ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1461.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1461/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. k., a. s., se sídlem v S., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 182/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2001, č. j. 11 Co 780/2000-166, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. srpna 1995, č. j. 13 C 182/93-36, žalovanému uložil, aby odstranil na vlastní náklady nadzemní ocelovou jímku, postavenou na pozemku parc. č. 102, zapsaném u Katastrálního úřadu v N. J. na LV č. 211 pro obec a kat. území S., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku parc. č. 102 na základě darovací smlouvy z 12. 4. 1991, registrované téhož dne bývalým státním notářstvím v Novém Jičíně, uzavřené mezi A. S. a F. S. jako dárci a žalobcem jako obdarovaným. Žalovaný je právním nástupcem JZD R. v S. Rozhodnutím odboru MěNV v P. z 29. 8. 1983, č. j. výst. 681/83/Sa-Ša, bylo na základě žádosti z 30. 6. 1983 právnímu předchůdci žalovaného vydáno stavební povolení na výstavbu přídvorského hnojiště na pozemku parc. č. 1473 v kat. území S. Rozhodnutím téhož úřadu z 30. 9. 1983, č. j. výst. 971/83/So-Ša bylo právnímu předchůdci žalovaného vydáno stavební povolení k výstavbě silážních žlabů na pozemku parc. č. 1473 v kat. území S. Za účelem výstavby přídvorského hnojiště a silážních žlabů bývalý ONV v N. J. rozhodnutím z 26. 2. 1983 odňal zemědělské výrobě zemědělskou půdu ve výměře 5077 m2, a to část pozemku parc. č. 1473 v kat. území S. Rozhodnutími z 29. 8. 1983 a 30. 9. 1983 bylo upuštěno od vytýčení prostorové polohy staveb orgánem nebo organizací k tomu pověřenou, přičemž rozhodnutím z 30. 9. 1983 byl určen jako osoba odpovědná za soulad prostorové polohy stavby s dokumentací občan T. Dohodou uzavřenou mezi JZD R. v S. a A. S. jako vlastnicí domu č. p. 239 v S. dne 12. dubna, blíže neurčeného roku, vyslovila A. S., tehdejší spoluvlastnice pozemku parc. č. 102, souhlas s tím, aby jímky byly postaveny na pozemku parc. č. 102. Soud prvního stupně přiznal žalobci ochranu jeho vlastnického práva, když dospěl k závěru, že udělení souhlasu k postavení jímky na pozemku parc. č. 102 jedním ze spoluvlastníků tohoto pozemku nelze považovat za běžnou záležitost a že žalovaný postavil jímku na pozemku žalobce v rozporu s vydaným stavebním povolením.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 1996, č. j. 42 Co 1/96-63, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu s ohledem na §868 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. je třeba věc posuzovat podle §221 ObčZ před uvedenou novelou, z něhož vyplývá, že „případná sankce odstranění stavby byla možná pouze vůči občanovi, nikoliv organizaci, který zřídil stavbu na pozemku, který není oprávněn užívat nebo který je oprávněn užívat k jinému účelu“. Právní následky vzniklé po l. 1. 1992 podle §135c ObčZ nelze proti žalovanému uplatnit.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. ledna 1997, č. j. 2 Cdon 1151/96-75, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 1996, č. j. 42 Co 1/96-63, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovodil, že i když do 31. 12. 1991 žalobce neměl nárok na odstranění stavby jímky ve smyslu §221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., vzhledem k tomu, že tento vztah mezi účastníky nezanikl a přetrval i po 1. 1. 1992, je třeba zánik tohoto vztahu, způsob vypořádání účastníků, posuzovat podle §135c ObčZ ve znění po uvedené novele.
S ohledem na právní závěr Nejvyššího soudu, vyslovený ve výše uvedeném rozsudku, a za účelem doplnění dokazování odvolací soud usnesením ze dne 31. října 1997, č. j. 11 Co 162/97-81, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 1995, č. j. 13 C 182/93-36, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním došlým soudu prvního stupně 22. 10. 1998 žalobce změnil žalobní petit tak, aby soud uložil žalovanému, aby odstranil na vlastní náklady nadzemní ocelovou jímku o obsahu 484 m3, vnitřním průměru 15,48 m a výšce 2,81 m, postavenou na pozemcích parcelních čísel 102, 1395/2 a 1393, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. J. na LV č. 211 pro obec a katastrální území S. a aby odstranil na vlastní náklady záchytnou nadzemní ocelovou jímku o obsahu 80 m3, poloměru 3 m, výšce 2,97 m, postavenou na pozemku parc. č. 102, zapsaném na tomtéž listu vlastnictví.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 25. května 2000, č. j. 13 C 182/93-136, změněné žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Kromě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně již v rozsudku z 23. 8. 1995 soud prvního stupně dále ze znaleckého posudku Ing. S. D. zjistil, že odstranění sporných nádrží je možné, ale musí být zachována skladovací kapacita, což by vyžadovalo vybudování nové spodní stavby na jiném místě. Za nejméně nákladné znalec považuje vybudování skladovací kapacity na jiném místě při využití stávajících konstrukcí, kdy náklady lze odhadnout částkou 2 309 438,- Kč, k níž je ještě třeba připočíst náklady na vyčištění předmětných nádrží. Soud prvního stupně dovodil, že jde o stavbu neoprávněnou, a za situace, kdy žalobce vyslovil nesouhlas s tím, aby stavba byla přikázána za náhradu do jeho vlastnictví, a kdy omezení vlastnického práva žalobce ve prospěch žalovaného není a nemůže být ve veřejném zájmu, přichází v úvahu pouze odstranění stavby.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. února 2001, č. j. 11 Co 780/2000-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně uvedená v odvoláním napadeném rozsudku. Měl za prokázané, že právní předchůdce žalovaného postavil jímky na základě stavebního povolení, ale na jiném pozemku, než který byl uveden ve stavebním povolení. K postavení jímky na pozemku parc. č. 102 bylo zapotřebí souhlasu obou tehdejších spoluvlastníků, což se nestalo. Při posouzení otázky, zda se jedná o neoprávněnou stavbu či nikoliv, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2000, o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací. Protože je nesporné, že předmětné stavby byly vybudovány JZD R. v S., které bylo před 1. 1. 1992 socialistickou organizací, nelze na danou věc aplikovat §135c ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a protože před 1. 1. 1992 mohl neoprávněnou stavbu zřídit jen občan, nelze aplikovat ani §221 ObčZ ve znění před touto novelou. Kromě toho o neoprávněnou stavbu na pozemcích parc. č. 1395/2 a 1393 nemohlo jít i proto, že tyto pozemky v době stavby byly v užívání zemědělského družstva, které podle zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, mělo oprávnění na sdružených pozemcích zřizovat stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženou jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jiná vada, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle žalobce spočívá v tom, že odvolací soud při rozhodování se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku z 30. 1. 1997. Pokud odvolací soud dovodil, že právní předchůdce žalovaného měl oprávnění na sdružených pozemcích zřizovat stavby, namítá, že pozemek parc. č. 102 nebyl sdružen k družstevnímu užívání ve prospěch právního předchůdce žalovaného, a pokud jde o pozemky parc. č. 1395/2 a 1393, pak z darovací smlouvy z 12. 4. 1991 vyplývá, že byly sdruženy jen jejich části, a tato smlouva neosvědčuje, že na těchto částech byla stavba jímek realizována. Nadzemní ocelová jímka je ze ¾ postavena na pozemku parc. č. 102 a záchytná ocelová jímka výhradně na tomto pozemku. S ohledem na nesouhlas bratra žalobce, v té době spoluvlastníka pozemků, s postavením jímek nemohly být pozemky s ohledem na §6 zákona č. 122/1975 Sb. sdruženy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel nenamítal, že se v řízení vyskytly vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé takové vadě došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel především namítal, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Tuto jinou vadu řízení spatřoval v tom, že odvolací soud se při rozhodování neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku z 30. 1. 1997, č. j. 2 Cdon 1151/96-75. Postup odvolacího soudu, který se neřídil ve smyslu §243d odst. 1 věty druhé OSŘ závazným právním názorem dovolacího soudu, může být opodstatněným dovolacím důvodem, vymezeným v §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, jen za předpokladu, že tato nedůslednost vedla k nesprávnému rozhodnutí. Z níže uvedených důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je s ohledem na zaujatý právní názor, byť je do určité míry odlišný od právního názoru, který zaujal Nejvyšší soud v předchozím označeném rozsudku z 30. 1. 1997, správný. Namítaný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ tak není dán.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, který zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 103/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 2000, jehož právní větu v podstatné části citoval. S tímto rozhodnutím se dovolací soud zcela ztotožňuje a odkazuje na ně. Podle právní úpravy platné před 1. 1. 1992 mohl neoprávněnou stavbu zřídit pouze občan. Protože sporné stavby zřídil právní předchůdce žalovaného – socialistická organizace před tímto datem, nelze v daném případě aplikovat ani §221 ObčZ ve znění před 1. 1. 1992. Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 103/97 dovodil, že „i stavba postavená na cizím pozemku neoprávněně tzv. socialistickou organizací se ze zákona stala jejím vlastnictvím, resp. vlastnictvím státu. V úvahu pak případně přicházela (při splnění zákonných podmínek) náhrada škody, nikoliv však postup podle §221 ObčZ. Jestliže tedy před 1. 1. 1992 nedošlo ke vzniku právního vztahu, nemůže se tento neexistující právní vztah ve smyslu §868, věty před středníkem,ObčZ. řídit ustanoveními novelizovaného zákona. O neoprávněnou stavbu tudíž nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací (§14 a násl. hospodářského zákoníku – zákona č. 109/1964 Sb. ve znění platném do 30. 4. 1990)“.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný a dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 4 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo, nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1,§151 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu