ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.14.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 14/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 663/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. října 2004, č. j. 9 C 663/2003-162, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil zn. Opel Senator, rok výroky 1986, č. karoserie W OL 000029 E 1161098, č. motoru 0047619, elektrický vysavač a tři blíže označené knihy, vše v ceně 36 000,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže označené věci movité včetně dvou ortopedických matrací M. o rozměrech 85x195 cm a dva lamelové rošty o rozměrech 84x190 cm, vše v ceně 47 200,- Kč. Žalobci uložil, aby zaplatil dluhy u Č. s., a. s. se sídlem v P., Na P. 29, ze smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. 5773248/0800 z 2. 2. 2001 ve výši 16 000,- Kč a ze smlouvy o úvěru č. 0173820883/0800 z 9. 11. 2000 ve výši 30 301,80 Kč a dluh u H. C. F., a. s., ze smlouvy č. 5103210390 o poskytnutí revolvingového úvěru z 30. 4. 2001 ve výši 30 230,- Kč. Žalované uložil, aby zaplatila dluhy u GE C. M., a. s., ze smlouvy o úvěru č. 3073532060 z 26. 7. 2001 ve výši 30 895,- Kč a smlouvy o úvěru č. 1254513484 z 15. 12. 1999 ve výši 15 877,- Kč, dále u P. F., s. r. o., ze smlouvy o půjčce z 29. 3. 2001 ve výši 15 250,- Kč a dluhy u R. D. V., s. r. o., z blíže označených kupních smluv ve výši 21 506,- Kč. Žalované uložil, aby žalobci na vypořádání jeho podílu zaplatila částku 2 399,40 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 28. 11. 1998, zaniklo rozvodem 21. 3. 2002. K dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo. Do společného jmění účastníků patří věci movité, které učinil předmětem vypořádání. Za trvání manželství žalobce uzavřel ve výroku rozsudku uvedené smlouvy o poskytnutí úvěrů a kupní smlouvy se společností R. D. V., s. r. o., vyjma smlouvy z 9. 11. 2000 uzavřené oběma účastníky, které ke dni zániku společného jmění účastníků nebyly zcela zaplaceny. Věci movité přikázal soud tomu z účastníků, který je má ve svém držení. Přestože žalovaná tvrdila, že o uzavření smluv o úvěrech žalobcem s H. C. F., a. s., a GE C. M., a. s., z 15. 12. 1999 nevěděla a souhlas s jejich uzavřením nedala, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalobce uzavřením těchto smluv „nepřesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nejedná se o závazek výlučně žalobce, ale závazek společný, spadající do společného jmění manželů“. S uzavřením ostatních smluv o úvěrech žalovaná souhlasila, příp. smlouvu také sama uzavřela, závazky z nich vyplývající jsou tedy závazky společnými, stejně tak jako závazky s kupních smluv, kdy jednotlivé kupní ceny činily částky v rozmezí 320,- až 1 398,- Kč. Zaplacení dluhů z poskytnutých úvěrů soud rozdělil mezi účastníky a při vypořádání zohlednil také částku 595,- Kč, představující dluh na pojistném ke dni zániku společného jmění účastníků, který následně zaplatil žalobce.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, do výlučného vlastnictví žalobce dále přikázal jednu ortopedickou matraci M. o rozměrech 85x195 cm a jeden lamelový polohovací rošt o rozměrech 84x190 cm blíže označené magnetofonové kazety, VHS kazety a knihy, žalobci uložil, aby zaplatil dluh u P. F., s. r. o., ze smlouvy z 29. 3. 2001 ve výši 15 250,- Kč, žalované uložil, aby žalobci vydala matraci M. a lamelový rošt a na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 1 430,90 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud do výlučného vlastnictví žalobce přikázal ortopedickou matraci a polohovací lamelový rošt s tím, že není důvodu, proč by do vlastnictví žalované měly být přikázány obě matrace s rošty, jestliže jedna matrace s roštem byla kupovány pro žalobce. Žalobci dále přikázal magnetofonové kazety, VHS kazety a knihy, vše v ceně 9 821,- Kč, které žalobce koupil u R. D. V., s. r. o., po zrušení společné domácnosti, k čemž došlo v září 2001. Dluh u P. F., s. r. o., uložil zaplatit žalobci, neboť peníze získané úvěrem od této společnosti žalobce půjčil paní Z. Při stanovení částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání, odvolací soud přihlédl k tomu, že na úhradu půjčky poskytnuté paní Z. žalobce od paní Z. převzal věci movité. K námitkám žalobce uvedl, že nelze přihlížet k úrokům z dluhů, neboť dluhy se vypořádávají stejně jako věci ke dni rozvodu manželství. Automobil zn. Nisan účastníci prodali ještě za trvání manželství, proto nemohl být předmětem vypořádání včetně žalobcem tvrzených jeho výlučných prostředků. Pokud žalobce investoval do osobního automobilu zn. Opel, šlo o peníze získané z úvěru od H. C. F., a. s. Výpisem z účtu tohoto úvěru bylo prokázáno, že žalobce z tohoto účtu vybral v době, kdy účastníci žili ve společné domácnosti, částku 1 957,90 Kč. Tím bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že z tohoto úvěru si žalobce koupil věcí, když jej žalovaná vyhodila z bytu bez jeho věcí. Pohřeb matky žalované objednala a zaplatila sestra žalované D. H., nebylo tak prokázáno tvrzení žalobce, že z úvěru od Č. s., a. s. ve výši 16 000,- Kč byl zaplacen pohřeb matky žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k jeho tvrzeným skutečnostem, že úvěr ve výši 16 000,- Kč od Č. s., a. s., byl použit na zaplacení pohřbu matky žalované, na zaplacení vodního čerpadla do auta a nákup matrací, protože tento závazek se týkal výlučně žalované, měla by jej zaplatit žalovaná. Dále vytknul odvolacímu soudu, že nevypořádal provozní náklady na dvě náhradní auta ve výši 200 000,- Kč a částku, o kterou se zvýšil dluh u H. C. F., a. s., v důsledku nesplácení úvěru vinou žalované. Dluh u této společnosti se zvýšil z částky 30 230,- Kč na 128 000,- Kč. Požaduje, aby v rámci vypořádání společného jmění manželů byla v jeho prospěch vypořádána částka 57 000,- Kč, kterou zaplatil na úhradu dluhu u H. C. F., a. s., a dále částka 142 000,- Kč, kterou vynaložil na bydlení, ošacení a stravu a vyklizení sklepa poté, co jej žalovaná vykázala z bytu a odmítla mu vydat jeho věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako opožděně podané odmítnuto. Uvedla, že lhůta k podání dovolání žalobci plynula do 28. 8. 2005. Dovolání žalobce došlo soudu prvního stupně 18. 8. 2005. Žalobce v době podání dovolání nebyl zastoupen advokátem. Advokátka žalobce předložila soudu plnou moc 29. 9. 2005 bez sepisu dovolání. Dále poukázala na skutečnost, že podáním, jímž advokátka žalobce soudu předložila plnou moc, byla označena jménem „J.“. K opravě na správné jméno „J.“ došlo až 9. 12. 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil, jinak jej potvrdil. Všechny dovolací námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a tedy zůstal nezměněn.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
K naplnění podmínek přípustnosti dovolání jako předpokladu pro to, aby se dovolací soud blíže zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu ke třem uplatněným dovolacím námitkám, týkajícím se vypořádání úvěru ve výši 16 000,- Kč poskytnutého Č. s., a. s., provozních nákladů na dvě nákladní auta a nákladů žalobce na bydlení, ošacení a stravu, jejichž rozsahem je dovolací soud vázán, nedošlo. Odvolací soud v části svého rozsudku, vůči níž směřovaly tyto dovolací námitky žalobce, nerozhodl v rozporu s hmotným právem nebo s judikaturou.
Dluh z úvěru poskytnutého Č. s., a. s., účastníkům ve výši 16 000,- Kč představoval společný závazek obou účastníků náležející do jejich společného jmění manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) ObčZ, neboť vznikl oběma manželům společně, jestliže smlouvu o úvěru uzavřeli společně za trvání jejich majetkového společenství (společného jmění manželů). Pro právní povahu tohoto závazku není podstatné, jak bylo se získanými finančními prostředky naloženo. Je tomu stejně jako u příjmů manželů z výdělečné činnosti nebo ze sociálního zabezpečení, kdy již přijetím uvedených prostředků jedním z manželů nabývají se tato aktiva do společného jmění manželů a nejsou-li tato aktiva realizována, je třeba v případě zániku společného jmění manželů je vypořádat. Peníze získané smlouvou o úvěru uzavřenou oběma manžely za trvání jejich společného jmění manželů představují [jak plyne z jednoznačného ustanovení §143 odst. 1 písm. a) ObčZ] majetek, jež tvoří společné jmění manželů. Protože závazek účastníků z úvěru se stal předmětem vypořádání a dosud nebyl splněn, byl správně přikázán k úhradě. Pokud jsou za peníze z takového úvěru pořízeny věci, stávají se i ony předmětem společného jmění manželů. Pokud peníze získané úvěrem oběma účastníky byly použity na oddělený majetek žalované, žalobce mohl ve smyslu §149 odst. 2 ObčZ požadovat, aby to, co bylo vynaloženo na její oddělený majetek, nahradila do jejich společného majetku.
Odvolací soud správně nevypořádával provozní náklady na dvě auta a náklady na jeho osobní potřeby vzniklé mu v souvislosti s tím, že zůstal bez prostředků a zaopatření v důsledku jeho vykázání z bytu žalovanou. Ze sporu o vypořádání společného jmění manželů totiž nelze činit spor, v němž by se soud zabýval vzájemným vyúčtováním celého spotřebního společenství manželů (srov. Komentář k občanskému zákoníku, Praha Panorama 1987, díl I. str. 534).
Pokud jde o dovolací námitku čtvrtou, týkající se vypořádání úroků z úvěru poskytnutého H. C. F., a. s., dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu je rozhodnutím po právní stránce zásadní významu, neboť dovolacímu soudu není známo, že by v publikované judikatuře byla řešena otázka, jak v řízení o vypořádání společného jmění manželů postupovat při vypořádání nesplaceného dluhu účastníků, který je úročen a jehož výše se v době po zániku společného jmění manželů s ohledem na úroky změnila, resp. vzrostla.
V rozsahu řešení uvedené právní otázky je tedy dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a dovolací soud tak mohl posuzovat, nakolik ji správně řešil odvolací soud, ovšem jen v mezích daných dovolací námitkou dovolatele uplatněnou v tomto směru.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v uvedeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud, vycházel z toho, že předmětem vypořádání se stal také úvěr poskytnutý H. C. F., a. s., (jeho nesplacená část), jíž oba soudy přes nesouhlas žalované posoudily jako součást vypořádávaného společného jmění účastníků s tím, že uzavřením smlouvy o úvěru z 30. 4. 2001 ve výši 30 000,- Kč žalobce nepřekročil meze obvyklého hospodaření či správy majetku náležejících do jejich společného jmění. Při své úvaze o rozhodné výši nesplaceného úvěru, který soud přikazuje v rámci vypořádání společného jmění manželů k úhradě jednomu z účastníků, však odvolací soud dostatečně neuvážil, že nesplacenou část úvěru ke dni zániku společného jmění manželů představovaly vedle dosud nesplacené části původní vypůjčené částky (tzv. jistiny) a již splatných (naběhlých či kapitalizovaných) úroků ještě další příslušenství (úroky splatné v budoucnu), o něž se dluh později s během času zvyšoval. Soudy obou stupňů o tomto příslušenství společného dluhu nijak nerozhodly, ač měly. Dluh z poskytnutého a ku dni zániku společného jmění manželů nesplaceného úvěru, který měl soud vypořádat, tedy představovaly i úroky, jejichž výši či nárůst v budoucnu nelze s určitostí stanovit. Přitom nelze vypořádat jen splatnou část dluhu, aniž by bylo vypořádáno i příslušenství, byť se splatným ještě nestalo, jestliže i toto dosud nesplatné příslušenství dluhu tvoří součást nevypořádaného společného jmění účastníků.
Ustálené soudní praxi také odpovídá, že byl-li společný dluh účastníků splacen až po zániku jejich společného jmění, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje. To je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 věty druhé ObčZ. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů.
Z právě uvedeného lze dovodit, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je na místě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, event. co na společné pohledávce získal, a aby samozřejmě rozhodnul i o dosud nesplatném příslušenství vypořádávané částky.
Z výše uvedených premis pak lze dovodit dva následující závěry:
1) Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu.
2) Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků).
S ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a kdy bude splacen). Naopak lze poznamenat, že případné zavinění jednoho z účastníků na nadměrném zadlužení společného jmění manželů by se mělo odrazit v rozhodnutí soudu vyjádřením tomu odpovídající nerovnosti podílu účastníků na vypořádávaném společném jmění manželů.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v části řízení, jež podléhala dovolacímu přezkumu, je v rozporu s právními závěry učiněnými dovolacím soudem. Proto jeho rozhodnutí nelze považovat za správné.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2006
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu