ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1445.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1445/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce K. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) obci Č. v P., zastoupené advokátem, 2) M. K., a 3) M. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 170/2003, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2004, č. j. 6 Co 222/2004-414, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že jeho rodiče byli vlastníky níže uvedených nemovitostí. Uvedl, že ke dni úmrtí nebyli v evidenci nemovitostí jako vlastníci vedeni a bez požadovaného určení nelze projednat dědictví.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 6 C 170/2003-375, výrokem pod bodem I. určil, „že zemřelá F. S. byla ke dni úmrtí, tj. 1. 7. 1972 podílovým spoluvlastníkem s podílem ideální jedné poloviny celku části pozemkových parcel č. 124/1 – ostatní plocha, č. 129 – ostatní plocha, č. 128 – zastavěná plocha, č. 130/1 – zastavěná plocha, vzniklých z původní pozemkové parcely č. 31 – zastavěná plocha a z parcely č. 679/3 – pastviny, části parcely č. 195/3 – zastavěná plocha a parcely č. 190/1 – ostatní plocha vzniklých z původní pozemkové parcely č. 779/10 – louka, vše v katastrálním území Černá v Pošumaví, které jsou dnes v držení Obce Č. v P., části parcely č. 274/4 – ostatní plocha, č. 247/29 – rybník a celých parcel č. 247/33 – zastavěná plocha, 247/34 – zastavěná plocha a 247/35 – zastavěná plocha, které vznikly z původní pozemkové parcely 695/3 v katastrálním území Č. v P., dnes v držení M. a M. K.“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh, aby bylo určeno, že zemřelý J. S. ke dni svého úmrtí, tj. 9. 3. 1970, byl podílovým spoluvlastníkem s podílem jedné ideální poloviny celku ve vztahu ke shora vyjmenovaným nemovitostem“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že rodiče žalobce získali předmětné nemovitosti na základě tzv. přídělové listiny 17. 5. 1948 do společného vlastnictví. Dne 30. 9. 1960 se vzdali přídělu, avšak listinu o vzdání se přídělu žalobcova matka F. S. nepodepsala a proto je tento úkon ve vztahu k ní neplatný. Žalobce nenavrhoval určení svého vlastnického práva, ale určení vlastnického práva jeho rodičů ke dni jejich úmrtí, a proto jeho námitky týkající se pozdější doby (následné vydržení vlastnického práva, nutnost postupovat podle restitučního předpisu) shledal soud prvního stupně nedůvodnými.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaných, rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 6 Co 222/2004-414, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil a ve výroku pod bodem II. jej ponechal nedotčený. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud s právním posouzením věci soudem prvního stupně souhlasil. Pokud jde o odvolací námitku, že žalobce měl žádat o vydání věci podle zákona o půdě, vyšel odvolací soud z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1977/2001 s přihlédnutím k tomu, že v daném řízení bylo žalováno na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, a že tedy nešlo o právo samotného žalobce. K námitce, že od doby, kdy v této věci rozhodoval poprvé Nejvyšší soud (t.j. od 8. 4. 2003), došlo k posunu judikatury, která nadále nepřipouští konkurenci žalob podle obecných předpisů a žalob restitučních (rozsudky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a 22 Cdo 876/2001), odvolací soud konstatoval, že principy obsažené ve zmíněných rozhodnutích by bylo možno uplatnit jen pokud by žalobce žaloval buď na určení, že je vlastníkem, nebo na vydání věci. V daném případě ale nejde o určení vlastnického práva osoby oprávněné uplatňovat nárok na vydání věci podle zákona o půdě. Nepřichází v úvahu konkurence speciálního a obecného předpisu, neboť matka žalobce zemřela 1. 7. 1972 a nemohla být osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Na projednávaný případ nelze aplikovat restituční předpis a nelze dovozovat, že by jej žalobce obcházel, tedy že po neúspěchu s restitučním nárokem by týž nárok uplatnil na základě obecné normy. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku týkající se vydržení vlastnického práva, neboť, jak blíže odůvodnil, do roku 1972, nemohlo s ohledem na tehdejší právní úpravu k vydržení dojít. Rozhodnutí soudu prvního stupně nebránila ani překážka věci rozhodnuté, neboť jmenovaný pozemkový úřad rozhodoval podle §9 odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví žalobce jakožto osoby oprávněné k vydání věci, zatímco v soudním řízení bylo rozhodováno o tom, zda zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání a tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku vztahu obecných právních předpisů a zákona o půdě v rozporu s hmotným právem a tuto právní otázku rozhodují odvolací soudy a soud dovolací rozdílně. Uvádí, že soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, kterým byli vázáni, přestože v té době již šlo o názor nesprávný a v rozporu se závěry velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího sodu i soudní judikaturou – sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a 22 Cdo 876/2001. Věc měla být posouzena podle zákona o půdě, představujícího primární normu. Jeho specialita byla potvrzena též výrokem rozhodnutu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 154/95. Dovolatelka v podrobnostech analyzuje restituční principy v aplikaci na daný případ s tím, že platná právní úprava vylučuje jakoukoliv diskontinuitu v právních vztazích, a připomíná, že za připuštění možnosti ochrany vlastnických práv plynoucí z obecné občanskoprávní úpravy bez jakýchkoliv omezení vedle restitučního principu by zákon o půdě pozbyl smyslu. Pokud soudy obou stupňů dovozují, že žalobce uplatňoval určení vlastnictví svých předchůdců, je tento názor nesprávný. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na §4 zákona o půdě a dovozuje, že žalobce byl oprávněnou osobou podle tohoto zákona, byl tedy oprávněn podle něho postupovat a své nároky ohledně sporných nemovitostí měl podle speciálního zákona uplatnit; této možnosti využil. Pokud jde o překážku věci rozhodnuté, dovolatelka připomíná pravomocné správní rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu č. j. PÚ 23948/95 s právní mocí k 9. 6. 1995 s tím, že se žalobce domáhal vydání věci a za nemovitosti získal nárok na náhradu podle zákona o půdě. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud otázku, zda se žalobce může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni smrti vlastníkem věci, a to i v případě, že žalobce se měl vydání nemovitosti domáhat v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), příp. podle jiného restitučního zákona.
V rozsudku ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, na jehož závěrech není třeba nic měnit, Nejvyšší soud uvedl: „Ve věci jde o určení, zda právní předchůdci dovolatelů byli ke dni smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Protože v dané věci žádá žalobce jen takovéto určení, je bezpředmětná námitka, že měl ve věci postupovat podle zákona o půdě, resp. že o vydání bylo již v restitučním řízení rozhodnuto. Taková námitka by mohla přicházet do úvahy jen v případě, že by se žalobce domáhal vydání věci. Totéž platí o námitce, že žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat přímo na plnění (vydání věci). Tato námitka by byla relevantní, pokud by žalobce žádal o určení jeho vlastnictví; o to však v dané věci nejde“.
Jinak řečeno: žalobce se může domáhat určení, že jeho rodiče byli ke dni úmrtí vlastníky nemovitostí (takovou žalobu soudní praxe běžně připouští), ale z tohoto určení mu vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno, že by i on jako právní nástupce rodičů byl vlastníkem, anebo že by žalovaní vlastníky nebyli. Může sice na základě takového určení žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v tomto řízení nebudou žalované vázat (srov. §175y OSŘ). O tom, kdo je nyní vlastníkem sporných nemovitostí, může být rozhodnuto jedině v řízení o určení vlastnického práva žalobce (kterým může být i někdo z nynějších žalovaných). V tomto řízení bude možno uplatnit i argumentaci, obsaženou v dovolání; pro posouzení právního stavu, který tu byl v roce 1972, je však nepodstatná. Proto žalobce může žádat o určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem věci, a to i v případě, že sám již nemůže žádat o její vydání.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu