ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1476.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1476/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. V., narozené 2. 5. 1961, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., narozenému 25. 6. 1959, o zaplacení 25 000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 94/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2000, č. j. 10 Co 1319/99-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 1999, č. j. 10 C 94/99-22, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 25 000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou manželé. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. ledna 1999, č. j. 10 C 283/98-9, který nabyl právní moci 2. 3. 1999, bylo zúženo společné jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Kupní smlouvou ze 6. 9. 1993 s právními účinky 14. 9. 1993 účastníci nabyli do společného jmění manželů stavbu občanské vybavenosti č. p. 325 včetně stavební parcely č. 466/2 – zastavěná plocha, zapsanou na LV č. 4558 pro obec a kat. úz. V. Oba účastníci mají své vlastní oprávnění k podnikatelské činnosti k provozování cestovní kanceláře. Od 1. 10 1995 po dobu jednoho roku užívala označenou nemovitost žalobkyně, další rok ji užíval žalovaný, poté následující rok opět žalobkyně a od 1. 10. 1998 dosud ji užívá žalovaný. Od 4. 1. 1999 si žalobkyně pronajala nebytové prostory v domě č. p. 310 ve V. o výměře 34,9 m2 za nájemné 26 175,- Kč ročně. Částka 25 000,- Kč požadovaná žalobkyní představuje úhradu za užívání nemovitosti č. p. 325 výlučně žalovaným, a to za dobu dvou měsíců od 3. 3. 1999. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za existence manželství účastníků a jejich spoluvlastnictví k nemovitosti č. p. 325 s přihlédnutím k dosavadnímu rozsahu a době jejího užívání každým z účastníků nelze jednomu z nich uložit povinnost platit druhému za užívání tohoto majetku. Rozsudek o zúžení společného jmění manželů může mít vliv na nabývání majetku do budoucna, nikoli účinky zpětné. Povinnost žalovaného platit žalobkyni za to, že žalobkyně neužívá nemovitost č.p. 325, nelze dovodit ani z §145 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., stejně tak nelze dovodit jeho povinnost platit žalobkyni částku odpovídající vynaloženému nájemnému v domě č. p. 310.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. ledna 2000, č. j. 10 Co 1319/99-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, k návrhu žalobkyně připustil dovolání a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k právnímu závěru, že žaloba je předčasná, neboť nárok na požadované finanční vyrovnání může být uplatňován zásadně v rámci vypořádání společného majetku. Právní mocí rozsudku, jímž bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, též, pokud jde o ostatní věci, tedy i o stavbu občanské vybavenosti, zaniklo. Bude proto třeba tento majetek, o který byl společný majetek manželů zúžen, vypořádat a v té souvislosti vyřešit vlastnické poměry k uvedené nemovitosti a sporné otázky finančního vypořádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [§241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ vznesla z důvodu procesní opatrnosti pro případ, že by se právní závěr měl opírat o „dohodu“ tvrzenou žalovaným o dobách, ve kterých měli účastníci předmětnou nemovitost užívat s tzv. obráceným pořadím v roce 1999. Namítá, že jde o to, zda lze nutit žalobkyni do řízení o vypořádání společného jmění manželů týkajícího se nemovitosti s tím, že účastníci nemusí vůbec uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů, ani podat žalobu, ale mohou se spokojit s fikcí ve smyslu §150 odst. 4 ObčZ. Do doby, než budou práva k nemovitosti zcela vypořádána, svědčí jí „právo podíl na nemovitosti užívat“. Je-li její právo rušeno, má možnost domáhat se odstranění „poruchového stavu“, ale svědčí jí i právo za utrpěnou újmu na své majetkové sféře požadovat náhradu. Odmítnutí tohoto práva je upřením základního práva na soudní ochranu. Dobu od zániku společného jmění manželů do uzavření dohody a podání návrhu na vklad není možno přejít s odkazem, že náhrada za užívání bude vypořádána při celkovém vypořádání majetku. V průběhu dovolacího řízení předložila dohodu o částečném vypořádání zúženého společného jmění manželů, podle které došlo k reálnému rozdělení sporné nemovitosti. Žalovaný nemovitost, jíž se stal výlučným vlastníkem, prodal. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a sni z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §133 až 135 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud ohledně „dohody“, podle níž měli účastníci předmětnou nemovitost užívat v roce 1999 s tzv. obráceným pořadím, neučinil žádná skutková zjištění, tato ani nepřevzal ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a při rozhodování z nich nevycházel. Nelze tudíž dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nedůvodnosti tohoto dovolacího důvodu si ostatně byla vědoma i dovolatelka, která jej vznesla toliko z procesní opatrnosti.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘ je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. ledna 1999, č. j. 10 C 283/98, který nabyl právní moci dne 2. března 1999, soud zúžil společné jmění účastníků jako manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Tímto rozhodnutím ve smyslu §148 odst. 1 a 2 ObčZ došlo k modifikaci rozsahu společného jmění účastníků, stanoveného ustanovením §143 ObčZ, tedy k vyloučení věcí, které by jinak tvořily předmět jejich společného jmění, až na věci tvořící obvyklé vybavení jejich společné domácnosti, ze společného jmění účastníků. Ustanovení §148 odst. 1 ObčZ je obdobou §148 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nový §148 odst. 2 a 3 pak dosavadního §148a odst. 2 a 3. Novela tak věcně zachovala dosavadní konstrukci zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v nové dikci zúžení společného jmění manželů, jakožto principu ochrany majetku nepodnikajícího nebo z jiných „závažných důvodů“ ohroženého manžela. Došlo-li ke zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu §149 a §150 ObčZ, tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů. To znamená, že každý z manželů je nadále vlastníkem celé věci, přičemž jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého manžela. Stejně jako za trvání společného jmění manželů v rámci užívání společných věcí nemůže jeden z manželů požadovat na druhém, aby mu nahradil škodu, kterou způsobil na společném majetku, nebo vydal to, oč se obohatil (zvýhodnil) oproti druhému z manželů z užitků ze společné věci, nemůže uplatnit stejné nároky do doby, než je společné jmění manželů ke sporným věcem vypořádáno. Teprve za předpokladu vypořádání společného jmění manželů lze řešit majetkové nároky souvisejícími s nakládáním vypořádávaných věcí – kdo, komu a v jaké výši je povinen něco nahradit druhému ze spoluvlastníků. Tyto nároky rozhodně nelze řešit dříve než současně s vypořádáním společného jmění manželů.
V dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti, zvláště pak ty, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu. Určující je stav v době rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž předmětná pohledávka je z doby, kdy zúžené společné jmění účastníků nebylo vypořádáno a fikce vzniku podílového spoluvlastnictví ještě nenastoupila. Skutečnost, že mezi účastníky došlo dne 11. května 2000 k uzavření dohody o částečném vypořádání zúženého společného jmění manželů ohledně nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 4558 pro obec a kat. úz. V., a to domu č. p. 325 s pozemkem parc. č. 466/2, podle níž došlo k reálnému rozdělení nemovitostí, nemohla mít proto vliv na posouzení věci dovolacím soudem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu