ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1465.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1465/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ Ing. J. K. a B/ M. K., zastoupených advokátem, proti žalované obci K., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1232/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2000, čj. 26 Co 316/99-36, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2000, čj. 26 Co 316/99-36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, čj. 9 C 1232/98-21, rozhodl, že „žalovaná je povinna vyklidit a vyklizenou předat žalobcům část nemovitosti čp. 124 v K. a to garáž - hasičskou zbrojnici, sestávající z jedné místnosti v přízemí objektu o výměře 60 m2, ve lhůtě 20 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou v příslušném katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci objektu bydlení čp. 124 v katastrálním území K. Tuto nemovitost získali postupní smlouvu z 21. 1. 1997 od K. M., který ji nabyl na základě „hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti“ z 6. 12. 1991 od spotřebního družstva J. P. Část předmětné nemovitosti v rozsahu 60 m2 užívá žalovaná, která nehodlá tento prostor uvolnit a tvrdí, že žalobci nemovitost získali od nevlastníka a sami tedy nejsou jejími vlastníky. Uzavřel, že na základě hospodářské smlouvy z 6. 12. 1991 bylo vlastnictví předmětné nemovitosti zapsáno v katastru nemovitostí pro K. M. a poté pro žalobce, a proto s přihlédnutím k §123 a §126 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2000, čj. 26 Co 316/99-36, změnil rozsudek soudu prvního stupně, když rozhodl tak, že „žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit a vyklizenou předat žalobcům část nemovitosti čp. 124 v K., a to garáž - hasičskou zbrojnici, sestávající z jedné místnosti v přízemí objektu o výměře 60 m2, se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že předmětná nemovitost byla postavena v „akci Z“ a z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že měla být používána jako „pohostinství a požární zbrojnice“. Z hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví této budovy jako národního majetku (§349 hospodářského zákoníku) z 29. 6. 1983, uzavřené mezi předávajícím bývalým Městským národním výborem v M. a přebírajícím spotřebním družstvem J. P., plyne, že předmětem převodu byla budova označená neurčitě jako „nový hostinec postavený v akci Z“ na pozemku č. kat. 60/1 v k. ú. K. v pořizovací ceně 1,012.000,- Kčs ke dni 30. 6. 1983. Odvolací soud dospěl k názoru, že předmětem převodu byla pouze část objektu, což dovodil jednak z označení převáděného majetku, jednak ze sjednaného důvodu převodu, když hostinec byl postaven pro jmenované spotřební družstvo a požární zbrojnice pro obec K. Uvedené spotřební družstvo navíc nepřevzalo žádná práva ani závazky týkající se užívání požární zbrojnice, přičemž hodnota celého objektu činila 1,165.000,- Kč, zatímco předmětem převodu byla část v hodnotě 1,012.000,- Kč. Odvolací soud dále s odkazem na §347 a §349 hospodářského zákoníku ve znění platném v době uzavírání předmětné hospodářské smlouvy a na §15 a §16 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, konstatoval, že k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milion Kčs bylo třeba schválení smlouvy příslušným ministerstvem financí. Protože rubrika s textem „schvalovací doložka příslušných orgánů“ zůstala ve smlouvě nevyplněna, smlouva nenabyla účinnosti a k převodu vlastnictví sporné nemovitosti jako národního majetku nedošlo. I za situace, že by nedostatek souhlasu příslušného orgánu s uzavřením citované smlouvy byl zhojen, bylo by možno spotřební družstvo J. P. pokládat za vlastníka toliko té části objektu, která sloužila jako pohostinství. Objekt v části používaný jako požární zbrojnice nebyl předmětem převodu a zůstal nadále ve vlastnictví státu a správě Městského národního výboru v M. Jako požární zbrojnici užívala předmětnou část nemovitosti i obec K. jako právní nástupce jmenovaného národního výboru ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Hospodářskou smlouvu uzavřenou 6. 12. 1991 mezi spotřebním družstvem J. P. a nabyvatelem označeným v ní jako „M. se sídlem K. 124, IČO ...“ proto odvolací soud považuje za absolutně neplatnou. Osoba nabyvatele, jak je ve smlouvě označena, není způsobilou nabývat práv a povinností, neboť jde pouze o obchodní jméno fyzické osoby podnikající na základě povolení okresního úřadu. I tato vada činí smlouvu absolutně neplatnou podle §38 odst. 1 ObčZ ve znění platném v době uzavření uvedené smlouvy. Ke zhojení tohoto neplatného právního úkonu nemohlo dojít ani prohlášením účastníků zmíněné smlouvy před katastrálním úřadem, k němuž došlo 28. 2. 1997, resp. 7. 3. 1997. Na základě takto neplatně uzavřené kupní smlouvy, nesprávně nazvané hospodářská, se K. M. nestal vlastníkem předmětné nemovitosti a nemohlo proto dojít k přechodu vlastnického práva na žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Nesprávný je názor odvolacího soudu, že smlouvou z 29. 6. 1983 došlo k převodu pouze části nemovitosti - hostince, bez jediné místnosti, používané jako požární zbrojnice. Budova tvoří nedělitelný celek, tak byla zkolaudována a jako jediná nemovitost je zapsána v katastru nemovitostí. Sporná místnost je v přízemí a je vestavěnou garáží bez možnosti samostatné existence. Nesprávný je „logický výklad“ odvolacího soudu, že předmětem převodu byla pouze část objektu. Požární zbrojnice a její užívání bylo v uvedené smlouvě pojato jako věcné břemeno či služebnost na základě ústní dohody, a při převodu budovy z J. na K. M. bylo do smlouvy zahrnuto „další ujednání“, že kupující si je vědom „věcného břemene užívání požární zbrojnice“. Nelze přisvědčit ani závěrům odvolacího soudu, že převod jen části budovy je patrný i z rozdílnosti cen. Nesprávný závěr vyslovil odvolací soud i pokud jde o nedostatek schválení smlouvy ministerstvem financí. Dovolatelé tvrdí, že smlouva podléhala schválení krajským národním výborem a poukazují na praxi bývalých krajských národních výborů s převody nemovitostí pořizovaných v „akci Z“, budovaných vždy pro konkrétního budoucího uživatele; v takových případech se schválení nevyžadovalo. V tomto směru odkazují na čl. 5 předmětné smlouvy, kde je výslovně uvedeno, že „hostinec byl postaven MěNV M. v akci Z pro nabývajícího“, takže o převodu nemovitosti bylo rozhodnuto již před zahájením výstavby a finanční prostředky pro to byly vyčleněny a přiděleny krajským národním výborem. Nesouhlasí s tím, že požární zbrojnice přešla na žalovanou obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Pokud jde o smlouvu z 6. 12. 1991, nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že „osoba nabyvatele tak, jak je ve smlouvě označena, není způsobilou nabývat svými úkony práv a povinností, neboť se jedná pouze o obchodní jméno fyzické osoby podnikající na základě povolení okresního úřadu“. Podle registrace vydané příslušným orgánem je obchodní název nabyvatele sporné nemovitosti „M.“, sídlem K. 124. Koupi nemovitosti uskutečnil nabyvatel jako provozovatel hostinské činnosti a v samotné smlouvě je uvedeno, že firma „M.“ je zastoupena podnikatelem K. M., pro něhož bylo posléze vloženo vlastnické právo do příslušného katastru nemovitostí. V tomto směru dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 555/96. Obec K. se domáhá neplatnosti předmětných smluv až v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přešlo platně v pořadí již na třetího vlastníka, který se domáhal narovnat dosud neupravené vztahy spojené s užíváním předmětné prostory v jeho objektu. Žalobci nabyli vlastnické právo k celému objektu v souladu se zákonem a v dobré víře a právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Odvolací soud učinil závěr, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku, uzavřená mezi MěNV M. a J., spotřebním družstvem P. jako nabyvatelem, je neúčinná, neboť k ní nebyl dán souhlas ministerstva financí, kterého bylo podle §16 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška“) třeba.
Podle §16 odst. 1 vyhlášky k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milión Kčs nebo o bezplatném převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad 250 000,-Kčs je třeba schválení příslušného ministerstva financí. Podle §16 odst. 3 vyhlášky ustanovení předchozích odstavců se nevztahují na převody vlastnictví národního majetku podle §15 odst. 5 písm. c) a g). V §15 odst. 5 písm. c) vyhlášky se uvádí, že hmotný národní majetek, který převádí organizace na jinou socialistickou organizaci než státní, která jej podle smlouvy o sdružení prostředků (§360a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku) popřípadě podle smlouvy o zřízení společného zemědělského podniku bude mít ve vlastnictví.
Smlouvou o sdružení se zavazují socialistické organizace, že spojí svoji činnost nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu, popřípadě v jiném společném zájmu (§360a odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění v době uzavření smlouvy). Smlouvy o sdružení bývaly uzavírány i v souvislosti s výstavbou prováděnou v „Akci Z“. To plyne i z vyhlášky č. 151/1978 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací; i když Akce Z byla v této vyhlášce výslovně zmíněna až novelou č. 22/1986 Sb., vztahovala se vyhláška na tuto akci zjevně již dříve. Pokud tedy odvolací soud učinil závěr o neplatnosti hospodářské smlouvy pro nedostatek schválení ministerstvem financí, aniž by se zabýval tím, zda nešlo o převod majetku podle předchozí smlouvy o sdružení, je jeho právní závěr předčasný a tudíž nesprávný. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je proto dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Naopak tvrzení dovolatelů o tom, že smlouva podléhala souhlasu Krajského národního výboru, nemá ve vyhlášce o správě národního majetku oporu; dovolatelé ostatně ani neuvádí, o jaké skutečnosti toto tvrzení opírají.
Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by smlouva byla účinná, přešla by do vlastnictví J. SD P. jen ta část budovy, která měla sloužit k provozu pohostinství.
Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20.12.1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 1/1987). Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně (srov. například R 285/47 Sbírky rozhodnutí československých soudů). Odvolací soud však neučinil skutkové zjištění, zda došlo k reálnému rozdělení stavby.
Hodlá-li soud v nalézacím řízení aplikovat na věc právní normu, musí učinit skutková zjištění ohledně právních skutečností, na které váže hypotéza právní normy důsledky uvedené v dispozici. Pokud právní normu aplikuje, aniž by učinil úplné skutkové zjištění, týkající se právní skutečnosti uvedené v hypotéze této normy, je o jinou vadu řízení, uvedenou v §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Právní závěr o povaze věci (stavby) nelze učinit bez odpovídajících skutkových zjištění.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se dělitelnosti stavby vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť soud neučinil skutkové zjištění, zda došlo k reálnému rozdělení stavby. Je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Lze dodat, že odvolací soud nezhodnotil ani skutečnost, že z písemné hospodářské smlouvy, kterou byl proveden důkaz, vyplývá, že převádějící má zařídit převod celé parcely č. 60/1 v katastrálním území K., na kterém je objekt umístěn (tedy nikoliv jen části této parcely, na které stojí hostinec, která by pochopitelně musela být oddělena) do trvalého užívání nabyvatele.
Konečně odvolací soud uvedl, že i kupní smlouva ohledně předmětného objektu, uzavřená mezi J. SD P. a nabyvatelem „M. se sídlem K. 124“, uzavřená 6. 12. 1991, je neplatná, neboť nabyvatelem nebyl způsobilý subjekt práv; šlo jen o obchodní jméno fyzické osoby. Dovolací soud vychází z toho, že pokud je osoba v právním úkonu označena nepřesně, není právní úkon neplatný, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (viz rozhodnutí publikované pod č. C 34 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je zřejmé, že účastníci neměli v úmyslu převést nemovitost na obchodní jméno fyzické osoby - podnikatele, ale že jim šlo o převod nemovitosti na subjekt pod tímto jménem podnikající, tedy na podnikatele K. M., označeného ve smlouvě. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účastníkem smlouvy byl někdo, kdo neměl právní subjektivitu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu