ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1419.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1419/2018-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému B. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, náměstí Dr. Tyrše 56, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 146/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 23 Co 149/2017-96, 23 Co 347/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Viktora Pavlíka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 6 C 146/2015-47, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 7. 2017, č. j. 6 C 146/2015-71, povolil právo nezbytné cesty jako pozemkovou služebnost zatěžující pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve prospěch všech vlastníků pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu tvořícím součást rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti jednorázovou náhradu 10 000 Kč (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů nalézacího řízení částku ve výši 21 940 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, který nabyl darováním od rodičů v roce 1998. Pozemek žalobce není přístupný z veřejné cesty a z tohoto důvodu na něm nelze řádně hospodařit či jej řádně užívat. Nejvhodnější varianta spojení pozemku žalobce s veřejnou cestou vede přes pozemek žalovaného parc. č. XY.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 23 Co 149/2017-96, 23 Co 347/2017, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalobci právo na náhradu nákladů nalézacího řízení nepřiznal; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na právní otázce, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016) by neměla být nezbytná cesta povolena v případě, že lze zajistit přístup vlastníka nemovité věci z veřejné cesty i jinak, např. nabízí-li vlastník přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, jeho prodej za obvyklou (tržní) cenu či zřízení věcného břemene cesty, příp. pronájem pozemku. Dovolatel nabízel žalobci pronájem části pozemku, která má sloužit jako cesta, i její prodej (za podmínky, že přes tuto část pozemku bude zřízena služebnost ve prospěch ostatních pozemků dovolatele). Pokud žalobce tyto nabídky neakceptoval, neměl soud nezbytnou cestu povolit.
Dále namítá, že nezbytná cesta neměla být v posuzované věci povolena také z toho důvodu, že si žalobce způsobil nedostatek přístupu na svoji nemovitost z hrubé nedbalosti, resp. žalobci lze přičítat hrubou nedbalost jeho právních předchůdců (v této souvislosti odkazuje dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015), kteří věděli o nedostatku spojení nabývané nemovitosti s veřejnou cestou a tato skutečnost ovlivnila i výši kupní ceny. Jelikož žalobce nabyl pozemek darem od rodičů, lze mu přičítat hrubou nedbalost jeho právních předchůdců. Žalobce také nevyužil možnost zajistit si přístup na svůj pozemek z veřejné cesty v 90. letech, kdy probíhalo rozdělení pozemku parc. č. XY a vznikl pozemek parc. č. XY, který zjevně slouží jako přístupová cesta vlastníkům sousedních nemovitostí.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. S žalovaným jednal o zřízení služebnosti cesty, odkoupení části jeho pozemku či jeho pronájmu, přičemž nabízel žalovanému několikanásobně vyšší cenu než tržní. Žalovaný však vázal uzavření kupní smlouvy, příp. smlouvy o nájmu, na další podmínky, za kterých nebylo možné smlouvu uzavřít. Takové jednání žalovaného by však nemělo být kladeno k tíži žalobci. Rovněž se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalobce nelze spatřovat žádné (hrubě nedbalé) jednání, na základě kterého se žalobce měl zbavit možnosti spojení jeho nemovitosti s veřejnou cestou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), a proto je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny - až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřené použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází přiměřeně z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Dovolatel namítá, že nezbytná cesta neměla být v posuzované věci povolena, neboť žalobce měl možnost zajistit si přístup na svůj pozemek z veřejné cesty i jiným způsobem než soudním rozhodnutím, a to na základě uzavření nájemní či kupní smlouvy, jejímž předmětem by byla část pozemku žalovaného parc. č. XY sloužící pro přístup na pozemek žalobce z veřejné cesty.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se při řešení této právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, vyslovil, že „soud nezbytnou cestu povolí, pouze pokud nelze zajistit přístup vlastníka k jeho pozemku z veřejné cesty jinak. Nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty“ (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014).
Z provedeného dokazování vyplývá, že v roce 2013 navrhl žalovaný žalobci uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem byla část pozemku parc. č. XY o výměře 250 m 2 , nájemné za jeden měsíc by činilo 250 Kč a po pěti letech od uzavření smlouvy by mohla kterákoliv ze stran vypovědět tuto smlouvu s výpovědní dobou šest měsíců. Žalobci však nelze klást k tíži, že nabídku na uzavření této nájemní smlouvy neakceptoval (a přístup na svůj pozemek z veřejné cesty tímto nezajistil), neboť předmětem nájmu by byla část pozemku žalovaného o mnohem větší výměře, než je nezbytná k zajištění přístupu na pozemek žalobce z veřejné cesty (služebnost cesty zřízená soudem zatěžuje část pozemku žalovaného o rozloze pouze cca 21 – 23 m 2 ), a to za vyšší cenu než tržní [podle znaleckého posudku vypracovaného Ing. Kateřinou Kurzovou (provedeného jako důkaz při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 11. 10. 2016) činí obvyklá cena pozemku žalovaného 40 Kč/m 2 ]. Nelze také opomenout, že uzavření takové nájemní smlouvy by neposkytlo žalobci potřebnou právní jistotu zajištění přístupu na jeho pozemek, jelikož by mohla kterákoliv ze smluvních stran po pěti letech od jejího uzavření tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou šesti měsíců.
Mezi žalobcem a žalovaným rovněž probíhala jednání o uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem by byla část pozemku parc. č. XY. Žalobce v dopise ze dne 7. 11. 2014 nabízel žalovanému odkup části jeho pozemku, a to za cenu 977 Kč/m 2 , žalovaný však takovou nabídku na uzavření kupní smlouvy neakceptoval. Při jednání soudu první stupně konaném dne 11. 10. 2016 žalobce uvedl, že mu žalovaný nabízel odprodej části pozemku za cenu 30 000 Kč. Uzavření kupní smlouvy však podmiňoval zatížením prodávané části pozemku služebností inženýrských sítí ve prospěch ostatních částí pozemků žalovaného. Po žalobci ovšem nelze spravedlivě požadovat, aby uzavřel kupní smlouvu, byla-li cena předmětného pozemku mnohonásobně vyšší než tržní (která činí 40 Kč/m 2 ) a podmiňoval-li žalovaný uzavření kupní smlouvy zatížením prodávané části pozemku služebností.
Žalovaný rovněž neakceptoval žalobcovu nabídku na smluvní zřízení služebnosti stezky za obvyklou (tržní) cenu.
S ohledem na shora uvedené nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů obou stupňů, že nelze v poměrech projednávané věci zajistit přístup vlastníka na jeho pozemku z veřejné cesty jiným způsobem než soudním rozhodnutím o povolení práva nezbytné cesty (a proto není opodstatněné žalobu z tohoto důvodu zamítnout). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této právní otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se ani o otázku neřešenou, která by zakládala přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že nezbytná cesta neměla být povolena také z toho důvodu, že žalobce si způsobil nedostatek přístupu na svůj pozemek z hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z., resp. žalobci lze přičítat takové jednání jeho právních předchůdců. Tvrdí, že rodiče žalobce při nabývání pozemku věděli o nedostatku jeho spojení s veřejnou cestou a tato skutečnost ovlivnila i výši kupní ceny. Jelikož žalobce nabyl pozemek darem od svých rodičů, lze mu přičítat hrubou nedbalost jeho právních předchůdců. Sám žalobce nevyužil možnost zajistit přístup na pozemek „v 90. letech, kdy probíhala parcelace sousedního pozemku parc. č. XY a vznikl mimo jiné pozemek parc. č. XY, který zjevně slouží vlastníkům všech sousedních nemovitostí jako přístupová cesta“.
S těmito námitkami nicméně přichází dovolatel až nyní v dovolacím řízení. V odvolání hrubou nedbalost žalobce nebo jejich právních předchůdců vůbec netvrdil, teprve při závěrečné řeči zástupkyně žalovaného uvedla, že se „soud I. stupně nezabýval otázkou hrubé nedbalosti žalobce, který měl možnost v minulosti si přístup k nemovitosti zajistit, případně jeho právní předchůdci“. Obsahem odvolání ani dalších podání žalovaného před odvolacím soudem není tvrzení, že by právní předchůdci žalobce věděli při nabývání pozemku o nedostatku přístupu, nebo že by žalobce měl možnost zajistit si přístup při dělení sousedního pozemku. Tyto skutečnosti žalovaný namítá až v dovolání. V odvolacím řízení vztahoval žalovaný nezajištění přístupu k pozemku pouze k odmítnutí žalobce uzavřít s žalovaným nájemní či kupní smlouvu.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud dovolatel námitku neuplatnil v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou dovolatel až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). Navíc, tvrdí-li dovolatel, že rodiče žalovaného věděli o nedostatku přístupu k pozemku při jeho nabývání, a že sám žalobce nevyužil možnosti zajistit si přístup v souvislosti s dělením sousedního pozemku, jedná se o nové skutečnosti, které v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu