ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1412.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1412/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. K., a 2) V. S., zastoupeným advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 158/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č. j. 18 Co 381/2001-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č. j. 18 Co 381/2001-198, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2001, č. j. 8 C 158/96-163, určil, že „žalobkyně je vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí, zapsaných na LV č. 516, vedeného u Katastrálního úřadu P. pro obec P., katastrální území V. a tam označených jako parcela č. 3835 s domem č. p. 2101 a parcela č. 3834“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně s odkazem na právní názor vyslovený Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím v usnesení z 15. 11. 2000, č. j. 18 Co 460/2000-137, kterým byl zrušen jeho předchozí zamítavý rozsudek v této věci, dovodil, že darovací smlouva uzavřená ohledně sporných nemovitostí v roce 1986 mezi matkou žalobkyně jako dárkyní a žalobkyní a jejím bratrem jako obdarovanými je v každém případě platná, neboť i kdyby (jak tvrdí žalované) nebyla platná smlouva, jíž matka žalobkyně v roce 1972 koupila tyto nemovitosti od matky žalovaných, nabyla by matka žalobkyně vlastnictví k 1. 4. 1984 vydržením. Za této situace není nutno se otázkou platnosti kupní smlouvy z roku 1972 zabývat a jelikož má žalobkyně na určení svého vlastnictví naléhavý právní zájem, bylo její žalobě vyhověno.
K odvolání všech účastnic odvolací soud rozsudkem ze dne 5. prosince 2001, č. j. 18 Co 381/2001-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) zopakoval některé listinné důkazy a vyslechl znovu jako svědkyni matku žalobkyně a na základě vlastního zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že této výpovědi je možno uvěřit v tom, že matka žalobkyně při uzavření kupní smlouvy v roce 1972 nemohla předpokládat vnitřní výhradu matky žalovaných jako převodkyně spočívající v tom, že uzavřením smlouvy sledovala nikoli převod majetku, ale jeho záchranu před propadnutím státu v souvislosti s plánovaným odchodem do zahraničí, a pokládala tedy tento právní úkon za učiněný vážně. Pak se ovšem s ohledem na zásadu upravenou v §3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) může tohoto úkonu dovolávat, jako by byl platný. Jiné důvody neplatnosti smlouvy nebyly namítány ani shledány, a tak je kupní smlouvu z roku 1972 nutno hodnotit jako platnou, stejně jako darovací smlouvu z roku 1986. Na tom nic nemění ani to, že ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 11 C 194/90 byl schválen smír uzavřený mezi matkou žalovaných jako žalobkyní a matkou žalobkyně jako žalovanou, jímž bylo určeno, že je uvedená kupní smlouva neplatná, neboť tento smír je závazný toliko pro účastníky řízení a žalobkyně tehdy účastnicí nebyla. S ohledem na tento závěr pak odvolací soud nepokládal za nutné řešit otázku vydržení, která by měla místo jen v případě neplatnosti kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a v němž uplatnily dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241 odst. 3 OSŘ. Nesouhlasily především se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil svědeckou výpověď matky žalobkyně, a vyslovily přesvědčení, že jako věrohodná měla být hodnocena její účastnická výpověď v řízení o neplatnost smlouvy, které skončilo schválením smíru a v němž matka žalobkyně neuplatnila žádné výhrady proti důvodům žaloby. Odvolací soud pominul rozpory v jejích jednotlivých výpovědích a nepřikládal náležitou váhu skutečnosti, že jde o blízkou příbuznou žalobkyně, která je vedena snahou žalobkyni pomoci. Provedené důkazy bylo tedy možno hodnotit zcela odlišným způsobem, než to učinil odvolací soud. Ten pak se při svém rozhodování vůbec nezabýval otázkou absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 ObčZ, ač žalované v odvolání výslovně upozorňovaly na to, že smlouva svým obsahem a účelem obchází zákon. Dovolatelky vytkly odvolacímu soudu též to, že zaujal nihilistický postoj k obsahu soudního smíru, ač je třeba soudní rozhodnutí respektovat, a že ve svém usnesení z 15. 11. 2000 zavázal soud prvního stupně nesprávným právním názorem ohledně dobré víry matky žalobkyně. Navrhly, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření namítla, že smír uzavřený ve věci 11 C 194/90 neměl být vůbec schválen a žaloba měla být zamítnuta. Matka žalovaných se do zahraničí odstěhovala legálně a nebyla nijak pronásledována, neměla ovšem zájem na tom, aby v ČR vlastnila nemovitost, kterou by neužívala, a jejím prodejem se snažila finančně pomoci svým dcerám.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, projednal věc podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že jde o dovolání důvodné, i když se všemi argumenty žalovaných nelze souhlasit.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ toto dovolání podat též z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelky spatřují naplnění tohoto důvodu v tom, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy. Podle §132 OSŘ hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení výpovědi účastníka řízení nebo svědka z hlediska jeho věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§122 odst. 1 OSŘ) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost takovéto výpovědi lze totiž hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým účastník nebo svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti, a k jeho chování při výpovědi, tedy k okolnostem, které nelze podrobně zachytit v protokolu o jednání. V dané věci odvolací soud provedl opakovaný výslech matky žalobkyně jako svědkyně v souladu s §213 odst. 2 OSŘ a při následném hodnocení věrohodnosti její výpovědi se nikterak neodchýlil od hodnocení skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi vztahují. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. V této věci přijal odvolací soud skutkový závěr, že matka žalobkyně při uzavření kupní smlouvy v roce 1972 měla důvod považovat právní úkon matky žalovaných za úkon učiněný vážně, po doplnění její svědecké výpovědi, kterou pak hodnotil - i s přihlédnutím k tomu, co vyšlo najevo v řízení před soudem prvního stupně – způsobem, jenž neodporuje zásadám logického myšlení. To, že bylo možno dospět i k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud, nelze pak považovat za vadu hodnocení důkazů. Obdobně ostatně dovolací soud rozhodl např. v rozsudku z 5. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 241/99, uveřejněném v Soudních rozhledech č. 9/2000 nebo v rozsudku z 19. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98, uveřejněném v Právních rozhledech č. 1/2000, jakož i v rozsudku z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněném v Právních rozhledech č. 7/1998. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ tedy není naplněn a Nejvyšší soud musí vycházet ze stejných skutkových zjištění jako soud odvolací. Za této situace pak není třeba zabývat se otázkou, zda by postoj matky žalovaných při uzavření kupní smlouvy vůbec mohl znamenat nedostatek vážnosti či svobody projevu vůle.
Z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ] neobstojí poukaz žalovaných na „nihilistický“ postoj odvolacího soudu k obsahu soudního smíru uzavřeného mezi matkami účastnic v roce 1990. Podle §159 odst. 2 OSŘ je totiž (s výjimkou rozsudku o osobním stavu, jehož výrok je závazný pro každého) výrok pravomocného rozsudku (jehož účinky má podle §99 odst. 3 OSŘ i schválený smír) závazný pro účastníky a pro všechny orgány; pro jiné osoby než účastníky je závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném. Nejde-li tedy o rozhodnutí, které je subjektivně závazné pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení (případně na jejich právní nástupce), a na osoby, na něž byla zákonem subjektivní závaznost rozhodnutí rozšířena. Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných věcech než zavazujících každého závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení a ani státní orgán při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném rozhodnutí pravomocně rozhodnuto. V této věci se nejedná o rozhodnutí o osobním stavu ani o případ zákonem rozšířené závaznosti rozhodnutí. Smír, kterým bylo určeno, že je kupní smlouva z roku 1972 neplatná, byl schválen v řízení, jehož účastnicí nebyla žalobkyně, nýbrž její matka, a jelikož v té době již byly nemovitosti převedeny darovací smlouvou na žalobkyni a jejího bratra, nelze žalobkyni považovat ani za právní nástupkyni původní účastnice. Proto schválený smír skutečně žalobkyni nezavazuje a soudy v tomto řízení nemohou vycházet z toho, že o neplatnosti smlouvy již bylo pravomocně rozhodnuto. V tomto směru lze odkázat na rozsudek dovolacího soudu z 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, publikovaný pod č. C 514 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, v němž byla tato problematika řešena shodně. Důvodná není ani námitka, že odvolací soud zavázal ve svém předchozím usnesení soud prvního stupně nesprávným právním názorem ohledně dobré víry matky žalobkyně z hlediska vydržení, neboť způsobilým dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení otázky, která byla pro rozhodnutí ve věci podstatná, a odvolací soud se v napadeném rozsudku otázkou vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem vůbec nezabýval.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady vyjmenované v §242 odst. 3 OSŘ sice žalované odvolacímu soudu nevytýkají, ale napadené rozhodnutí takovou vadou trpí. Odvolací soud totiž řešil otázku platnosti kupní smlouvy z roku 1972 výlučně z hlediska vážnosti projevu vůle matky žalovaných jako prodávající, tedy z hlediska §37 odst. 1 ObčZ, a vycházel z toho, že „jiné důvody neplatnosti nebyly ani namítány ani odvolacím soudem shledány“. To ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť žalované ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně poukázaly na to, že uvedená kupní smlouva byla uzavírána s úmyslem zachránit majetek převodkyně před státem a obejít tak zákon, což je důvodem neplatnosti podle §39 ObčZ. Pokud odvolací soud tuto otázku pominul, je jeho rozhodnutí v této části pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné a trpí tudíž vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na to, že je dán dovolací důvod podle §242 odst. 3 věty druhé OSŘ, nezbylo Nejvyššímu soudu, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odstavce 3 věty prvé téhož ustanovení mu vrátit věc k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu