ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1568.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1568/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 5 C 1020/2002-97, pod bodem I. výroku určil, „že vlastníkem pozemku v obci N., k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl „f“ o výměře 213 m2 je žalobkyně“ s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v R. na LV č. 61 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. zamítl žalobu na určení, „že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, na parcele č. 4/1 jako díl „g“. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku parc. č. 4/1 v obci a kat. území N., včetně sporné části označené v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky z roku 1976 jako díl „f“,uveden žalovaný. Právní předchůdce žalovaného V. K., právní předchůdce žalobkyně J. P. a MNV v N. uzavřeli 20. 3. 1966 smlouvu o přemístění veřejné cesty, podle níž se účastníci smlouvy dohodli, že V. K. postoupí část svého pozemku parc. č. 4 o šířce 4 m a délce cca 45 m ve prospěch J. P. s tím, že J. P. pozemek oplotí. V. K. současně dal souhlas k vybudování cesty přes sporný pozemek, kterou měl vybudovat J. P. na vlastní náklady, neboť získá část pozemku pod bývalou cestou. Změnu půdních změn u Geodézie a kartografie v N. S. se zavázal zajistit MNV v N. V. K. jako převodce a J. P. jako nabyvatel uzavřeli ohledně oddělené části pozemku parc. č. 4 kupní smlouvu. Kupní cena činila 3 500,- Kč. J. P. oddělenou část pozemku oplotil a užíval ji od roku 1966, po jeho smrti postupně Z. P. a Z. J. s rodinami. Neuvěřil tvrzení žalovaného, že sporný pozemek užíval od roku 1981, kdy od V. K. koupil mj. pozemek parc. č. 4/1. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že sporný pozemek označený v geometrickém plánu z roku 1976 písmenem „f“ nabyla do vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Z. P. vydržením k 1. 4. 1984. Její právní předchůdce J. P. odvozoval dobrou víru, že mu sporný pozemek patří, od smlouvy z 20. 3. 1966. Žalobkyně se stala vlastnicí tohoto pozemku k 1. 1. 1992, neboť pozemek užívala nerušeně následně po Z. P. a k přerušení vydržecí doby nepostačovalo oznámení žalovaného, že mu věc patří, případně jeho zásahy do práva držby. Žalovaný žalobu u soudu nepodal. Za důvodnou neuznal námitku žalovaného, že žalobkyně a její právní předchůdkyně nemohly být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří s ohledem na výměru pozemků, které nabyly dědictvím, a jejich výměru, pokud by sporný pozemek měly ve svém vlastnictví. Soud poukázal na to, že v rozhodnutích o dědictví po J. P. a Z. P. výměry pozemků uvedeny nebyly a že díl „f“ pozemku parc. č. 4/1 ke dni nabytí účinnosti zákona č. 131/1992 Sb. nebyl v užívání socialistické organizace. Díl pozemku označený písmenem „g“ se netýká pozemku parc. č. 4/1, ale parc. č. 6, kterou žalovaný nevlastní.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně skutkového závěru, že ani po roce 1981, kdy se žalovaný stal vlastníkem sousední nemovitosti, nedošlo k přerušení držby sporného pozemku matkou žalobkyně a žalobkyní, neboť tyto až do roku 1992 se chovaly jako jeho vlastnice. Otec žalobkyně J. P. držel sporný pozemek od roku 1966 v omluvitelném omylu, že mu věc patří, neboť „se zřetelem k účasti MNV na celé věci se důvodně spoléhal na to, že věc je vyřešena v souladu s právem“. Právním důvodem oprávněné držby pozemku matkou žalobkyně, která v roce 1974 vstoupila do práv J. P., bylo dědění. S ohledem na okolnosti uzavření smlouvy v roce 1966 se důvodně mohla domnívat, že dědí vše, tj. i sporný pozemek, zejména když rozhodnutí státního notářství z 19. 12. 1974 neobsahovalo údaje o výměrách a sporný díl „f“ tvořil jeden funkční celek s pozemkem parc. č. 41 a bývalou cestou parc. č. 421. Na tomto závěru nemůže nic změnit její dopis z 30. 4. 1981, adresovaný radě MNV, v němž žádala „o zahrnutí pozemků do vlastnictví k rodinnému domu č. p. 27“. Podle odvolacího soudu důvodem tohoto dopisu mohla být jen její snaha dosáhnout toho, aby MNV splnil svůj závazek nahlásit změny ve vlastnictví pozemků podle smlouvy z roku 1966 u příslušného orgánu. Správný je také právní závěr soudu prvního stupně, „že žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. vydržela část pozemku parc. č. 4/1 o výměře 213 m2, když podle §872 odst. 6 si mohla započíst i dobu, po kterou měla v držbě její matka“. Skutečnost, že v rozhodnutí o dědictví po Z. P. byla u pozemku parc. č. 41 uvedena výměra 198 m2, však u žalobkyně nemohla vyvolat pochybnosti o její dobré víře, že jí sporný pozemek patří, když se ujala držby pozemku v rozsahu, v jakém jej užívali její rodiče od roku 1966 na základě smlouvy s MNV, o níž věděla. Ke ztrátě její dobré víry nepostačovala oznámení žalovaného, že pozemek je jeho vlastnictvím. Na závěru o vydržení vlastnictví sporného pozemku žalobkyní nemohla nic změnit ani skutečnost, že při jednání mezi účastníky na obci v roce 1991 žalobkyně projevila ochotu věc vyřešit tak, že by formálně uzavřela se žalovaným kupní smlouvu a pozemek by „znovu“ zaplatila, neboť byla nadále přesvědčena, že sporný pozemek zakoupil její otec a že jí patří.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele má po právní stránce zásadní význam. Vytýká soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s jeho námitkami. Pozemek parc. č. 4/1 o výměře 3361 m2, označený na LV č. 61 pro obec a kat. území N., nabyl v roce 1981 bez jakýchkoliv omezení. Jistým omezením byla pouze neoprávněně vybudovaná cesta, která v evidenci nemovitostí nebyla vyznačena, a skutečnost, že část pozemku byla tehdy užívána socialistickou organizací. Pokud žalobkyně považuje za právní titul pro vydržení vlastnictví sporného pozemku o výměře 213 m2 rozhodnutí Státního notářství v Berouně z 15. 3. 1986, jímž se stala po své matce vlastnicí pozemku parc. č. 41 o výměře 198 m2, sousedícího přímo s pozemkem dovolatele parc. č. 4/1, minimálně od roku 1986 nemohla se nikdy domnívat, že vlastní pozemek o výměře více než dvojnásobné. Závěr odvolacího soudu o tom, že označené rozhodnutí státního notářství nemohlo vyvolat pochybnosti o dobré víře žalobkyně, činí jeho rozhodnutí zásadního právního významu, neboť připouští pochybnost a zpochybňuje i věrohodnost dědického rozhodnutí. Poukázal na to, že je obecně známo, že v případech, „kdy se vlastník ujímá vlastnického práva, si velmi pečlivě kontroluje, zda výměry v těchto rozhodnutích odpovídají skutečnosti“. Zápis pořízený v roce 1966 na tehdejším MNV v N. nemá náležitosti kupní smlouvy, nelze jej považovat ani za spornou smlouvu a není platným právním úkonem. Je proto pochybný právní názor, podle kterého „účast státní moci“ mohla u právního předchůdce žalobkyně vyvolat přesvědčení, že právo nabyl. I při sebemenší opatrnosti muselo být právnímu předchůdci žalobkyně srozumitelné, že se vlastníkem sporného pozemku nestal. Geometrický plán o přeložce cesty z roku 1976 poprvé rozděloval pozemek V. K., takže zápis z roku 1966 se tento geometrický plán nemohl opírat. Nezákonný je i závěr o omluvitelném omylu matky žalobkyně, neboť J. P. a Z. P. měli bezpodílové spoluvlastnictví a proto se nemohla domnívat, že od roku 1966 její manžel vlastní spornou nemovitost, kterou by ona nevlastnila. O nedostatku její dobré víry svědčí i její dopis z 30. 4. 1981, z něhož je zřejmé, že věděla, že sporný pozemek nevlastní. Výklad tohoto dopisu ve vztahu k dobré víře právní předchůdkyně žalobkyně je spekulativní a postrádající logiku. Žalobkyně nebyla a ani nemohla být v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, o čemž svědčí i skutečnost, že v roce 1991 nabízela dovolateli ohledně sporného pozemku uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku dobré víry žalobkyně a jejích právních předchůdců řešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou soudní praxí.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedené v §200. Podle §507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle §872 odst. 6 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a podle §129 a §130 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č.509/1991 Sb. K 1. 1. 1992 mohla žalobkyně vydržet vlastnictví ke spornému pozemku pro sebe mj. za splnění předpokladu, že před tímto datem nepozbyla dobrou víru, že je vlastnicí tohoto pozemku.
Nejvyšší soud v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 739, svazek 10, uvedl, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování“. „Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573, svazek 7). Otázku dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16, Nejvyšší soud mj. vyslovil právní názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“.
Podle názoru dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe, nemůže být oprávněný držitel věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že před 1. 1. 1992 došlo mezi účastníky k jednání ohledně sporného pozemku, kdy žalobkyně projevila ochotu ohledně sporného pozemku uzavřít kupní smlouvu a kupní cenu „znovu“ zaplatit. Žalobkyně sama při jednání před soudem prvního stupně 4. 6. 2003 (č. l. 70 spisu) uvedla, že poprvé jí žalovaný napsal v roce 1989, že pozemek jí nepatří a že je jeho. Poté navštívila žalovaného, kdy mu navrhla, že by sporný pozemek s manželem odkoupili. K dalšímu jednání mezi účastníky došlo v roce 1990 na národním výboru v souvislosti s projednáváním daní.
Není pochyb o tom, že sdělení žalovaného žalobkyni, že sporný pozemek je jeho a nikoli žalobkyně, jakož následná jednání mezi účastníky, musela objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří, čímž došlo k zániku její dobré víry. Protože předpoklad existence její dobré víry k 1. 1. 1992 nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s ohledem na možno vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně.
Pokud odvolací soud považoval žalobkyni k 1. 1. 1992 jako oprávněnou držitelku sporného pozemku a v návaznosti na to dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně vydržela vlastnictví ke spornému pozemku, věc po právní stránce neposoudil správně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2004
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu