ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1462.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1462/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. A. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Kutišovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, proti žalované: Městské vodovody a kanalizace Úpice, příspěvková organizace , se sídlem v Úpici, T. G. Masaryka 120, IČO: 60150823, o určení neexistence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 102/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015, č. j. 19 Co 315/2015-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 C 102/2015-19, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 19 Co 315/2015-26, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nakolik je soud oprávněn promítat „meritorní úvahy o absenci naléhavého právního zájmu na určení“ do rozhodování o žádosti účastníka řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků v řízení o určovací žalobě podle §80 o. s. ř. Žalobce nesouhlasí s tím, že se v jeho případě jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žalobci přiznává v plném rozsahu osvobození od soudních poplatků, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce rozporuje závěr, že nejsou naplněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, když se podle něho nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013 (uveřejněného pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se podává, že „účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno.“
V posuzovaném případě soud prvního stupně shledal, že žalobcovy otázky obsažené v určovací žalobě byly posuzovány jako tzv. předběžné otázky, soudy se k nim v minulosti opakovaně vyjadřovaly, a nelze je tudíž pro nedostatek naléhavého právního zájmu řešit prostřednictvím určovací žaloby; ze strany žalobce se tak jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Je jen věcí žalobce, že pravomocná rozhodnutí soudu nedokáže přijmout a snaží se je zvrátit podáváním řady mimořádných opravných prostředků či žalob. Se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil odvolací soud, když i podle něho se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle odvolacího soudu odvolací námitky nepřinesly v podstatě nic nového, jen polemiku s právními závěry přijatými v dřívějších soudních řízeních, která byla skončena pravomocnými rozhodnutími, jejichž výroky jsou pro žalobce závazné. Soud prvního stupně přitom správně a přiléhavě vyložil, z jakého důvodu žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Bez tohoto zákonného požadavku však žalobcově určovací žalobě nemůže být vyhověno.
S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Předně je třeba zdůraznit, že aby bylo řešení předběžné otázky pro další spory závazné, musí být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 (uveřejněný pod č. C 7 498 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 (uveřejněný pod č. C 13 750 v Souboru)]. Výjimku z tohoto pravidla pak Nejvyšší soud shledal v případě střetu žaloby na plnění a následné určovací žaloby, když dovodil, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené ( res iudicata ). Je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není [usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)]. Ta část odborné literatury, která se s tímto řešením zastávaným velkým senátem Nejvyššího soudu neztotožňuje, když zdůrazňuje, že ani v těchto případech se nejedná o překážku věci rozhodnuté, pak řeší střet původní žaloby na plnění a následné určovací žaloby pomocí institutu naléhavého právního zájmu, který je nezbytný pro následné meritorní projednání určovací žaloby [k tomu srovnej Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 111, marg. č. 207.].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce se domáhal určení neexistence právních poměrů či práv, které již dříve byly jako předběžné otázky vyřešeny. Pomine-li Nejvyšší soud otázku, zdali ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí velkého senátu je v dané věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté či nikoliv, je možné souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce se totiž svou žalobou snaží zpochybnit předběžné otázky zjevně za tím účelem, aby se později mohl případně domoci revize pravomocných rozhodnutí na plnění, nikoliv za tím účelem, aby určovací žaloba vystihla celý obsah a dosah sporného právního vztahu či práva. Vhodné je pak především zdůraznit tu skutečnost, že ani případný úspěch jeho určovací žaloby by v současnosti již nemohl vést k revizi původních rozhodnutí na plnění. Žaloba na obnovu původního řízení může být totiž podle §233 odst. 2 o. s. ř. podána po uplynutí 3 let od právní moci napadeného rozhodnutí jen tehdy, když trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny. V posuzovaném případě se však o situaci nastíněnou v uvedeném ustanovení nejedná. Rozhodnutí soudů obou stupňů tedy ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu zjevně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu