ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1479.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1479/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. K. , bytem v Ž., M. 64, zastoupené JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Koniklecová 8, proti žalované E. N. , bytem v P. 1, K. 10, zastoupené JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 369/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 16 Co 435/2010-264, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Škvrny.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 7 C 369/2009-214, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že nemovitosti, budova, objekt bydlení na pozemku, zastavěná plocha, pozemek, zastavěná plocha, pozemek , zahrada, dosud vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. pro obec V., k. ú. V. u Ž., byly ke dni 4. 12. 1995 v tehdejším bezpodílovém spoluvlastnictví manželů V. K. a J. K., oba bytem V. 64. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí; původně žaloba zněla na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí a směřovala proti původnímu žalovanému J. N., který v průběhu řízení zemřel, a jeho procesní nástupkyní se stala E. N. Žalobkyně se domáhala uvedeného určení se zdůvodněním, že předmětné nemovitosti užívala spolu s manželem nepřetržitě od roku 1949. Od smrti manžela v roce 1995 je užívá sama. Teprve v souvislosti s projednáváním pozůstalosti po manželovi se dozvěděla, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidované jako vlastnictví J. N. (původního žalovaného). Žalobkyně se svým manželem byli oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí po dobu více než 10 let. V roce 1949 se se žalovaným dohodli, že jim nemovitosti přenechá. Finančně se s ním vypořádali tak, že mu zaplatili částku 40.000,- Kč. V roce 1953 pak vnesli zemědělské pozemky včetně živého a mrtvého inventáře do jednotného zemědělského družstva. Od počátku považovali nemovitosti za své vlastnictví.
Předchozí rozsudek soudu prvního stupně spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. července 2009, č. j. 22 Cdo 4484/2007-130, se závazným právním názorem, že je nutné, aby si soudy nejprve vyjasnily, o jakou skutečnost žalobkyně opírá své vlastnické právo, zda o kupní smlouvu či o listinu o přídělu z roku 1961, zda by mohlo přicházet v úvahu vydržení či jde o kumulaci těchto skutečností. Uložil soudům, aby v souvislosti s žalobním tvrzením o získání vlastnictví žalobkyně a jejího manžela přídělem v roce 1961 se věcí zabývaly i z tohoto hlediska a posuzovaly vznik vlastnického práva přídělem a podle příslušné hmotněprávní úpravy posuzovaly i opuštění (vzdání se) přídělu předchůdcem žalované. Pokud by nebylo možné učinit závěr o opuštění přídělu a následném přídělu žalobkyni a jejímu manželovi, pak měly soudy zvážit možnost vydržení vlastnického práva.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že (původní žalovaný) J. N. se stal vlastníkem sporných nemovitostí na základě přídělu a po celou dobu se jako vlastník „cítil“ a choval jak ve vztahu ke K., tak vůči tehdejší Geodezii, n. p., a dalším subjektům. Příděl přenechal K. na základě nesvobodné vůle; chtěl nadále zemědělsky hospodařit, dosahoval dobrých hospodářských výsledků, měl k místu jako zemědělec trvalý vztah, zaplatil za ztížených podmínek přídělovou cenu, a neměl tedy důvod z přídělu odejít. K odchodu byl donucen „okolnostmi tehdejší doby“ a jeho vůle nebyla svobodná do té míry, že nemohly nastat účinky opuštění přídělu. Za předmětné nemovitosti mu K. nic nezaplatili. Stát se vlastníkem nemovitostí nestal a manželé K. nemohli nemovitosti přídělem nabýt. Listiny, které měly být v šedesátých letech sepsány státními orgány a kterými měl být zajištěn příděl sporných nemovitostí, manželé K. v sedmdesátých letech přes výzvy geodézii ani národnímu výboru nepředložili a neprokázali tehdy své vlastnictví. Rovněž kupní smlouva mezi J. N. a manžely K. ohledně předmětných nemovitostí nikdy nebyla uzavřena (ani před rokem 1961) a nebyla uzavřena ani jiná smlouva o převodu nemovitostí. To výslovně uvedl i J. K. při jednání konaném 10. 10. 1960 na Okresním národním výboru Brno-venkov. Soud nepochyboval o tom, že žalobkyně byla svým manželem seznámena se skutečnostmi týkajícími se dané věci. Žalobkyně a její manžel nemovitosti převzali, když J. N. musel odejít po výhrůžkách, které ovlivnily jeho svobodnou vůli natolik, že nenastaly účinky opuštění přídělu. Vlastnické právo nenabyli ani vydržením.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 16 Co 435/2010-264, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nemovitosti, budova – objekt bydlení na pozemku – zastavěná plocha, pozemek – zahrada, dosud vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV pro obec V., k. ú. V. u Ž., byly ke dni 4. 12. 1995 v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů V. K. a J. K. oba bytem V. 64. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování a zopakoval některé již provedené důkazy a poté konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým a právním závěrům, které nevycházejí ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 1. července 2009, č. j. 22 Cdo 4484/2007-130. Nesporné bylo, že předmětné nemovitosti nabyl otec žalované J. N. na základě přídělu konfiskovaného majetku. Zůstalo sporné, zda přidělené nemovitosti právní předchůdce žalované opustil, a staly se tak volnými pro další příděl žalující straně. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, který měl za to, že se tak stalo na základě nesvobodné vůle a pod nátlakem. Takový závěr však ze žádného z provedených důkazů nevyplývá; ani s ohledem na dobu, ve které k opuštění přídělu došlo, nelze bez dalšího dovodit, že se tak stalo bez svobodné vůle. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by J. N. musel z vesnice odejít pro nějaké výhrůžky nebo persekuci. I když soud připustil, že v tehdejší době byla situace na vesnici přelomová, nelze a priori vycházet z toho, že původní žalovaný příděl opustil pod nátlakem. Tomu neodpovídá ani situace dalších tehdejších přídělců v obci. Nesporné je, že J. N. příděl zaplatil. Není však zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil, že původní žalovaný dosahoval dobrých výsledků v zemědělské výrobě a že neměl důvod odcházet z přídělu a že měl k nemovitosti trvalý vztah. Odvolací soud zaujal názor, že z provedených důkazů lze spíše dovodit, že J. N. vedly k odchodu právě obtíže spojené se soukromým hospodařením a obavy ze změn, které mohou nastat, tj. bezplatné odevzdání části přiděleného majetku jednotnému zemědělskému družstvu. Bylo to svobodné rozhodnutí, byť učiněné v nesvobodných poměrech. Zjevné je, že se s panem K. domluvil o úplatě, ač jejich dohoda odraz v kupní smlouvě ani v jiné listině nenašla. O tom svědčí opakované vyjádření J. N., že vyrovnání ze strany K. nebylo zaplaceno. Odvolací soud považoval za důležitý fakt, že originál přídělové listiny, kterou mu byly nemovitosti přiděleny (důkaz provedl odvolací soud), má v držení žalobkyně, která je nemohla získat jinak než od J. N. Soud přihlédl i k tomu, že se původní žalobce v průběhu doby, kdy došlo k uvolnění poměrů, nedomáhal vydání nemovitostí právní cestou. Z uvedeného vzal soud za prokázané, že původní žalovaný se vzdal vlastnického práva k přídělu ve smyslu §132 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tím došlo k obnovení vlastnického práva státu a následně k novému přidělení tohoto majetku žalobkyni a jejímu manželovi, což je patrno ze zápisu z 18. 5. 1961 a z listiny ze dne 21. 5. 1961. V důsledku těchto odlišných závěrů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil a dospěl k nesprávnému rozhodnutí. Polemizuje s jeho závěry o dobrovolném opuštění přídělu jejím otcem (právním předchůdcem). Tento závěr neodpovídá důkazu provedenému výpovědí původního žalovaného J. N. ani svědků. J. N. po odchodu ze svého hospodářství pracoval na statku u své sestry. Podle1 svědectví V. B. byl dobrý sedlák a počítal s tím, že až se doba uklidní, vrátí se k obhospodařování svých nemovitostí. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že o svobodném rozhodnutí J. N. svědčí skutečnost, že se s K. dohodl na vyrovnání s odkazem na dopis původního žalovaného Geodézii Židlochovice z 26. 10. 1977, v němž uvedl, že pan K. se řádně nevyrovnal a až se vyrovná, bude vlastníkem. Naopak K. byli upozorněni geodézií, že pokud nepředloží doklady ohledně svého vlastnictví, bude potvrzeno vlastnictví J. N. Z toho vyplývá, že žalobkyně a její manžel neměli zájem o vyrovnání a o vlastnictví domu. Odvolací soud své rozhodnutí opřel i o skutečnost, že žalobkyně drží originál přídělové listiny původního žalovaného, kterou nemohla získat od nikoho jiného, než od něj. I tato úvaha je nesprávná, protože vyhotovení uvedené listiny bylo několik a byla rozeslána na různé instituce včetně Místního národního výboru ve V., kde byl předsedou 16 let svědek J. P., který je podepsán i pod listinou z května 1961. Tuto listinu žalobkyně předložila se zpožděním mnoha let, když původní žalovaný ji s ostatními doklady předložil soudu již dne 21. 1. 1998. Ani úvaha odvolacího soudu, že o dobrovolném opuštění přídělu svědčí skutečnost, že se původní žalovaný nedomáhal vydání nemovitostí právní cestou v době uvolnění poměrů, není správná. Soud zde směšuje institut vlastnictví s užíváním. Původní žalovaný své vlastnictví považoval za nezpochybnitelné, potvrzené listinami geodézie a ohledně užívání se s J. K. po celou dobu dohadovali, jak vyplývá ze svědectví V. B. a Ing. D. J. (tomu nebylo 6 let, jak uvedl soud, ale 10 až 15 let, a v tom věku si již musel pamatovat, že se hádali). Žalovaná trvá na tom, že příděl nebyl nikdy jejím otcem opuštěn a ani mu nikdy nebylo zasláno státním orgánem sdělení o odebrání přídělu. K. nikdy nic za nemovitosti nezaplatili, ani v roce 1949, ani v roce 1961. Jistě by o tom měli nějaký doklad, když předložili doklady o placení daní (ty v té době platili uživatelé). Listinu, která je K. považována za vkladovou, nikde neuplatnili, i když po roce 1964 byla zákonem stanovená povinnost zápisu. Podle žalované neexistuje právní titul, který by měl za následek převod vlastnictví. Vzhledem k právnímu názoru zaujatému odvolacím soudem, se ten již nezabýval otázkou vydržení nemovitostí manžely K. Žalovaná považuje za věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje je za správné. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla žalobkyně spolu se svým zemřelým manželem na základě rozhodnutí příslušného orgánu Československé republiky. I kdyby bylo správné tvrzení žalované, že rozhodnutí Zemědělského odboru rady ONV v Brně nebylo platné, přesto by zakládalo dobrou víru žalobkyně a jejího manžela, neboť by nemohli za to, že správní orgán státu nezná právo a vydal rozhodnutí, které se může později ukázat jako neplatné. Pokud se tedy žalobkyně a její manžel nestali vlastníky na základě rozhodnutí orgánu státu, pak vlastnické právo vydrželi, neboť pro dobrou víru postačuje i domnělý právní titul. V tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Protože k opuštění přídělu mělo dojít v roce 1949, bylo třeba věc posoudit především podle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Ten v §386 připouštěl zánik vlastnického práva opuštěním věci movité, jinak bylo třeba výmazu z pozemkových knih (extabulace). Nicméně – jak uvedl a zdůvodnil dovolací soud v předchozím rozsudku v této věci - nedošlo-li jen pro nedostatek extabulace k zániku vlastnictví k nemovitosti na základě jejího opuštění, realizovaného ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, došlo k zániku práva nejpozději k 1. 1. 1951.
Právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentně učiněný) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva.
Konkludentní právní úkon (projev vůle učiněný jinak než výslovně) je takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (Švestka, J., Dvořák, J., a kol.: Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 5. vydání, díl I., s. 122).
V dané věci není sporu o tom, že předchůdce žalované J. N. fakticky (fyzicky) opustil příděl a přenechal jeho užívání žalobkyni a jejímu manželovi. Jde tak o posouzení, zda tímto jednáním projevil vůli přidělený majetek opustit, nebo zda šlo jen o jeho přenechání k užívání jiným osobám. Toto posouzení musí nutně vyjít z okolností uvedeného případu. Jde o zjišťování obsahu vůle osoby, která příděl fyzicky opustila, tedy o skutkové zjištění, vycházející z hodnocení provedených důkazů (§132 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že původní přídělce byl nadále evidován jako vlastník přídělu, že jej však opustil za okolností svědčících pro závěr o jeho vůli přídělu se vzdát. Vyšel především z toho, že žádný ze svědků neuvedl, že by měl příděl opustit proto, že by mu někdo vyhrožoval, resp. pro politický nátlak. Bylo by nelogické, kdyby výsledkem takového nátlaku či vyhrožování, motivovaného tlakem např. na združstevňování, mělo být to, že jedna osoba příděl opustí a jiná se jej ujme; v řízení přitom nevyšly najevo důvody, proč by měl být původní přídělce nějak „pronásledován“ a jeho nástupce nikoli, resp. že by nástupce byl nějak zvýhodňován na úkor původního přídělce. Soud prvního stupně sice učinil závěr, že přídělce opustil příděl pod nátlakem, toto zjištění však neopřel o provedené dokazování a odvolací soud uzavřel, že takový závěr z provedených důkazů nevyplývá. Ostatně i to, že se měl se svým nástupcem dohodnout na jednorázovém vyrovnání za příděl svědčí tomu, že neměl v úmyslu se jej opět ujmout. Dovolací soud tu pro stručnost odkazuje na skutková zjištění odvolacího soudu (s. 5 a 6 rozsudku). Konečně je třeba přihlédnout i k dlouhodobé držbě přídělu žalující stranou. Žalovaná strana sice tvrdí, že jí politické poměry neumožnily domáhat se práva, ovšem z ničeho nevyplývá, proč by těmito poměry, omezujícími obě strany, měla být znevýhodněna právě jen ona.
Je faktem, že skutečné vlastnické poměry byly neurčité, to však bylo pro rozhodnou dobu typické. Nejvyšší soud opětovně konstatoval že při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1329). V té době měly zápisy do pozemkové knihy, resp. evidence nemovitostí, jen evidenční charakter. Proto uvedenou nejistotu nelze klást žalující straně k tíži; navíc ovšem nejde o spor o vydržení, neboť odvolací soud opírá vlastnické právo žalující strany především o příděl, ke kterému mělo dojít v roce 1961. Pokud jde o tehdejší politické a společenské poměry, pak je třeba uvést, že ty tížily stejnou mírou obě strany, a nebylo zjištěno, že by jejich postavení ve vztahu k tehdejšímu státu v rozhodné době bylo rozdílné.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., mimo jiné proto, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci o takový případ nejde; hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, ústící v závěr, že J. N. projevil konkludentně vůli opustit vlastnické právo k přídělu, není zjevně nepřiměřené. Na tom nic nemění skutečnost, že dovolatelce lze přisvědčit v tom, že držba přídělové listiny žalující stranou mohla vzniknout za různých okolností.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a odpovídá skutečnosti, že dovolání žalované bylo zamítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jí vznikly. Představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 10.300,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.600,- Kč, celkem tedy činí 12.900,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu