ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1537.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1537/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 49/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2003, č. j. 16 C 49/2002-164, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 397 pro kat. území N. M., a to rekreační chatě ev. č. 9, postavené na pozemku parc. č. 2852, pozemku parc. č. 2852 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 2853 ostatní plocha, tyto nemovitosti pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu částku 70 000,- Kč. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí každý v rozsahu ideální ½. Žalobce nabyl spoluvlastnický podíl darovací smlouvou z 15. 8. 2000 uzavřenou s M. P. jako dárkyní, která jej získala dědictvím podle rozhodnutí Státního notářství v Š. z 15. 10. 1084, sp. zn. D 1512/84. Tímto rozhodnutím nabyla spoluvlastnický podíl i žalovaná. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Podle znaleckého posudku Ing. J. A. z 25. 10. 2001 nemovitosti nejsou reálně dělitelné a jejich tržní cena činí 120 000,- Kč. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a tyto přikázal z hlediska jejich účelného využití do výlučného vlastnictví žalobce, když zohlednil, že nemovitosti jsou od roku 1999 převážně užívány žalobcem a jeho rodinou a že tomu nebylo jinak ani před tímto rokem. Žalovaná neprokázala, že by z užívání nemovitostí byla vyloučena v důsledku výměny zámku žalobcem, a pokud dříve chatu neužívala z důvodu péče o nemocnou matku, šlo o její vlastní rozhodnutí, které nelze zohlednit při úvaze o dalším vlastnictví chaty. Byl to také žalobce, který prováděl údržbu. Soud neuvěřil tvrzení žalované, že před rokem 1999 prováděla údržbu nemovitostí, s tím, že její tvrzení potvrzovali jen manžel, syn a sestra, tedy osoby blízké žalované, jejich výpovědi byly účelově zkresleny a byly nevěrohodné. Pokud jde o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, soud vyšel z prohlášení účastníků o tom, že pokud budou nemovitosti přikázány do vlastnictví žalobce nebo žalované, zaplatí druhému částku 70 000,- Kč. Proto se nezabýval aktuální tržní cenou nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pod bodem II. výroku specifikoval nemovitosti přikázané žalobci a žalobci uložil, aby žalované zaplatil přiměřenou náhradu ve výši 70 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Souhlasil s tím, že v daném případě jsou splněny podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť žalobce nechce ve spoluvlastnickém vztahu nadále setrvávat, k dohodě o zrušení podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby soud podílové spoluvlastnictví nezrušil, tvrzeny, ani prokázány, nebyly. Soud prvního stupně při posuzování hlediska účelného využití věci správně přihlížel k tomu, kdo nemovitosti dosud udržoval, opravoval, případně do nich investoval. Odvolací soud má za to, že s ohledem na výpovědi svědků, vlastníků sousedních nemovitostí, jakož i listiny – faktury o nákupu stavebního materiálu a montáže elektroinstalace, toto hledisko svědčí ve prospěch žalobce. Určená přiměřená náhrada odpovídá obecné ceně nemovitostí v daném místě podle nabídky a poptávky, odvíjí se od znaleckého posudku Ing. A. a shodného prohlášení účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soud nezhodnotil, že předmětné nemovitosti užívala od roku 1972 a že od té doby do nemovitostí také investovala do oprav a údržby. Ve spoluužívání nemovitostí nikomu nebránila, neboť vycházela z přání otce, který nemovitost pořídil pro využití celé rodiny a jejich členů. Pokud žalobce tvrdil, že zhruba za pět let po pořízení nemovitosti postavil se svými kamarády kůlnu, nemohlo se tak stát, neboť v té době navštěvoval základní školu. Vytýká soudům, že neprovedly znalecký posudek za účelem zjištění, která ze stran a v jaké výši do nemovitostí investovala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka přikázání nemovitostí tomu kterému z účastníků z hlediska jejich účelného využití, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu