovitostí pro katastrální území J. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu dílem proto, že ohledně části sporných pozemkových parcel nebyli žalovaní ve sporu pasivně legitimováni, ve zbývající části pak vyšel ze závěru, že žalovaní získali sporné pozemkové parcely platně, a to na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o nápravě některých majetkových křivd (dále jen „restituční zákon“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že předmětem odvolacího přezkumu byla správnost závěru soudu prvního stupně ohledně tvrzeného vlastnictví žalobkyně k pozemkům bývalých parcelních čísel 1337 a 1338, náležejících nesporně původně do vlastnictví žalovaných či jejich právních předchůdců. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, odňal mimo jiné část parcely č. 1336 se stavbou č. 12, parc. č. 1338 a část parcely č. 1337. Dohodou o vydání věci, uzavřenou mezi žalovanými a S. s. h. m. P. (dále jen „státní statek“), kterou shledal platnou, byly žalovaným tyto pozemky vráceny podle restitučního zákona v odňatých výměrách pod novým označením jako část parcely č. 1336/2, 1338/1-11 a 1337/2. Státní statek sice dříve uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, P. p. a m., n.p., smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem č. 20/87 z 8. 4. 1987, a č. 2/89 z 1. 2. 1989, tyto smlouvy jsou však částečně neplatné a k převodu práva správy nedošlo.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i ohledně neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené 30. 4. 1987 mezi P. p. a m., n. p., a žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, jejímž předmětem byla pozemková parcela č. 1338/1-11. Tuto smlouvu uzavřeli žalovaní jako prodávající, neboť byli jako vlastníci vedeni v katastru nemovitostí; ve skutečnosti však byl v té době vlastníkem stát, a tak šlo o smlouvu neplatnou a prodávající mohli později žádat vydání v restituci na základě toho, jak vlastnictví k pozemkům původně přešlo na stát. Za důvodné neshledal odvolací soud ani výhrady žalobkyně týkající se dohody o vydání věci podle restitučního zákona. Právo hospodaření ke sporným pozemkům po jejich odnětí vlastníkům získal státní statek, který toto právo nikdy nepozbyl. Závěr o možnosti vydat i zastavěný pozemek opřel soud prvního stupně o právní názor, vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 452/96; toto rozhodnutí obsahuje obecnou tezi, že vrácení zastavěného pozemku neporušuje §10 odst. 4 restitučního zákona a je odpovídajícím prostředkem odčinění majetkové křivdy ve smyslu §1 tohoto zákona. Odvolací soud uzavřel, že nebyly-li P. p. a m., s. p., „oprávněným správcem“ pozemků, které byly v restitučním řízení z roku 1991 vráceny žalovaným, nemohla je v roce 1993 nabýt žalobkyně privatizací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a navíc ji odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Dohodu o vydání věci uzavřenou mezi žalovanými a státním statkem nepokládá dovolatelka pro formální vady za platný právní úkon. Také míní, že sporné nemovitosti nebyly způsobilé k naturální restituci (§4 odst. 1 a §10 odst. 4 restitučního zákona), neboť na nich stát zřídil komplex pekáren, budovaný několik let s předcházející dlouhodobou investiční přípravou a vystavěný na pozemcích ve vlastnictví státu dlouho předtím, než se o restitucích mohlo uvažovat. Pro tento účel byly pozemky vykoupeny, neboť investor vzhledem k zápisům v evidenci nemovitostí vycházel z toho, že pozemky nebyly vlastníkům odňaty a výkup byl uskutečněn kupní smlouvou z 30. 4. 1987; pozdější restituenti převzali i kupní cenu. Nelze přehlédnout ani souhlas žalovaných s výstavbou komplexu pekárny, udělený společnosti P. a m., n. p., již 11. 3. 1987, v němž se žalovaní označili za vlastníky pozemků a vyslovili souhlas s jejich odprodejem této organizaci, tedy přímo investorovi. Teprve v roce 1991 náhle zjišťují, že byli uvedeni v omyl, přestože smlouvu uzavřeli a přijali kupní cenu, a začali se dovolávat platného vyvlastnění pozemků podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Názor soudu, který jednoznačně odmítl námitku žalobkyně o zastavěnosti pozemků průmyslovým objektem s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 452/96, je nesprávný. Uvedený judikát řeší zcela jinou situaci a hlavně předpokládá, že pozemek byl vydán skutečně povinnou osobou. Tou ale nemohl být v dané věci státní statek, neboť již nejpozději od 8. 4. 1987 byl držitelem pozemků na základě hospodářské smlouvy o dočasném užívání pozemků, uzavřené mezi ním a P. p. a m., n. p., tento národní podnik. Příslušný restituční zákon předpokládá držbu, nikoliv správu, která nemá zásadní význam, jak se soudy domnívaly (R 45/1998). Přehlédnutí této skutečnosti vedlo k tomu, že jednání státního statku jako strany dohody o vydání věci soudy přijaly jako jednání oprávněného subjektu. Státní statek se sám dosadil do role osoby povinné, ač musel nepochybně vědět, že povinnou osobou není, a uzavřel se žalovanými dohodu o vydání věci. Dovolatelka považuje za nemyslitelné, aby žalovaní nevěděli, že na sporných pozemcích existoval v době vydání věci komplex pekárny, kdo byl jeho investorem a kdo je držitelem pozemku; kromě toho i souhlasili s výstavbou. Dohodu o vydání věci nepovažuje za platnou ani z hlediska §10 odst. 1 restitučního zákona, neboť neobsahovala žádné ujednání o převzetí práv a závazků z dohod o stavebních pracích. Na tuto námitku soud prvního stupně vůbec nereagoval. Dovolatelka dále uvádí, že nezpochybňovala restituční nárok žalovaných na původní pozemky, které byly právním předchůdcům žalovaných odňaty rozhodnutím z 8. 10. 1960 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Považuje ale za správné poskytnout za ně finanční náhradu. Pokud by taková absurdita byla akceptována – což se shodou okolností u téhož státního statku jakoby náhodou přihodilo i u pozemků zastavěných panelovou výstavbou v pražském sídlišti B., jednalo by se nikoliv jen o hrubé porušení zákona, ale o trestnou činnost. Dovolatelka posléze konstatuje, že na věci nemůže nic měnit posouzení platnosti kupní smlouvy z 30. 4. 1987, uzavřené mezi žalovanými, resp. jejich právními předchůdci a investorem stavby předmětné pekárny. Soudy ji považovaly za neplatnou proto, že vlastníkem pozemků v době jejího uzavření byl stát, a že u dvou parcel došlo ke zjevné písařské chybě. Je-li pravdou to, co dovodil soud a co tvrdí i žalovaní, tedy že vlastníkem pozemků byl stát a sami žalovaní nebyli legitimováni k jejich prodeji, pak v důsledku neplatné dohody o vydání věci byly pozemky platně privatizovány usnesením vlády ČR z 15. 9. 1993 a vlastnické právo žalobkyně je doloženo schváleným privatizačním projektem č. 510, soudu předloženým. Za zásadní dovolatelka považuje posouzení otázky platnosti dohody o vydání věci a uzavírá, že této otázce se soudy věnovaly nedostatečně, neprovedly důkazy navržené žalobkyní a neposoudily ji správně, když svůj závěr založily toliko na judikátu nepoužitelném pro daný případ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní 1) až 3) navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost. Namítají, že žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že by ke sporným pozemkovým parcelám získala v rámci privatizace právo, o čemž svědčí skutečnost, že s žalovanými uzavřela 23. 3. 1998 nájemní smlouvu. Parcely byly žalovaným vydány dohodou se státním statkem podle zákona č. 403/1990 Sb., registrovanou 9. 9. 1991 příslušným státním notářstvím. Připomínají okolnosti týkající se vyvlastnění části parcely č. 1337 o výměře 559 m2 jejich právním předchůdcům podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. v roce 1960, kterou obhospodařoval státní statek. Kupní smlouva z 30 4. 1987 nebyla uzavřena platně, protože žalovaní v té době pozemky nevlastnili, neboť jim byly vyvlastněny, a nemohli je tudíž prodávat. Neprávem se žalobkyně dovolává i hospodářské smlouvy č. 2/89, kterou měl státní statek převést na P. p. a m., n. p., právo hospodaření k pozemku č. 1337/2 o výměře 0,2794 ha, tedy k parcele, která by se touto smlouvou převáděla celá. Tato parcela nikdy neexistovala a státní statek k parcele tohoto čísla neměl právo hospodaření. Konstatují, že P. m. a p., n. p., postavily pekárnu na pozemcích, k nimž jim nenáleželo právo hospodaření a státní statek vydal pozemky žalovaným jako osobám oprávněným podle příslušného zákona. Dovolání považují za účelové opatření k oddálení povinnosti platit nájemné za užívání pozemků.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za otázky zásadního právního významu, pro jejichž řešení dovolání připustil [§237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 OSŘ], považuje dovolací soud otázky, zda povinnou osobou mohla být právnická osoba, která nebyla držitelem vydávané nemovitosti, dále vydání zastavěného pozemku a důsledky skutečnosti, že v dohodě o vydání věci nebylo pojednáno o závazcích vzniklých sjednáním smlouvy, týkající se vydávané věci.
Podle §4 odst. 1 věty první restitučního zákona se vydání podle §2 a §3 týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona právnické osoby, s výjimkou cizích států, podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky jsou výhradně fyzické osoby. Ustanovení §4 odst. 1 restitučního zákona prohlašuje za povinné osoby stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkami tam stanovenými. Podle §10 odst. 4 restitučního zákona platí: „Pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§14)“.
Ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 restitučního zákona se vydání podle §2 a §3 týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona právnické osoby; jestliže tu zákon výslovně říká „které držely“, má zde nepochybně na zřeteli jen samotnou držbu věcí, nikoli vlastnictví (případně právo hospodaření) povinných osob k věcem, které podléhají vydání. Řada relativně samostatných užívacích institutů svědčících právnickým osobám (dřívějším organizacím), především pak jejich malá přehlednost, komplikovanost a nikoli jen výjimečná možnost změn v nositeli těchto oprávnění (mnohdy bez vlastníkovy vůle i bez jeho vědomí), ostatně ani neumožnila uplatnit v restitučním zákoně jinou konstrukci, která by nebyla v rozporu se sledovaným cílem. Oprávněná osoba neměla žádné právo být informována o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (R 14/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto judikaturou vytvořené pravidlo, které zmírňovalo určitou nepřehlednost v právním postavení tzv. socialistických organizací, se vztahovalo jen na účinky výzvy k vydání věci, nikoliv na vydání věci samotné. Tu mohla vydat jen povinná osoba, uvedená v §4 odst. 1 restitučního zákona.
Povinnou osobou podle §4 odst. 1 restitučního zákona byla ta právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona věc držela; rozhodující pro klasifikaci oprávněné osoby byla držba věci, nikoliv snad existující (ale nevykonávané) právo hospodaření s národním majetkem podle vyhlášky č. 118/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Pokud byl pozemek zastavěn stavbou, ke které vykonával právo hospodaření státní podnik (resp. jiná státní organizace), zatímco právo hospodaření k pozemku příslušelo v důsledku závady ve smlouvě o převodu práva hospodaření jiné organizaci, byla povinnou osobou ta právnická osoba, která právo hospodaření fakticky vykonávala, tedy ta, která pozemek držela. Dohoda o vydání zastavěného pozemku, který byl v držbě státního podniku (resp. v držbě státu realizované státním podnikem), uzavřená jinou právnickou osobou, byla neplatná.
K tomu lze dodat, že §10 odst. 4 restitučního zákona je formulován imperativně (srov. obraty „se nevydává“ a „přísluší“). Přesto je zřejmé, že pokud ta povinná osoba, jejíž volnost při nakládání s majetkem není právním předpisem nijak omezena, vydá majetek, který je zastavěn, může to být podle okolností případu chápáno jako forma zmírnění křivd; taková dohoda pak není neplatná (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 452/96). To však neplatilo v případě, že zastavěný pozemek vydávala právnická osoba, které svědčilo právo hospodaření s národním majetkem, a která byla omezena povinnostmi při správě tohoto majetku (v daném případě šlo například o §66 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dohoda o vydání takového pozemku byla neplatná pro rozpor se zákonem (§39 ObčZ). Za tohoto stavu by bylo nadbytečné zabývat se důsledky vady smlouvy o převodu práva hospodaření z toho hlediska, kdo byl skutečně subjektem tohoto práva k zastavěnému pozemku (viz §65 hospodářského zákoníku).
„Věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Sjednala-li povinná osoba před tímto dnem smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, musí dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy“ (§10 odst. 1 restitučního zákona). Toto ustanovení je zjevně kogentní a jeho účelem je zabránit právní nejistotě, která by vydáním věci v případě předchozího sjednání smluv zde uvedených vznikla. Pokud povinná osoba sjednala před dnem uzavření dohody o vydání věci smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, je podstatnou náležitostí dohody ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy. Námitka žalované, že takové smlouvy byly sjednány a v dohodě o vydání věci nebyly zmíněny byla tedy právně významná a bylo třeba se jí zabývat.
Pokud soudy v nalézacím řízení vycházely z toho, že osobou povinnou k vydání pozemků žalovaným podle restitučního zákona byla jiná právnická osoba než ta, která pozemky skutečně držela a že tato jiná právnická osoba mohla vydat pozemky zastavěné stavbami, k nímž příslušelo právo hospodaření jiné právnické osobě, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 1004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.
předseda senátu