ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1604.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1604/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. Ď., b) O. Ď., a c) M. Ď., zastoupených advokátkou, proti žalované I. J., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 271/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 20 Co 460/2004-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 807,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. O. Ch.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 5 C 271/98-328, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalované k nemovitostem – domu č. p. 617 na stavební parc. č. 1532 a stavební parc. č. 1532, zapsaným u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 536 pro obec a kat. území P., označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a žalované uložil, aby žalobcům zaplatila na vypořádání jejich podílů, a to žalobcům a) a b) do jejich společného jmění částku 1 617 500,- Kč a tutéž částku žalobci c). Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobci a) a b) společně v rozsahu ¼, žalobce c) ¼ a žalovaná ½. Žalobci a) a b) se stali spoluvlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy ze 17. 12. 1987, registrované bývalým Státním notářstvím v N. 20. 1. 1988. Žalobce c) nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem darem od žalobců a) a b) na podkladě darovací smlouvy z 10. 9. 1996. Spoluvlastnické právo žalobce c) k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí 20. 9. 1996 s účinky vkladu 11. 9. 1996. Žalovaná získala spoluvlastnický podíl děděním po své matce na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P. sp. zn. 4 D 1921/1983. Matka žalované koupila jednu polovinu předmětných nemovitostí v roce 1955 a i když rodiče žalované usilovali o to, aby jim byl v předmětném domě MNV v P. přidělen do užívání byt, nikdy se tak nestalo a oni neměli možnost své nemovitosti užívat. V předmětném domě se nachází celkem 9 bytů, z nichž 5 bytů sestává z kuchyně a jednoho pokoje s příslušenstvím, 3 byty sestávají z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím a 1 byt v podkroví sestává z kuchyně a čtyř pokojů s příslušenstvím. Žalobci a) a b) v domě užívají čtyřpokojový byt, který vybudovali v roce 1991. V souvislosti s touto výstavbou bytu byl zrušen přímý vstup na půdu a střechu domu a tento vstup je nyní pouze přes byt žalobců a) a b). Žalobce c) v domě užívá jeden jednopokojový byt a žalovaná nyní užívá dva byty a její dcera jeden byt. Ve čtyřech bytech bydlí nájemníci. Dcera žalobců a) a b) je vlastnicí bytu č. 2453/5 a nebytových prostor v domě č. p. 243 v Poděbradech III. Žalobkyně b) je spolu se svoji matkou M. K. spoluvlastnicí domu č. p. 117 a stavební parc. č. 137 v obci P. a kat. území V. Z., každá z nich v rozsahu ½. Žalobkyně b) je dále tamtéž vlastnicí pozemku parc. č. 52/8, evidovaného jako zahrada. Předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit podle výše spoluvlastnických podílů z hlediska technického i funkčního. Cena nemovitostí v daném místě a čase činí 6 470 000,- Kč. Mezi účastníky dochází k neshodám při výkonu jejich spoluvlastnických práv a žádný z nich nadále nehodlá ve spoluvlastnickém vztahu setrvávat. Žalobci by byli schopni žalované zaplatit za její spoluvlastnický podíl náhradu do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí prostřednictvím hypotečního úvěru, žalovaná by byla schopna žalobcům zaplatit náhradu do 3 dnů, neboť tuto částku má složenou na termínovaném vkladu. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem s tím, že spoluvlastníky nelze nutit, aby proti své vůli setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu. Protože reálné rozdělení nemovitostí není možné, rozdělení domu na bytové jednotky by se muselo stát prohlášením vlastníků, přičemž podílové spoluvlastnictví ke společným částem domu by zůstalo zachováno. Podíly žalobců a žalované jsou stejné, takže hledisko velikosti podílů nelze uplatnit, a stejné jsou i možnosti účastníků z hlediska uspokojení jejich bytové potřeby. Soud prvního stupně při rozhodování o tom, kterým z účastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví, hodnotil schopnost účastníků zaplatit náhradu spoluvlastníku, který by přišel o svůj spoluvlastnický podíl, a dospěl k závěru, že je to žalovaná, která je rychleji schopna tuto náhradu zaplatit žalobcům, neboť má k dispozici finanční prostředky v hotovosti, zatímco žalobci by teprve po právní moci rozhodnutí žádali o hypoteční úvěr. Dále přihlédl k tomu, že právní předchůdci žalované ani žalovaná až do roku 1989 nemohli nemovitosti užívat pro svoji potřebu z důvodu tehdejší politické situace, že rodiče žalované získali spoluvlastnický podíl na nemovitostech v roce 1955 za podstatně vyšší cenu, než žalobci a) a b) v roce 1987, jakož i ke skutečnosti, „že žalobce a) odmítl žalované předložit kompletní účty o příjmech a výdajích za dobu, kdy za žalovanou vykonával správu nemovitostí, a že při provádění stavebních úprav se chovali tak, jako by nebylo jiného spoluvlastníka“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. února 2005, č. j.20 Co 460/2004-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tím, že správné označení žalované je I. J.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dodal, že s jedinou možností rozdělení nemovitostí, a to rozdělením domu na bytové jednotky, účastníci nesouhlasili. Z hlediska využití domu pro potřeby účastníků nelze dospět k závěru, že by některá strana sporu využila dům pro své potřeby výrazně lépe. Při rozhodování o tom, kterým z účastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví, nemůže být kriteriem způsob nabytí vlastnictví ani péče o nemovitosti, s ohledem na to, že se jedná „o činžovní dům, z něhož je získáván nájem, který je zpětně investován do oprav a údržby domu“. Protože stavba půdní vestavby se stala bez souhlasu žalované, nemohly soudy k nákladům vzniklým žalobcům a) a b) v souvislosti s touto stavbou přihlížet. Žalobkyně prokázala, že na její straně jsou lepší podmínky pro výplatu náhrady žalobcům za jejich spoluvlastnické podíly.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů vady řízení a nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřují v tom, že soudy obou stupňů za základní kritérium při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví považovaly délku lhůty plnění náhrady na vypořádací podíl, kdy upřednostnily tu stranu, která má možnost okamžité platby, a znevýhodnily stranu, „která z hlediska předchozích zásluh i do budoucna naplňuje podmínky ustanovení §142 odst. ObčZ“. Rozhodnutí soudů je podle nich diskriminační a v rozporu s hmotným právem. Namítli, že se soudy nezabývaly otázkou zhodnocení bytů, které žalobci užívali, čímž žalovaná získává další majetkové zvýhodnění. Důvodem pro nepřikázání nemovitostí do vlastnictví žalobců nemůže být skutečnost, že by u žalobců nadále trvalo podílové spoluvlastnictví, neboť žalobci jsou ve shodě, přitom u žalované nelze vyloučit převod podílu na další osobu. Poukázali na to, že polovinu nemovitostí koupili v roce 1987 z důvodu řešení své bytové situace. Směnou bytů získali v předmětném domě byt a na základě řádného stavebního povolení se souhlasem Dr.L., v té době zmocněnce žalované, zahájili v domě stavební práce. Žalovaná v roce 1987 a poté v roce 1989 Českou republiku několikrát navštívila a po celou dobu, co byly v domě prováděny stavební práce, nedala podnět k „přezkoumání“ tohoto postupu. Soudům předložili důkazy o provedených opravách, údržbě a půdní vestavbě z jejich vlastních finančních prostředků, jakož i doklady o vedení účetnictví, soudy tyto důkazy nehodnotily a nezjišťovaly, jakým způsobem se údržbě a opravách domu podílela žalovaná od roku 1983 ke dni rozhodnutí. Podle jejich názoru při rozhodování podle §152 odst. 1 ObčZ nelze postavení žalované posuzovat podle zásad platných pro restituční řízení. Žalovaná neprokázala, že by v době, kdy již byla podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, projevovala alespoň přiměřený a obvyklý zájem o výkon svých spoluvlastnických práv, přitom od počátku vytváří dojem křivdy spáchaný na její osobě. Vytýkají oběma soudům, že nezhodnotily bytovou situaci všech účastníků řízení. Žalobci nemají jinou možnost bydlení. Dcera žalobců a) a b) se provdala a čeká narození dítěte, matka žalobkyně b) žije v domě s jednou bytovou jednotkou a její zdravotní stav vyžaduje péči další osoby, žalobce c) má vlastní rodinu a nemá jinou možnost bydlení, než v předmětném domě. Žalovaná se začala v domě zdržovat zřejmě až po svém odchodu do důchodu a dům chce zjevně využít ke komerčním účelům. Donedávna bydlela ve vlastním bytě v Paříži, dcera žalované dosud žila a studovala ve Francii a do bytu v domě se nastěhovala účelově v průběhu tohoto řízení. Po právní moci rozsudku vyzvala žalobce, aby byty jimi užívané vyklidili a do doby jejich vyklizení požaduje po žalobcích a) a b) nájemné ve výši 20 000,- Kč a žalobci c) 10 000,- Kč. Závěr soudu, že správu domu kompenzovali bezplatným bydlením a že za údržbu domu nezaplatili více, než kolik bylo vybráno na nájemném, nemá oporu v provedeném dokazování. Jsou toho názoru, že splňují podmínku účelného využití věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že žalobci v dovolání žádný zásadní problém neřeší, o žádné otázce zásadního právního významu se nezmiňují a pouze polemizují se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Poukázala na to, že z dosavadní soudní praxe plyne, že délka doby vyplácení podílu spoluvlastníka, který pozbývá vlastnictví ke společné věci, je jedním z kritérií pro posouzení otázky, kdo zůstane výlučným vlastníkem nemovitosti. Toto kritérium mělo v dané věci větší význam proto, že ostatní okolnosti pro rozhodnutí byly spíše vyrovnané. Žalovaná a její právní předchůdci předmětné nemovitosti spoluvlastnili podstatně déle než žalobci. Pokud žalobci argumentují tím, že o nemovitost projevovali větší zájem než ona, což nepopírá, pak to bylo dáno tím, že žalobci v domě bydleli a měli větší možnost podílet se na péči o nemovitosti než ona, která byla z užívání nemovitostí vyloučena. Finanční prostředky žalobci investovali nikoli do zvelebení společné nemovitosti, ale to těch částí, které užívali. Žalobci mohli kdykoliv v minulosti za splnění podmínek po ní požadovat zaplacení podle výše jejího podílu toho, co investovali do nemovitosti, případně za splnění dalších podmínek tak mohou učinit nyní po zrušení podílového spoluvlastnictví. Na rozdíl od žalobců nemá se svojí dcerou jinou možnost bydlení, než v předmětném domě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolateli napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, kterému z účastníků, resp. které ze stran sporu, by měly být předmětné nemovitosti přikázány, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a dovolacímu soudu není znám žádný publikovaný judikát, s nimž by toto rozhodnutí bylo v rozporu. Občanský zákoník v §142 odst. 1 pro vypořádání podílového spoluvlastnictví uvádí jen dvě kriteria, a to velikost podílů a účelné využití věci. Vyznívá-li jejich řádná aplikace pro strany sporu rovnocenně, záleží jen na soudu, které z dalších relevantních okolností případu, (zejména schopnost a včasnost zaplacení přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení), vyhodnotí ve prospěch té které strany. Dovolací soud pak ani v souzeném případě, kdy rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posuzování určitých zjištění o daných vztazích účastníků ke společné nemovitosti a mezi účastníky navzájem, neshledává nic, co by toto rozhodnutí činilo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a mohlo být využito k širšímu zobecnění.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal dovolání přípustným a proto je podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 3 235 000,- Kč), §4 odst. 1, 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. po zaokrouhlení částku 20 006,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty 3 801,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu