ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1386.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1386/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) A. G., a B) M. G., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 11 C 823/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2001, č. j. 10 Co 213/2001-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení v částce 1.025,- Kč na účet advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 1999, č. j. 11 C 823/93-177, uložil žalovanému, aby vyklidil „podstatnou část parcely č. 753 louka, která je vyznačena geometrickým plánem č. zak. 740-29/95 ze dne 6. 11. 1995 v obci V. M. a k. ú. K. n. B. a dosud je evidována katastrem nemovitostí V., prac. V. M. na LV č. 113 tak, že na ploše p. č. 753 vybarvené zelenou barvou podle grafické přílohy č. 5 znaleckého posudku ing. B. T., vypracovaného dne 3. 11. 1995 a zapsaného pod č. 187 (188) znaleckého deníku odstraní část sklepa v severní svahové části pozemku a odstraní oplocení vyznačené na shora označené grafické příloze číslo 5 na rozhraní mezi barvami zelenou a černou“. Žalobu, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit tutéž část shora uvedené parcely tím způsobem, že z ní odstraní veškeré jím zasazené ovocné stromy, keře bobulovin a keře vinné révy, odstraní oplocení vyznačené na stejné grafické příloze znaleckého posudku na rozhraní mezi barvami zelenou a červenou a srovná vybudované terasové stupně do sklonu původního svahu, soud prvního stupně zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování dovodil, že žalovaný užívá parcelu č. 765/1 v k. ú. K. n. B., jejíž součástí je i sporná parcela č. 753 ve spoluvlastnictví žalobců, neoprávněně. Parcela č. 765/1 byla totiž již v době, kdy se žalobci stali vlastníky parcely č. 753, v družstevním užívání JZD P., které v r. 1983 uzavřelo s Českým zahrádkářským svazem, základní organizací 1 V. M. (dále „ČZS“), podle §9 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, smlouvu o jejím předání ČZS do dočasného užívání. Pokud ČZS vzápětí přenechal smlouvou z 6. 12. 1983 tuto parcelu podle §397 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) v tehdejším znění žalovanému, šlo o smlouvu neplatnou, jelikož takovouto smlouvu nemohl uzavřít subjekt, který neměl k pozemku trvalé užívací právo. Kromě toho ke dni účinnosti zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), zaniklo užívací právo JZD P. a tedy i právo dočasného užívání náležející ČZS. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda v tomto případě nelze postupovat podle §22 odst. 4 zákona o půdě, ovšem s ohledem na to, že se nepodařilo prokázat, že je předmětný pozemek součástí zahrádkové osady, neshledal použití tohoto ustanovení možným. Proto je důvodný požadavek žalobců na vyklizení parcely č. 753 odstraněním plotu, který je na grafické příloze č. 5 znaleckého posudku zakreslen mezi plochami označenými zelenou a černou barvou, a odstraněním části sklepa na ní postavené, když se jedná o neoprávněné stavby podle §135c ObčZ. Pokud se žalobci domáhali odstranění plotu vyznačeného mezi barvami zelenou a červenou, nemohlo být žalobě vyhověno, jelikož tento plot nestavěl žalovaný, nýbrž uživatelé sousední zahrádky. Důvodný není ani požadavek na odstranění trvalých porostů a srovnání terénních úprav, neboť porosty i venkovní úpravy jsou ve smyslu §120 ObčZ součástmi pozemku a jsou ve vlastnictví žalobců.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 10 Co 213/2001-265, připustil změnu žaloby „v tom rozsahu, v jakém žalobci navrhují, aby žalovaný byl povinen vyklidit parcelu vedenou ve zjednodušené evidenci – původně pozemkový katastr č. 753 o výměře 520 m2 zapsanou na LV 113 pro k. ú. K. n. B. u Katastrálního úřadu ve V., a odstranit část sklepa na téže parcele“ (výrok I.), zatímco v rozsahu, v jakém žalobci navrhli, „aby žalovaný byl povinen odstranit všechny terasové stupně této parcely jejich srovnáním s původním svahem, jak je vyznačeno na grafické příloze č. 5 ke znaleckému posudku Ing. B. T. vypracovaného pod. č. deníku 187 dne 3. 4. 1995, a to na rozhraní části parcely p. č. 753 vybarvené zelenou barvou a části této parcely vyznačené černě a červeně“, změnu žaloby nepřipustil (výrok II.). Výrokem III. pak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaný povinen „vyklidit parcelu vedenou ve zjednodušené evidenci – původně pozemkový katastr č. 753 o výměře 520 m2 zapsanou na LV č. 113 v k. ú. K. n. B. u Katastrálního úřadu ve V. a odstranit stavbu sklepa v tom rozsahu, v jakém stavba zasahuje do téže parcely, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku“, a že znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení odvolacího a výrokem V. nepřipustil proti tomuto rozsudku dovolání. Odvolací soud shledal důvody pouze k částečnému připuštění změny žaloby, neboť žalobci se touto změnou dílem domáhali nároku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Jinak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ČZS jako časově omezený uživatel pozemku nemohl přenechat pozemek žalovanému ve větším rozsahu, než náležel jemu, a tak zanikl-li podle §22 odst. 1 zákona o půdě užívací vztah JZD P. ke sporné parcele a JZD nadto již předtím ČZS smlouvu o užívání vypovědělo, nemůže trvat ani užívací právo žalovaného, jež bylo od tohoto vztahu odvozeno. Proto je důvodná žaloba na vyklizení pozemku zahrnující v sobě požadavek na odstranění všeho, co se na parcele nachází z vůle žalovaného. Žalobě na odstranění stavby sklepa, k níž neměl žalovaný jako dočasný uživatel pozemku oprávnění, pak je namístě vyhovět podle §135c odst. 1 ObčZ, když jiného způsobu vypořádání se žalobci nedomáhali a žalovaný nenamítal, že by takovýto jiný způsob byl účelnější. K výroku, jímž nepřipustil proti svému rozsudku dovolání, odvolací soud uvedl, že žalovaný svůj návrh odůvodněný tím, že jde o věc po právní stránce zásadního významu ve vztahu k interpretaci příslušných ustanovení zákona o půdě, řádně nekonkretizoval a není tedy zřejmé, v čem je problematika zásadního právního významu, pokud jde o zákon o půdě, spatřována.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §238 odst. 1 a §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“), a odůvodnil je tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V tom, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení připustil změnu žaloby, spatřoval porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení. Dále namítl, že soud prvního stupně se po zrušení jeho prvého rozhodnutí v této věci neřídil právním názorem odvolacího soudu, neprovedl všechny důkazy a nezabýval se otázkami, které byly předmětem zrušovacího usnesení. Trval na tom, že užívá pozemek oprávněně jako zahrádku ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, a vyslovil přesvědčení, že právě interpretace tohoto problematického ustanovení činí z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Celé řízení pokládá za křivdu vůči své osobě, neboť byl v dobré víře, že všechny smlouvy byly uzavřeny podle tehdy platných předpisů. Žalovaný též zpochybnil vykonatelnost výroku ve věci samé, neboť je-li parcela č. 753 dosud vedena ve zjednodušené evidenci, nemá v terénu vyznačeny hranice, navíc bylo v řízení prokázáno, že ji užívá jen zčásti, a tak nemůže být zavázán k vyklizení celého pozemku. Nesprávný je i výrok o nákladech řízení, neboť nebylo přihlédnuto k tomu, že po dobu svého užívání pozemek zhodnotil a že spor nezavinil. Žalovaný navrhl, aby byly rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena těmto soudům k dalšímu řízení.
Žalobci plně souhlasili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, dovolací námitky žalovaného označili za nepodstatné a navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky projednal věc podle procesních předpisů účinných k 31. 12. 2000, tedy podle OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, bod 17. tohoto zákona), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení, se zabýval nejprve otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný napadenému rozsudku nevytýká a ani z obsahu spisu existence žádné z těchto vad neplyne. Výroky rozsudku označené I. a II. (o připuštění, resp. nepřipuštění změny žaloby) jsou ve smyslu §167 odst. 1 OSŘ usneseními, i když jsou obsaženy v rozhodnutí majícím formu rozsudku, a jelikož nejde o usnesení ve věci samé ani o usnesení uvedená v §238a odst. 1 OSŘ, není proti nim dovolání přípustné.
Pokud jde o výrok ve věci samé, dovozuje žalovaný zřejmě přípustnost dovolání především z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. O rozdílné (nesouhlasné) rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 OSŘ nebo zda postupoval podle §220 OSŘ. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak je formulován jeho výrok (srovnej např. usnesení dovolacího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999, nebo jeho usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/08, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000). Z tohoto hlediska však nelze rozsudek odvolacího soudu v této věci za měnící považovat. Soud prvního stupně totiž vyhověl žalobě s odkazem na §135c odst. 1 ObčZ na základě závěru, že žalovaný užívá pozemek žalobců neoprávněně. Odvolací soud opřel své rozhodnutí, jímž rovněž shledal žalobu důvodnou, o stejný právní závěr, byť částečně za použití §126 odst. 1 ObčZ, a pokud meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně „změnil“, jde jen o reakci na „změnu“ žaloby v odvolacím řízení (kterou ovšem nelze považovat za procesní úkon podle §95 OSŘ, nýbrž za odstranění vad žaloby ve smyslu §43 OSŘ na základě poučení odvolacího soudu zachyceného i v protokolu o jednání tohoto soudu z 3. 12. 2001), nikoli o jiné posouzení práv a povinností účastníků řízení z hlediska jejich obsahu. Uvedený výrok je tedy podle svého obsahu výrokem potvrzujícím, a tak ustanovením §238 odst. 1 písm. a) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání proti němu založena.
Napadeným rozsudkem sice bylo rozhodnuto o odvolání proti v pořadí již druhému rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, ale tento soud v něm rozhodl v zásadě stejně jako v dřívějším rozsudku (žalobě, i když poněkud jinak formulované, vyhověl), a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Jelikož pak odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 OSŘ, zbývá posoudit, zda může být přípustnost dovolání založena ustanovením §239 odst. 2 OSŘ. Podle něj nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ze znění citovaného ustanovení a z uplatnění zásady dispoziční, na níž je postaveno občanské soudní řízení, vyplývá, že záleží jen na účastníku řízení, zda navrhne odvolacímu soudu připuštění dovolání a zda tak učiní bez bližšího vymezení otázky, pro kterou by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, anebo zda určitou právní otázku vymezí s tím, že právě ji považuje za takovou, jejíž řešení činí rozhodnutí zásadně významným. Pokud takovýto návrh učinil obecně, může účastník, který podává dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, dovozovat přípustnost dovolání s tvrzením, že kterákoli odvolacím soudem v jeho neprospěch řešená otázka činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Pokud ovšem účastník navrhl připuštění dovolání s konkretizací určité právní otázky, jež má činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, aniž by se jakkoli zmínil o jiných v úvahu připadajících právních otázkách, musí takový účastník, má-li být vůbec uvažováno o přípustnosti jeho dovolání, tvrdit, že byla nesprávně posouzena právě jím v návrhu na vyslovení přípustnosti uvedená právní otázka. Řešení jiných právních otázek nemůže přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ založit, protože ve vztahu k nim chybí předpoklad přípustnosti dovolání, tj. návrh na vyslovení přípustnosti k jejich řešení (srov. blíže usnesení dovolacího soudu z 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2054/97, uveřejněné v Právních rozhledech č. 10/1998).
V tomto konkrétním případě podal žalovaný včas návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že „se jedná po právní stránce o věc zásadního významu, a to zejména k posouzení interpretace přísl. ustanovení zákona o půdě“. Tím omezil okruh právních otázek, jejichž řešení by mohlo činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným, pouze na otázky výkladu zákona o půdě, a tak žádná další právní otázka, kterou odvolací soud v napadeném rozsudku řešil, nemůže založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, i kdyby ji jinak z hlediska stávající soudní praxe byl možno za zásadní považovat.
Judikatura dovodila, že rozhodnutí odvolacího soudu musí mít po právní stránce zásadní význam především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy co do obecného dopadu na případy obdobné povahy. Tak je tomu zpravidla tehdy, řeší-li rozhodnutí takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tj. představuje-li jeho rozhodnutí v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky. Naopak za otázku zásadního právního významu není možno považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz např. usnesení dovolacího soudu z 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13/1997, nebo jeho usnesení ze 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, uveřejněné ve stejném časopise č. 7/1998). Za zásadní pak přirozeně nelze považovat otázku, jejíž řešení zcela jasně vyplývá ze zákona. V každém případě je však přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ podmíněna tím, že dotčené právní posouzení věci je významné také pro věc samu, tedy že nešlo o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen (srov. usnesení dovolacího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. R 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě však odvolací soud své rozhodnutí založil na ustanovení §126 odst. 1 a §135c odst. 1 ObčZ, nikoli na řešení otázek vyplývajících ze zákona o půdě. Žalovaný se ve svém dovolání výslovně zmiňuje o §11 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, který ovšem na danou věc vůbec nedopadá, jelikož nejde o případ vydání pozemku v rámci restituce podle zákona o půdě. Soud prvního stupně sice ve svém rozhodnutí zkoumal, zda nejsou dány podmínky §22 odst. 4 zákona o půdě, ale odvolací soud toto ustanovení při právním posouzení věci nepoužil a z hlediska tohoto zákona se zabýval pouze zánikem práva družstevního užívání ke spornému pozemku podle §22 odst. 1 písm. a), což je ovšem otázka, jejíž řešení je z uvedeného ustanovení zcela zřejmé. Pak ale žádnou z žalovaným vymezeného okruhu právních otázek nelze pokládat za takovou, která má ze shora naznačených hledisek obecný význam pro rozhodovací činnost soudů a zároveň je podstatná i pro rozhodnutí v této konkrétní věci, a dovolání žalobce není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ. Proto nezbylo, než je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 OSŘ mají žalobci, kteří v dovolacím řízení uspěli, právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna jejich právní zástupkyně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3 a §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a snížená o 50 % podle §18 odst. 1 téže vyhlášky, t. j. 950,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu