ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1445.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1445/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 223/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 16 Co 430/2005-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2003, č. j. 15 C 223/2001-47, určil, že žalobce je vlastníkem parc. č. 999 – zastavěná plocha o výměře 110 m2 podle evidence nemovitostí, nyní podle katastru nemovitostí část parc. č. 1942/1 – ostatní plocha, parc. č. 1000 – zahrada o výměře 411 m2 podle evidence nemovitostí, nyní podle katastru nemovitostí část parc. č. 1942/1 – ostatní plocha, parc. č. 1001 – role o výměře 1834 m2 podle evidence nemovitostí, nyní podle katastru nemovitostí část parc. č. 1942/1 – ostatní plocha, část parc. č. 1187/8 – zastavěná plocha, parc. č. 1187/7 – ostatní plocha, parc. č. 1090/8 – ostatní plocha, parc. č. 1090/2 – ostatní plocha a parc. č. 972/5 – ostatní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na LV č. pro obec P. a kat. území P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům bývalých parcelních čísel 999, 1000 a 1001 v obci P. a v kat. území P. v roce 1959 dědictvím po Z. T. Kupní smlouvou z převedl J. S. pozemek parc. č. 999 a kupní smlouvou z (správně zřejmě) pozemky parc. č. 1000 a 1001 na Č. t. P. Podpisy J. S. na obou smlouvách nejsou pravými podpisy žalobce, a jsou s velkou pravděpodobností pravými podpisy J. S., nar. Pozemky původních parcelních čísel 999 a 1000 jsou součástí nynější parc. č. 1942/1 a původní parc. č. 1001 je nyní součástí parc. č. 1942/1, 1187/7, 1187/8, 1090/2, 1090/8 a 972/5. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků nynějších parcelních čísel vedena žalovaná. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. P. ze 6. 8. 2001, č. j. PÚ 8119/93/1, byla zamítnuta žádost žalobce o určení vlastnictví k předmětným pozemkům z důvodu, že v době odnětí nebyly součástí zemědělského půdního fondu. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a žalobě vyhověl proto, že kupní smlouvy neuzavřel žalobce, ale s největší pravděpodobností jeho otec Josef Smolík, smlouvy byly uzavřeny nevlastníkem a k převodu vlastnictví nemohlo dojít.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 11 Co 336/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Setrval na právním názoru vysloveném ve zrušujícím usnesení z 30. 9. 2002, č. j. 11 Co 299/2002-36, že k vydržení vlastnického práva žalované ke sporným pozemkům nedošlo, neboť k 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), provedená zákonem č. 509/1991 Sb., neuplynula zákonem stanovená desetiletá vydržecí doba.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání žalované rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 22 Cdo 2139/2004-95, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č. j. 11 Co 336/2003-69, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pokud odvolací soud vyšel z právního názoru, že stát nemohl k 1. 1. 1992 nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením z důvodu nemožnosti započtení doby držby před tímto datem do vydržecí doby. Dovolací soud odkázal na právní názor již dříve vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, a v rozsudku z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1475 (dále jen „Soubor“).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. února 2006, č. j. 16 Co 430/2005-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalobce je vlastníkem parcely č. 999 a parcely č. 1000, nyní dle katastru nemovitostí částí parcely č. 1942/1 a parcely č. 1001, nyní částí parcel č. 1187/8, 1187/7, 1090/8, 1090/2 a 972/5, vedených u Katastrálního úřadu P.-m. na LV č. pro obec P. a k. ú. P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalovaná, resp. její právní předchůdkyně Čs. stát – Č. t. P. byla od roku 1973, resp. 1974, kdy J. S. převedl předmětné pozemky na právní předchůdkyni žalované, po zákonem stanovenou vydržecí dobu oprávněnou držitelkou předmětných pozemků, neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí tyto pozemky na základě kupních smluv patří. Protože novelou občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., odpadlo omezení dané právní úpravou před touto novelou, kdy oprávněná držba právnické osoby a státu nemohla vyústit v nabytí vlastnictví vydržením, je třeba v daném případě započíst do vydržecí doby i dobu držby právní předchůdkyně žalované před 1. 1. 1992. Žalovaná tak nabyla vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že „podle našeho právního řádu nejsou rozsudky soudů ani nálezy ústavního soudu obecně závazné pro později nastalé případy“. Podle žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. K tomu uvedl, že „v předmětném případě nešlo totiž o započtení doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, jak měl nepochybně na mysli zákonodárce, ale celá doba potřebná k vydržení uběhla v době, kdy bylo podle platné právní úpravy po novele §135a odst. 1, 2 ObčZ provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nemožné, aby stát nabyl vlastnictví nemovitosti vydržením. Podle názoru žalobce je o nepřípustnou aplikaci nového právního předpisu na právní situaci, která nastala před jeho účinností“. Rozhodnutím odvolacího soudu by „došlo k faktickému nepřípustnému vyvlastnění bez náhrady“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem. Podle žalované si žalobce zřejmě nesprávně vyložil judikáty Nejvyššího soudu, na které byl učiněn odkaz ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 5. 2005. Poukázala na to, že byla zřízena zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi, s účinností od 1. 1. 1992 a že již k tomuto datu vydržecí doba deseti let, potřebná pro vydržení nemovitostí, uplynula.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, zastoupenou advokátem a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je poté, co mu byla věc v předchozích fázích řízení vrácena Nejvyšším soudem, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a není tak ani z pohledu tohoto soudu v rozporu s hmotným právem. Před 1. 1. 1992 mohlo být vlastnické právo k pozemku vydrženo pouze fyzickou osobou, a to pro stát (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 2028/2000, publikovaný pod C 1394 Souboru). S ohledem na tuto skutečnost mohl stát nebo právnická osoba na základě vydržení nabýt vlastnické právo teprve k 1. 1. 1992, pokud měli nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané jejich předchůdci před uvedeným dnem. Dobu oprávněné držby státu si může započíst i jeho právní nástupce (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaný pod č. 50/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 7. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 6/1999, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, nebo ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, publikovaný pod C 1475 Souboru). K vydržení předmětných nemovitostí žalovanou tedy nepochybně došlo a závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v této věci nemůže být úspěšný, je tak správný. Je také samozřejmým důsledkem vydržení vlastnického práva, že dosavadní vlastník se nemůže domáhat žádné náhrady za vlastnické právo k majetku, které vydržením jinou osobou pozbyl.
S ohledem na uvedené neshledal dovolací soud dovolání žalobce důvodným, a proto je podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované žádné účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ a contrario).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu