ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1569.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1569/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. H . a b) J. H ., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36, proti žalované obci Ledenice, se sídlem úřadu v Ledenicích, Náměstí 89, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 174/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 19 Co 2315/2007-215, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 30 C 160/2002-53, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalované povinnost „odstranit na vlastní náklady stavbu kanalizačního řadu, postavenou na pozemku žalobců ve zjednodušené evidenci parc. č. 693/5 v katastrálním území L., zapsaném u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích na LV č. 172 pro obec a katastrální území L.“.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 19 Co 1589/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že kanalizační řad na pozemku žalobců nelze považovat za neoprávněnou stavbu.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 3. června 2004, č. j. 22 Cdo 670/2004-98, dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2003 odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud nálezem ze dne 8. srpna 2005, č. j. II. ÚS 497/04-103, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 19 Co 1589/2003-80, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, č. j. 22 Cdo 670/2004-98. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že odvolací soud při aplikaci hmotného práva vyšel správně z §135c obč. zák., za občanskoprávní titul stavebníka stavět na pozemku žalobců však chybně považoval ujednání ze smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene.
Odvolací soud usnesením ze dne 14. března 2006, č. j. 19 Co 258/2006-112, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2003, č. j. 30 C 160/2002-53, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že jde o stavbu neoprávněnou, a soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval způsobem vypořádání mezi účastníky ve smyslu §135c obč. zák.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. července 2007, č. j. 30 C 174/2006-194, zřídil ve prospěch žalované věcné břemeno vedení, údržby a oprav kanalizačního řadu na pozemku ve zjednodušené evidenci parc. č. 693/5, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, na LV č. 172 pro obec a kat. území L., v rozsahu podle geometrického plánu ze dne 13. listopadu 2006, č. 1024-22125/2006. Žalované uložil, aby žalobcům zaplatila za zřízení věcného břemene částku 10.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku. Dne 7. června 1998 účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene, v níž žalobci projevili souhlas se vstupem na sporný pozemek za účelem uložení kanalizačního sběrače a s právem vstupu na pozemek za účelem provádění nutných oprav, úprav a provozu v rozsahu, právech a povinnostech uvedených v budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene, kterou se zavázali uzavřít. Rozhodnutím referátu životního prostředí Okresního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2001 bylo žalované mj. vydáno povolení ke zřízení vodohospodářského díla - čistírny odpadních vod a kanalizace v L., které mělo být situováno i na pozemkové parcele žalobců. V srpnu 2001 vyzvala žalovaná žalobce k projednání podmínek věcného břemene, k dohodě účastníků však nedošlo. Rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2001 bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2001 tak, že žalobci bylo uloženo, aby umožnil žalované realizovat stavbu podle povolení ze dne 15. února 2001. Kanalizační řad na sporném pozemku byl položen v červnu 2002 přes výzvu žalobců k zastavení stavebních prací. Soud prvního stupně právně věc posuzoval podle §135c obč. zák. a vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že kanalizační řad na označeném pozemku žalobců je neoprávněnou stavbou, neboť byla zřízena žalovanou bez souhlasu žalobců. Podle soudu prvního stupně odstranění stavby by v daném případě nebylo účelné a protože žalobci odmítli přikázání části stavby do vlastnictví, což by nebylo účelné ani logické, přicházelo v úvahu zřízení věcného břemene ve prospěch žalované, a to věcného břemene vedení, údržby a oprav kanalizačního řadu na pozemku žalobců za finanční náhradu. Územní rozsah věcného břemene soud stanovil v souladu s §23 odst. 3 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, tak, aby po obou stranách uloženého kanalizačního řadu byl pruh v šíři 1,5 m. Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno soud vzal v úvahu ceny vyčíslené znaleckými posudky F. L. ze dne 28. dubna 2003 a Ing. M. H. ze dne 29. března 2007. F. L. ocenil věcné břemeno částkou 10.000,- Kč, Ing. M. H. částkou 1.920,- Kč, když při stanovení ceny vyšel z běžné ceny pozemků ve výši 40,- Kč za 1 m2. Oba znalci v podstatě ocenili jen věcné břemeno vedení kanalizačního řadu, nacházející ho se pod pozemkem využívaným jako cesta. Soud prvního stupně nepřisvědčil požadavku žalobců, aby při stanovení náhrady za věcné břemeno byla „zohledněna výhoda oprávněného spočívající v tom, že realizované vedení je zejména finančně méně náročnější než varianta druhá, kdy by nebyl dotčen pozemek žalobců“. Zohlednil, že věcným břemenem je dotčena velice malá část pozemku žalobců (3 m x 6,8 m), kanalizační řad není viditelný, nebrání užití pozemku jako příjezdové cesty jak tomu bylo dříve, na druhou stranu že žalobcům vznikla v ochranném pásmu značná omezení, kdy zde nesmí např. provádět zemní práce, stavby, provádět činnosti, které by omezily přístup ke kanalizačnímu řadu nebo měly negativní vliv na jeho technický stav, vysazovat stromy. Vzhledem ke tvaru a umístění pozemku lze však předpokládat, že nebude využit jiným způsobem, než jako cesta. Za přiměřenou náhradu za věcné břemeno s přihlédnutím ke všem okolnostem považoval soud prvního částku 10.000,- Kč.
Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 19 Co 2315/2007-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že geometrický plán ze dne 13. listopadu 2006, č. 1024-22125/2006, je součástí rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že odstranění kanalizačního řadu z pozemku žalobců by bylo neekonomické. Jde o stavbu obecně prospěšnou, nacházející se pod povrchem pozemku, žalobci užívaného jako cesta, stavba nevyžaduje ani mimořádnou údržbu a přístup ke stavbě, zatěžuje pozemek jen v rozsahu 16,8 m2 a nachází se v dostatečné vzdálenosti od obydlí žalobců. Tyto okolnosti byly významné i pro stanovení náhrady za zřízení věcného břemene. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně při jejím stanovení zohlednil všechny rozhodné skutečnosti včetně okolností, za nichž stavba kanalizačního řadu byla zbudována.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení otázky, „zda ustanovení §135c obč. zák. je určeno k ochraně dotčených vlastnických práv k pozemku či k jejich omezování a úvah soudu o přiměřenosti výše přiměřené náhrady za situace neoprávněného a násilného zřízení stavby na cizím pozemku“. Namítli, že šlo o úmyslný a násilný zásah do jejich vlastnických práv, z něhož měla žalovaná značný hmotný prospěch v podobě úspor investičních a provozních nákladů. „Soudy nerespektovaly zásadu, že by si nikdo svým protiprávním jednáním neměl zlepšit své postavení, že by právo nemělo vzniknout z protiprávního jednání a že by se nikdo neměl obohatit z deliktu.“ Protizákonnému postupu žalované neměla být v daném případě poskytnuta ochrana. Pokud by i přesto byla žalované poskytnuta ochrana, pak by okolnosti zřízení stavby přes jejich fyzický odpor měly být zohledněny ve výši náhrady za zřízení věcného břemene. Náhrada stanovená soudem je „více méně symbolická“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně řešil právní otázky výše náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák, kterými se dovolací soud dosud blíže nezabýval, není však důvodné.
Nejvyšší soud již v rozsudku (zmiňovaném samotnými dovolateli) ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, publikovaném v časopisu Právní rozhledy 9/2000, s. 404 prezentoval názor, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou, ale že je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena. V dané věci soudy obou stupňů postupovaly v souladu s uvedeným rozhodnutím. Dovolací soud pak dodává, že při stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene ve prospěch stavebníka je rozhodná kompenzace újmy vlastníka pozemku s přihlédnutím i k míře zavinění stavebníka ve vztahu k neoprávněnému vzniku stavby. Je tedy na místě stanovit výši takové náhrady i s přihlédnutím k míře zavinění na vzniku neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák. Je-li zavinění dáno, pak je na místě stanovit náhradu částkou převyšující obvyklou cenu takové náhrady v obdobných vztazích vniklých na smluvním základě. Názor, že při stanovení náhrady není důvodu pro to, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, t. j. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby), považuje dovolací soud za správný. Je tomu tak nejenom proto, že tyto náklady mohou být někdy nepatřičně vysoké, ale především proto, že výše uvedeným zvýšením se sice do určité míry připouští i sankční či imateriální povaha náhrady, rozhodně však jejím smyslem je kompenzace újmy vlastníka pozemku, nikoli jeho obohacení. Ostatně sama skutečnost, že soud nenařídí odstranění neoprávněné stavby svědčí o existenci důvodů pro její zachování. V této souvislosti dovolací soud k vymezení otázky zásadního právního významu dovolateli poznamenává, že smyslem ustanovení §135c obč. zák. není jen ochrana zájmů vlastníka pozemku, ale spravedlivé vyřešení vztahu mezi ním a neoprávněným stavebníkem. Ze samotného textu uvedeného ustanovení zákona je zřejmé, že lze přihlížet i k zájmům stavebníka, popř. jeho právního nástupce. Tím se i stavebníku může v řízení o odstranění neoprávněné stavby dostat určité ochrany jeho zájmů na úkor vlastníka pozemku.
Výše náhrady stanovená soudem prvního stupně není v rozporu s výše uvedeným názorem dovolacího soudu na tuto problematiku. Není sporu o tom, že je významně vyšší, než by tomu bylo třeba v případě zřízení obdobného věcného břemene podle §142 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud pak neshledává, že by všechny významné okolnosti hodnotící úvahy nalézacích soudů, kterého je vedly ke stanovení náhrady za zřízení věcného břemene ve výši 10.000,- Kč, byly nepřiměřené. Pokud dovolatelé poukazovali na ocenění náhrady ve výše zmiňované věci, v níž rozhodoval dovolací soud pod sp. zn. 22 Cdo 2145/98, lze poznamenat, že v ní šlo o trvalé znemožnění užívání pozemku zastavěného neoprávněnou nadzemní stavbou v rozsahu jednoho čtverečního metru, ovšem „v důsledku hrubého a lze říci i arogantního porušení stavebních předpisů“. V nyní posuzované věci byla stavební činnost žalované podložena příslušnými správními akty a obecné soudy všech tří stupňů měly původně za to, že nešlo o stavbu neoprávněnou .
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné
Pokud dovolatelé nesouhlasili s výrokem o náhradě nákladů řízení, lze pouze konstatovat, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 2458).
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobců zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalovanému náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobcům právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu